„Zpěv Blažíkové a Cukrové dýchal pokorou a především neobyčejnou vroucností, s níž obě naslouchaly nejen hudbě, ale i sobě navzájem.“

„Jana Semerádová se představila ve vynikající hráčské kondici a poradila si s melodickými ozdobami s nadhledem a obrovskou vitalitou.“

„O málokterém orchestru, který se specializuje na starou hudbu, lze říct, že má svůj osobitý a nezaměnitelný zvuk.“

Svatováclavský hudební festival spěje do finále. Jeden z posledních koncertů se odehrál v Ostravě – Staré Bělé v Kostele sv. Jana Nepomuckého. Hana Blažíková a Markéta Cukrová zde spolu s Janou Semerádovou a orchestrem Collegium Marianum představily perly italského baroka. Největším skvostem programu bylo Stabat Mater Alessandra Scarlattiho, ale nesmírně zajímavé byly také kompozice Antonia Vivaldiho, Giovanniho Battisty Pergolesiho a Pierra-Gabriela Buffardina.

Vyrazit na koncert v plískanici, s rouškou, dezinfekcí a deštníkem chce malinko více odvahy než obvykle. Jenomže když je na programu rezidenční těleso Svatováclavského hudebního festivalu Collegium Marianum se sopranistkou Hanou Blažíkovou a altistkou Markétou Cukrovou, není co řešit. Perly italského baroka z pera známých i veskrze zapomenutých skladatelů měly jednoho společného jmenovatele: představit skladby, které nejsou úplně známé, a tedy náležitě „provařené“, a současně naplnit atribut pěvecké virtuozity a sugestivity hudebních prostředků v rámci římské a neapolské barokní praxe.

Instrumentální sinfonia Al Santo Sepolcro Antonia Vivaldiho svou bolestnou atmosférou a dramatičností zaujala ve dvou rovinách: hudebně překvapila progresivní harmonií plnou disonancí a chromatických postupů, které se promítly zejména do první věty Largo molto. V té se Collegium Marianum blýsklo svou pověstnou zvukovou krásou, kultivovanou intonací a bravurní souhrou. Následující Allegro ma un poco andante naopak bylo koncipováno jako osvěžující perlivé fugato, jehož lesk a virtuózní aspekty umocnila svítivá tónina Es dur a četné modulace do durových i mollových tónin.

Duetto Domine Deus ze Mše k sv. Emidiovi Giovanniho Battisty Pergolesiho potvrdilo, že se vskutku nejednalo o autora jedné, notoricky známé kompozice (Stabat Mater), ale o fascinující hudební talent, který zhasnul v pouhých šestadvaceti letech. Domine Deus zahájila pětačtyřicetisekundová instrumentální předehra, k níž se připojil senzitivní alt Markéty Cukrové s nádherně drženým a šetrně kolorovaným tónem h. Truchlivá atmosféra stoupala jako hladina, když se rozezněl sametový soprán Hany Blažíkové. Její splynutí s kontextem, stejně jako vyvážená dynamická korelace s Cukrovou byly velmi působivé. Zpěv Blažíkové a Cukrové dýchal pokorou a především neobyčejnou vroucností, s níž obě naslouchaly nejen hudbě, ale i sobě navzájem.

Koncert pro flétnu a orchestr e moll Pierra-Gabriela Buffardina jsem dosud znal jen z nahrávky legendárního souboru Musica Antiqua Köln s jedinečným Reinhardem Goeblem. Sluší se dodat, že tento pozapomenutý flétnový virtuóz po sobě zanechal životné dílo s velmi zajímavou atmosférou. Sólového partu se ujala umělecká vedoucí Collegium Marianum, flétnistka Jana Semerádová, se svými obvyklými atributy, jimž dominovaly temperament, brilance, zvuková kultivovanost a výrazová elegance. Allegro non molto mne zaujalo dramatickým pojetím a originálně členěným sólovým partem, který obsahoval typické virtuózní prvky. Nádherný kontrast přineslo ležérní Andante, jehož sametovou barevnost si Jana Semerádová v četných figurách a bězích vychutnala s krásnou elegancí a vkusem. Návrat do oblíbené flétnové tóniny e moll přišel v závěrečné větě s tempovým označením Vivace. Vzletný lichý takt a střety malé skupiny nástrojů s tutti celého ansámblu zde ponejvíce evokovaly barokní praxi concerta grossa. Také zde se Jana Semerádová představila ve vynikající hráčské kondici a poradila si s melodickými ozdobami s nadhledem a obrovskou vitalitou. Sluší se dodat, že nejen technicky a výrazově pevně ukotvený přednes, ale i osobní půvab, charisma a emocionální prožitek této znamenité hráčky byly svědectvím, že barokní hudbě nejen skvěle rozumí, ale má v ní celé své srdce.

Klíčovým dílem koncertu bylo ovšem Stabat Mater Alessandra Scarlattiho. Italský mistr po sobě zanechal rozsáhlé dílo zahrnující kompozice v takzvaném stile antico, ale i stile concertato. Stabat Mater pro dva sólové hlasy a malou skupinu nástrojů reprezentuje koncertantní styl. Scarlatti tuto duchovní kantátu zkomponoval v roce 1724 se všemi aspekty nového stylu, který byl ovlivněn italskou operou a pěveckou virtuozitou. Stabat Mater Dolorosa rozhodně nepostrádá zvukovou objevnost a místy až progresivní melodicko-harmonický vývoj, který určoval vzrušující atmosféru. Scarlatti se v této skladbě projevil i jako nevšední hudební architekt. Instrumentální ritornely, árie i dueta jsou řazena ve svižném sledu a příjemně kontrastní posloupnosti.

Soprán Hany Blažíkové se rozezněl v celé své kráse, s křišťálově čistou intonací a jemným nasazením tónu (Eja mater). S podobnou přesvědčivostí se hlas Blažíkové vyjímal také v napínavějších pasážích (Fac ut ardeat cor meum a jiné), kde její soprán nepostrádal dramatickou sílu. Markéta Cukrová do své interpretace vnesla svůj obvyklý cit pro uměřenost všech proporcí, pokoru a citově neokázalý pěvecký projev. Působivý zpěv Cukrové je záležitostí natolik mimořádnou, že téměř chybějí slova k jeho vystižení. Vyniká krásnou, měkkou a ušlechtilou kantilénou, dokonalou technikou a velkým hlasovým fondem. To nejdůležitější však vnáší altistka svou osobností a charismatem, které vyzařuje archetypálním kouzlem a nadčasovou krásou. Nádherně vyzněl duet Quae moerebat et dolebat a zejména strhující závěrečné Quando corpus morietur, které zapůsobilo na posluchače s vášnivým odhodláním a energií. Domnívám se, že není na škodu uvědomit si, že v Markétě Cukrové a Haně Blažíkové má tato malá země skutečně umělkyně evropského formátu.

Na závěr pár slov o hře orchestru Collegium Marianum. O málokterém orchestru, který se specializuje na starou hudbu, lze říct, že má svůj osobitý a nezaměnitelný zvuk. Avšak Collegium Marianum to potvrzuje každým koncertem. Jeho hra vyniká nejen mimořádnou souhrou a témbrovou plasticitou, ale emocionálně strhuje rovněž v jednotlivých sólových výkonech, kterým vévodí umělecky ryzí a poctivé provedení Jany Semerádové. Oceňuji, že takové instrumentální veličiny, jako jsou Lenka Torgersen, Barbara Maria Willi a další, dokáží vytvořit homogenní a kompaktní celek, který vyniká společnou synergií, a proto i barevnou vrstevnatostí, která není křiklavá.

Některé koncerty mají v sobě ještě cosi navíc, co přesahuje běžnou dimenzi a vnáší do triády posluchač – dílo – interpret ještě další rozměr. V pátek to nedefinovatelné „cosi“ bylo přítomno nehmatatelně ve vzduchu po celou dobu koncertu. Cítil jsem ho v nadšeném potlesku do posledního místa zaplněného kostela, zračilo se a blýskalo v radostných úsměvech umělců i slzami zaplněných očích Jany Semerádové, kterou euforická reakce publika hluboce dojala. Můžeme si myslet, že nejblíž tomu neurčitému „cosi“ má asi slovo „zázrak“. Jen díky němu mohli lidé na chvíli vydechnout od tíživé reality a zapomenout na starosti, strachy a křivdy. Hudba je prostě dar, který má nevýslovnou hodnotu.

Foto: Fb festivalu