„Od první chvíle chtěl Josef Krečmer literární obžalobu největší genocidy v dějinách lidstva spojit s nadpozemsky znějící Bachovou hudbou.“

„Jakýkoli náznak herecké akce postačí k totálnímu ztotožnění se s myšlenkou.“

„Už nějaký čas jsem při pohledu do tváří lidí vycházejících z koncertní síně nezaznamenal tolik projevů pohnutí i obdivu k síle umění.“

Pardubické hudební jaro uvedlo na sklonku září výjimečný projekt, který spojil literární odkaz Arnošta Lustiga s barokní kantátou Johanna Sebastiana Bacha. Na provedení se podílela spisovatelova dcera Eva Lustigová, za hudební složku soubor Barocco sempre giovane, hobojista Jan Souček a basista Gustáv Beláček, za tu hereckou Vilma Cibulková, Jiří Lábus a Vilém Udatný. Strůjcem představení, které proniklo k srdcím diváků, byl Josef Krečmer.

Přiznám se, že na večer nazvaný Kantáta, uspořádaný v úterý 29. září v synagoze v Heřmanově Městci v rámci letošního podzimního Pardubického hudebního jara, jsem byl již od prvního pohledu do programu festivalu zvědav snad nejvíce. Na jedné straně náznakově dramatizovaná epická báseň Arnošta Lustiga „Kantáta – tanec šílených“, v úplné podobě tiskem dosud nepublikované dílo z pozůstalosti autora, pro něhož byly klíčovým tématem hrůzy holocaustu a zkoumání hranic zla, kam až je člověk vůči druhému člověku schopen zajít. Na straně druhé Kantáta „Ich habe genug“ pro bas, hoboj a smyčce BWV 82, skladba Johanna Sebastiana Bacha. Lze vůbec oba tyto artefakty postavit vedle sebe, ba co více, provést je společně a nechat je působit v jejich vzájemném prolínání? Nejde, zejména vzhledem k historickým okolnostem, o příliš odvážné propojení? Zvědavost se ve mně původně mísila i s jistými obavami, ty se však velmi rychle rozptýlily. Díky oběma dílům samotným vyzařujícím nesmírnou emociální sílu, díky mistrovství i pokoře všech interpretů, díky jedinečnému prostředí se přibližně hodinu trvající spojení slov a hudby stalo jedním z největších zážitků pardubického festivalu.

U jeho zrodu stály dvě osobnosti. Otcem myšlenky a konceptu večera je dramaturg a umělecký ředitel Pardubického hudebního jara Josef Krečmer. Když se s neznámým textem Arnošta Lustiga seznámil, byl jeho naléhavostí velmi zasažen. Od první chvíle chtěl literární obžalobu největší genocidy v dějinách lidstva spojit s nadpozemsky znějící Bachovou hudbou. Jako znalec barokního období si vzápětí představil konkrétní skladbu. „Mám již všeho dost!“ Tak začíná kantáta z roku 1727, vypovídající o touze po smrti coby po sladkém pokoji a tichém klidu, po úniku a vysvobození ze světa plného bídy.

Režie se ujala Eva Lustigová, spisovatelova dcera, pečující o jeho literární odkaz. Výsledná podoba večera je na pohled velmi jednoduchá. Nejdříve zapůsobí hudba, především hoboj modeluje atmosféru rezignace, za níž lze kdesi v dáli tušit naději. Pěvec vyznává svou únavu a touhu… Zpívá samozřejmě německy. Úvodní slova Lustigovy básně ale jakýkoli náznak přání uniknout okamžitě utínají. Obrazu děsivé reality se nelze zbavit, i když z nich zůstanou pouze vzpomínky… Kontrast stále ještě moderního básnického textu a o více než dvě století starší muziky se postupně rozplývá, tedy pokud jsme vůbec jako diváci a posluchači nějaký kontrast zaznamenali. Celek drží pohromadě s pozoruhodnou účinností.

Jeho provedení bylo nastudováno speciálně pro Pardubické hudební jaro a vzájemné setkání a spolupráce interpretační špičky se stalo při této příležitosti nezbytností. V původně ohlášeném obsazení došlo k jediné změně – partu pro sólový hoboj se místo Viléma Veverky ujal Jan Souček, člen PKF – Prague Philharmonia. Svůj nástroj hráč ovládá mistrovsky, procítěně odlišuje všechny odstíny. Slovenský pěvec Gustáv Beláček nezapře velkou zkušenost z operního i koncertního oboru, jeho znělý bas tentokrát vůbec nepůsobí robustně, ale vyniká především lidskostí a pochopením textu, důkazem budiž jeho proměny vedoucí k závěrečnému vyústění. Vilma Cibulková, Jiří Lábus a Vilém Udatný přistupují k Lustigově epické básni smyslně a s onou výše zmíněnou pokorou v nejlepší tradici české recitátorské školy. Nikoli s falešným patosem, ale naprosto uvěřitelně slova díla uvádějí na svět a nechávají je znít. Jakýkoli náznak herecké akce postačí k totálnímu ztotožnění se s myšlenkou. Každý z nich se představuje v několika polohách a všechny jsou zvládnuty suverénně. A pak je tu komorní soubor Barocco sempre giovane, který byl pro poučenou a poctivou intepretaci Bachových děl před více než deseti lety založen. Jeho členové stále vesměs vyzařují mládí, ale s tím, jak velkého autora uchopit, jsou vskutku svým neúnavným uměleckým vedoucím Josefem Krečmerem velmi dobře srozuměni.

Prostředí heřmanoměstecké synagogy vyznění večera pochopitelně zvýraznilo. Historii této budovy nelze srovnávat s tragickými osudy lidí, kroky k jejímu znovuzrození započaté po roce 1990 však také dávají vzpomenout na výrazy memento a naděje. Citlivě zrekonstruovaná synagoga sice již neslouží svému původnímu účelu, je z ní však nádherná a perfektní akustikou se vyznačující koncertní a společenská síň, na niž může být městečko pod Železnými horami právem pyšné. Kde jinde může tolik vyniknout touha po klidu a vzájemné lidské snášenlivosti jako právě zde? Bez ohledu na rozdíly, bez ohledu na druh víry, bez ohledu na historické a vnější okolnosti.

Je jen dobře, že Lustigova a Bachova Kantáta premiérovaná na Pardubickém hudebním jaru by se mohla objevovat i na dalších místech v Čechách a na Moravě, a nejen v synagogách. V plánu bylo i několik jejích uvedení na Slovensku, zatím vše odložila koronavirová pandemie. Jedinečnost tohoto projektu a jeho jednoznačné přijetí k dalším provedením přímo vybízí. Už nějaký čas jsem po dlouhých a naprosto zasloužených ovacích publika při pohledu do tváří lidí vycházejících z koncertní síně nezaznamenal tolik projevů pohnutí i obdivu k síle umění. Smekám.

Foto: Miloš Kolesár, Lada Kolesárová