„Díky Bennewitzovcům jsem se tak stali svědky nádherného, emotivního, mnohdy i pocitově chaotického zážitku.“

„Ti, kteří se těšili na Beethovenův večer, si v druhé polovině koncertu přišli opravdu na své.“

„Přestože ručičky na hodinkách ukazovaly už docela pozdní večerní čas, určitě by se v sále nenašel nikdo, kdo by pustil Bennewitzovo kvarteto bez přídavku.“

Zahajovací koncert 126. sezóny Českého spolku pro komorní hudbu kvůli koronavirové nákaze doznal značných změn. Původně měl být tento večer věnován 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena, zaznít měly tři smyčcové kvartety, které si pro nás přichystal rakouský soubor Hagen Quartet. Současná situace jim ale neumožnila přicestovat do České republiky. Namísto nich vystoupilo špičkové tuzemské Bennewitzovo kvarteto. Jakub Fišer (první housle), Štěpán Ježek (druhé housle), Jiří Pinkas (viola) a Štěpán Doležal (violoncello) společně připravili náhradní program.

Je krátce před začátkem koncertu, návštěvníci se pomalu usazují. Jistě už všichni vědí, že dnes neuslyší Hagen Quartet, na který se tak těšili, ale to jim vůbec nevadí – vždyť vystoupí jeden z nejlepších českých souborů. Přichází chvilka napětí…

A už sálem zní první tóny Smyčcového kvartetu G dur, op. 17 č. 5 Josepha Haydna, který zaujal hned první větou. V ní se tu a tam zablýskla virtuozita prvního houslisty. Jasně a zřetelně zde vynikla haydnovská čistota, jasnost a lehkost. Jako by člověk mávl kouzelným proutkem: Menuetto – plné rušivých kánonických imitací vytvářejících jakýsi vnitřní pocit nejistoty. Ostré dynamické zvraty ale dodaly této větě zvláštní nádech. Čas ubíhá dál a my napjatě posloucháme Adagio, po kterém následuje Presto. – Snad chtěl skladatel projevit také trochu smyslu pro humor, o čemž svědčí i nečekaný závěr v pianissimu… Smyčce nahoru nám dávají pokyn, že skladba už opravdu skončila… Je ticho. V uších ještě doznávají poslední tóny. První netrpělivci už tleskají a jásají. Není divu. Přidávají se i ostatní.

Smyčcový kvartet č. 2 Listy důvěrné Leoše Janáčka je dílo plné milostného vyznání, ale také vzrušené touhy, pochyb i zoufalství. Díky Bennewitzovcům jsme se tak stali svědky nádherného, emotivního, mnohdy i pocitově chaotického zážitku hýřícího momenty, které prožil nebo prožívá leckdo z nás. K tomu nádherná barevnost smyčcových nástrojů, dynamické zvraty, trylky či hra na kobylce vytvořily opravdu neuvěřitelný hudební zážitek. Ten jsme opět odměnili bouřlivým potleskem a z úst mnoha lidí se opakovaně linula slova nadšení.

Ti, kteří se těšili na Beethovenův večer, si v druhé polovině koncertu přišli opravdu na své. Zazněl totiž Smyčcový kvartet F dur, op. 135. Jde o vrcholné dílo, ve kterém se zrcadlí vyzrálé, osobité hudební vyjádření skladatele, což je patrné i v překračování tradičních forem klasicismu.

Přestože ručičky na hodinkách ukazovaly už docela pozdní večerní čas, určitě by se v sále nenašel nikdo, kdo by pustil Bennewitzovo kvarteto bez přídavku. Dočkali jsme se Kánonické věty z Beethovenova Smyčcového kvartetu op. 132, zvané Božský zpěv. Nádhernější rozloučení soubor opravdu zvolit nemohl.

Foto: Petr Chodura