„Režisér Nekvasil nevnímá Šostakovičovu operu v její primárně divadelní kvalitě, ale v širokém poli sémantických vztahů jako podobenství o jakémkoli lidském utrpení, nespravedlnosti a nesvobodě.“

„Kostýmy Marty Roszkopfové jsou rozeklané mezi tu nejubožejší lidskou bídu i hýřivou marnotratnost a bezduché sobectví.“

„Šostakovičova opera bude Ostravě chybět. Podobně jako bude chybět každé moderní a nadčasové dílo, které proniká hluboko do jádra etických fenoménů.“

Od premiéry opery Lady Macbeth Mcenského újezdu v Národním divadle moravskoslezském uplynuly dva roky. To, že Šostakovičova opera figurovala v programu ostravského divadla tak dlouho, lze považovat svým způsobem za malý zázrak. V operním provozu děl 20. století se běžně stává, že nastudovaný titul vydrží pouhou jednu sezonu. Co je tedy příčinou úspěchu ostravské inscenace Lady Macbeth?

Ostravský operní dům kultovním dílem Dmitrije Šostakoviče navázal na svou zdařilou sérii operních hitů dvacátého století. Ačkoli hovořit v případě Šostakoviče o hitu zní poněkud spektakulárně. V Leningradě Lady Macbeth dosáhla během jednoho roku více než padesáti repríz, ale dostalo se jí ostudné nálepky „chaos místo hudby“, uveřejněné 28. ledna 1936 v deníku s bizarním názvem Pravda. Není to samozřejmě jediný doklad nepochopení a agrese prorežimních kádrováků vůči progresivním dílům, která dokázala vnést do zkostnatělého operního žánru nový, svěží a neotřelý pohled. Ostravská inscenace Šostakovičovy opery se svého úkolu zhostila nadmíru výtečně svou snahou, aby každé významové sdělení vyznělo v plném smyslu.

Největší uznání si zaslouží režie Jiřího Nekvasila, který se inscenování moderních děl dvacátého století věnuje s velkou intenzitou, vynalézavostí a důvtipem. Nekvasil především nevnímá Šostakovičovu operu v její primárně divadelní kvalitě, ale v širokém poli sémantických vztahů jako podobenství o jakémkoli lidském utrpení, nespravedlnosti a nesvobodě. Postava Katěriny Lvovny získala psychologicky znamenitě propracovaný rozměr, který rozevírá nůžky vnitřních rozporů hrdinky směrem k palčivé kritice ruské společnosti a jejích odstrašujících stereotypů. Lady Macbeth Mcenského újezdu je v Nekvasilově režii operou dramaticky mnohovrstevnatou, současně má dost invence, aby parodovala sama sebe prostřednictvím grotesky a sarkastických šklebů.

Druhým opěrným pilířem ostravského nastudování je hudební nastudování dirigenta Jakuba Kleckera v jedinečné synergii sboru a orchestru opery Národního divadla moravskoslezského. Viděl jsem v Ostravě Lady Macbeth několikrát, ale vždy se jednalo o provedení, ve kterém nechali muzikanti i sboroví zpěváci duši. Klecker rozšířil „hrací“ prostor o první lóže, v kterých žesťové nástroje vyzněly s maximální konsekvencí a zlověstností. Šostakovičova hudba je geniální esencí protichůdných emocionálních rovin. Svým způsobem funguje jako autentická a právoplatná kritika a jízlivý komentář režimu nejen v tehdejším Sovětském svazu, ale i v každé společnosti, která je zapouzdřená ve falešné morálce, pokrytectví a zvrácených vztazích. Maximálně vnímavou interpretaci vnesl do ostravské Lady Macbeth také sbormistr Jurij Galatenko. Pochopil, že sbor v této opeře nemá za úkol posouvat děj, nýbrž fungovat jako jakési zrcadlo společnosti. Odráží iracionální psychologii davu, který se pasivně přizpůsobuje aktuálním podnětům.

Třetí chválou na ostravskou inscenaci Šostakovičovy opery budiž scéna Daniela Dvořáka, který odtušil hudebně-dramatický potenciál díla jako kubistické fazety podivných tvarů agresivně tónovaných barev. Je to zdařilá parafráze primitivního konstruktivismu: domov připomíná klec i vězení. V bizarní společnosti se ztrácí schopnost distinktivně odlišit pravdu od lží. Vše se točí v kolotoči nenasytnosti, nelidskosti, bídnosti, lačnosti a mizérie. Kostýmy Marty Roszkopfové vnesly do ostravského nastudování ukotvující prvek reálného času a prostoru. Jsou rozeklané mezi tu nejubožejší lidskou bídu i hýřivou marnotratnost a bezduché sobectví, vyjadřují koherentně utajované vášně, společenské postavení i klíčové události.

Významnou funkci sehrála také choreografie Marka Svobodníka a Lenky Dřímalové, která svými panoptikálními surrealistickými etudami s nadživotními hlodavci přispěla k dynamice příběhu. Podobně přínosnou roli sehrál neobyčejně fundovaný a strhující překlad rusisty Igora Jelínka, jehož české přebásnění je podle mého názoru jedním z nejvýznamnějších překladatelských činů v operní praxi posledních desetiletí.

Ostravskou Lady Macbeth si zazpívala celá plejáda znamenitých sólistů. Především zmiňme absolutně skvělé kreace Iordanky Derilové a Eleny Suvorové v titulní roli Katěriny Lvovny. Obě sopranistky ztvárnily svou roli s obdivuhodnou koncentrací a dramatickým napětím jako svár ženy, která ví, že její životní cesta nemá šťastný směr. Vynikající představitelský výkon podali Vadim Zaplechny a Aleš Briscein v roli Sergeje. Ovšem, nečekaně vrcholnou kreací byl sobotní hostující výkon mladého tenoristy Alexeje Kosareva, jehož Sergej derniérové obecenstvo uhranul svým charismatem a mimořádnou hereckou a pěveckou sugestivitou. Nelze nevzpomenout na Veroniku Holbovou, Josefa Moravce, Jakuba Kettnera, Lukáše Zemana, Soňu Godarskou, Václava Moryse, Rudolfa Medňanského, Martina Gurbaľa a celou řadu dalších vynikajících umělců, kteří do Šostakovičovy opery vnesli svou osobitost.

Šostakovičova opera Lady Macbeth Mcenského újezdu bude Ostravě chybět. Podobně jako bude chybět každé moderní a nadčasové dílo, které proniká hluboko do jádra etických fenoménů. Šostakovičova opera v znamenitém nastudování vyzněla jako dílo, které se neomezuje na hodnotící kvalifikaci lidského jednání. Nesoudí a neodsuzuje, nýbrž upozorňuje na apriorní nutnost opuštění hodnotových omylů, egoismu a sobectví. Šostakovičův hlas, podobně jako hlas volajícího na poušti, naléhavě varuje před vzrůstající duchovní bídou, fetišizací konzumu a citovou vyprázdněností. Současně je natolik prozíravý a moudrý, aby věděl, že soukolí lidských dějin, které je kolotočem válek, návratů zpronevěřených hodnot a tragických omylů, se nedá změnit mávnutím kouzelného proutku. Jeho operní podobenství skvěle rezonuje také s dnešní dobou, kdy se pod rouškou „pomoci“ iracionálně a bez jasné zodpovědnosti rozhoduje o osudech tisíců lidí, kteří se živí v oblasti kultury.

Šostakovič udělal to nejdůležitější, co mohl: podal upřímné svědectví, přestože věděl, že budeme „znovu a znovu pochodovat, do rytmu řinčet okovy. Smutně počítat kilometry, když prach zvíří nohy.“ Jako takové nebude jeho umělecky výsostné a současně neobyčejně lidské svědectví nikdy zapomenuto.

Foto: Ilustrační – Fb NdM