„Už od prvních tónů nastala velmi specifická atmosféra plná meditativního klidu, duchovního rozjímání, ale i nesmírného tajemna, které prostupovalo celým večerem.“

„Každý z členů Scholy Gregoriany Pragensis disponuje čistou, úchvatnou a jedinečnou barvou hlasu.“

„Všechny skladby zaznívaly s ohromující intonační přesností a v chorální hudbě tolik důležitou srozumitelností slova.“

„Domov můj“ nebo tentokrát spíše „Kde domov můj?“ I v duchu této nesmírně komplexní otázky se nese letošní, v mnohém mimořádný, ročník festivalu Concentus Moraviae. Právě nedělní koncert ještě mohl nabídnout jeden z možných pohledů či odpovědí, a to návratem k samotným duchovním kořenům našeho domova a kultury prostřednictvím středověké hudby. Večerem v monumentální a svým způsobem tajemné bazilice sv. Prokopa v Třebíči provedl posluchače soubor Schola Gregoriana Pragensis.

Představený program Regnum et imperium – České země uprostřed Evropy ukázal náhled ve spojení s vývojem církevní instituce ze tří různých perspektiv: Evropské kořeny, Duchovní kořeny českého knížectví, Naplnění vize: Karel IV. První z nich tedy postavila kulturu českých zemí – srdce a středu Evropy – do rámce celého kontinentu. Pomocí hudby provedla Schola své posluchače od tradic starověkého Říma, gregoriánským chorálem spjatým s Franskou říší Karla Velikého, anglosaskou kulturou a reformami sv. Bonifáce až k Regensburgu coby přímému zprostředkovateli gregoriánského chorálu do oblasti Čech. Už od prvních tónů Alleluia, Laudate pueri (Chvalte, Hospodinovi služebníci, jméno Hospodina…) nastala velmi specifická atmosféra plná meditativního klidu, duchovního rozjímání, ale i nesmírného tajemna, které prostupovalo celým večerem. Toho bylo dosaženo nejen mystikou dobové stylizace, ale především brilantními výkony. Každý z členů Scholy Gregoriany Pragensis totiž disponuje čistou, úchvatnou a jedinečnou barvou hlasu. Společně tvoří opravdu umělecky vyvážené těleso fungující v neuvěřitelném souladu a se vší precizností.

Následující část byla svým pohledem zaměřena už na samotný vnitřní vývoj v našich zemích. Ten se v programu odrazil prostřednictvím repertoáru odkazujícího ke svatému Václavovi, svaté Ludmile a svatému Vojtěchovi. Zazněla tedy díla známá, charakteristická, pro mnohé další skladatele inspirující a symbolická – Cantio Svatý Václave a Hospodine, pomiluj ny. Místo v programu získal například i tříhlasý Motetus Et exaltavi pebis humilem prezentující skvělou práci s dynamikou a textem či Hymnus Lux vera (Pravé světlo skrápí oblohu paprskem…), který patřil k dílům přímo vedeným Davidem Ebenem. Každopádně všechny skladby zaznívaly s ohromující intonační přesností a v chorální hudbě tolik důležitou srozumitelností slova. Nejen v tomto ohledu je třeba vyzdvihnout i výbornou a invenční práci s prostorem i jeho akustickými možnostmi, a to v souladu se symbolickými úkony v rámci významové a dobové interpretace.

Závěr patřil zobrazení naplnění vize českého království a otevření nové etapy v kulturním životě za vlády Karla IV. V této části dominovala tříhlasá skladba Dame je sui cilz qui vueil – Fins cuer doulz (Paní, jsem ten, kdo chce vytrvat), jejímž autorem je Guillaume de Machaut. Zazněla však také další díla plná intonačně obtížných dlouhých melismat, či naopak Čtení z kázání svatého Augustina založené na stabilní čisté recitantě.

Do jisté míry poslední díla repertoáru zaměřená k osobnosti Karla IV. tematicky zamířila k původní dramaturgické myšlence (Sedm dní na Karlově univerzitě), která se kvůli nečekané obměně v obsazení souboru nakonec nemohla uskutečnit. Každopádně nutno říci, že tato změna programu se povedla až obdivuhodně. Ani v nejmenším nenarušila koncept celého festivalu, spíš naopak. Po celém koncertu nebylo každopádně pochyb, že celé těleso (ve složení David Eben, Hasan El-Dunia, Ondřej Múčka, Jan Kukal, Tomáš Lajtkep, Ondřej Maňour, Michal Medek a Stanislav Předota) dostálo svému renomé předních světových interpretů středověké duchovní hudby.

Nádherný zážitek a výjimečná atmosféra. Škoda, že nedělním večerem zpěv na nějakou dobu utichá…

Foto: Jiří Sláma