„Na prvním místě to byla vynikající Leonora, sopranistka Erica Eloff. Tak stylově precizní výkon jsem dosud ve Fideliovi nezaznamenal.“

„Kultivovaný projev znělého tenoru s lesklými a průbojnými výškami charakterizoval výkon Marca Jentzsche, který je i výrazově velmi přesvědčivý.“

„Beethoven se dočkal v Linci hudebně výborného provedení, které bylo stylově příkladné!“

Ve velkém sálu Musiktheateru v Linci se představila Beethovenova opera Fidelio, jejíž premiéra se konala 19. září 2020. Tato reflexe je psána ze druhé reprízy 3. října, při níž bylo obsazení premiérové. V hudebním nastudování šéfdirigenta Markuse Poschnera a v režii Hermanna Schneidera, hudebního ředitele divadla. Je to jejich zatím druhá spolupráce, po velmi úspěšné Straussově Ženě bez stínu. V roce Beethovenova výročí zvolil režisér večera ve svém pojetí zvláštní koncept. Beethovenovu „operu svobody“ doplnil o vložené půlhodinové intermezzo před velkou vězeňskou scénou Fidelia (druhé dějství), kam implantoval dramatickou scénu britského autora Marka-Antonyho Turnage „Dvakrát do srdce“ pro sólový mezzosoprán a šestnáct hudebníků z roku 1997.

Jakoby Beethovenovu dílu vrcholného klasicismu, vyrovnanému v dokonalé symbióze formy a obsahu, snad inscenátoři dostatečně nevěřili a chtěli téma rozšířit o další námět osudu bezejmenného milence… V roce výročí Beethovena, kdy jediná opera skladatele bude uváděna mnoha divadly, je zřejmě nutné přijít na operní trh s něčím zcela originálním. Vzrušující světlo, které se mělo dostavit – jak se píše v upoutávkách –, u mne moc dramaturgicky nezafungovalo. Je to vždy potíž, pokud dílo nevidím poprvé, a tím si nemyslím, že to tak má být… Fidelia znám a miluji od dětství, podvědomě tak porovnávám všechny viděné inscenace.

Tato inscenace, na niž jsem se osobně dlouho upřímně těšil, mne poněkud zaskočila. Především jsem byl tentokrát v rozpacích celkovou dramaturgickou koncepcí večera, určitou nevyrovnaností mezi hudebně pěveckou a režijní složkou. Problémy s koronavirem za tím nehledám, byť promyšlenost preventivních hygienických opatření vedení divadla byla obdivuhodná a je realizována do takových podrobností, že by to vydalo na samostatný článek. Ti, kteří dodnes u nás v Čechách koronu podceňují, měli by si zajet do Lince! Od vstupu do vestibulu by zřejmě nevycházeli z údivu, na co všechno je s rakouskou příslovečnou pečlivostí do detailů pamatováno!

Základem pozitivního dojmu bylo především hudební nastudování šéfdirigenta Markuse Poschnera a technicky výborný výkon Bruckner Orchestru Linz. Byl pečlivě vypracovaný v pružné dynamice, ve stylu, v tektonice. Intonačně to byl výkon celkově suverénní i v citlivých místech. Bohužel, nemile mne překvapil fakt, že se nerealizovala slavná ouvertura Leonora III. Při tak vysoké profesionalitě zdejšího koncertního orchestru jsem toto očekával jako samozřejmost. Nejslavnější ze čtyř autorem zkomponovaných ouvertur mne poznamenala silně již v Plzni, kdy byla podstatným bodem nastudování šéfdirigentem Bohumírem Liškou v šedesátých letech, s výpomocemi z místního rozhlasového orchestru. Od doby prvního intenzivního zážitku z Fidelia jsem ji vnímal ve všech viděných inscenacích. Jen konstatuji pro úplnost, že Schneiderova režie představení probíhá bez mluvených dialogů. To bylo druhé velké překvapení večera, které mi však nevadilo. Hudební forma je tím sevřenější a mluva operních pěvců na jevišti stejně nebývá moc přesvědčivá. Zaznamenal jsem jen krátký a de facto jediný dialog mezi Marzellinou a Leonorou (Fideliem) v prvním dějství.

Vedle výkonu orchestru, vedeného s dynamickým citem Markusem Poschnerem, jsem musel hluboce smeknout před dvěma obzvláště silnými výkony večera, jakých nebývám častým svědkem. Na prvním místě to byla vynikající Leonora, sopranistka z Jihoafrické republiky žijící v Anglii – Erica Eloff. Tak stylově precizní výkon jsem dosud ve Fideliovi nezaznamenal. Soprán neobyčejně zvukově příjemný, nádherně nosný v prostoru, průrazný v dramatických momentech, ale zároveň s mnoha dynamickými nuancemi! Orchestr ji doprovázel ovšem neobyčejně jemně, horny v choulostivém místě árie Leonory, v přechodu z Adagia na Allegro con brio, zněly jistě. Pěvkyně si mohla krásné pianové jemnůstky v Adagiu velké árie dovolit. Zpívá s instrumentálně dokonalým vedením frází, výšky zní lehce, s báječným nadhledem. Pociťuji, že nad vrcholovým háčkem árie má nejméně tercii rezervu. Musí mít i více, až ex post jsem se dočetl, že zpívala Královnu noci a Violettu, krom mnoha úkolů ze staré hudby, což je v kultivaci projevu velice znát! Ač bylo doporučeno netleskat po číslech, aby se tím viry nešířily, strhnul se po árii aplaus, naprosto logický. Árie byla doslova pěveckou kulinářskou lahůdkou! Bravo! Kdybych jel do Lince 100 kilometrů tam a zpět jen kvůli této výborné Leonoře, stálo by mi to za to!

Druhým, kdo mne ve večeru pěvecky výrazně oslovil, je na řadě velkých německých scén již osvědčený německý tenorista Marco Jentzsch jako Florestan. Již jeho hlasově měkký vstup ve velké árii druhého dějství, po působivém Grave orchestru – na měkkém „g“ v mezza voce – potěšil. Dlouhodeché fráze a jejich plasticita, bezvadná dikce, ba i málokdy u Florestanů přítomná jistota obtížných vysokých poloh závěrečných taktů velké árie v Poco Allegro. Kultivovaný projev znělého tenoru s lesklými a průbojnými výškami charakterizoval výkon pěvce, který je i výrazově velmi přesvědčivý. Bravo!

K této dvojici vynikajících protagonistů večera bych přiřadil pěvecky ve všech polohách jistou Marzellinu sopranistky Fenji Lukas. Upoutá lehkými výškami kulatého, příjemného tónu. Polohově více basbarytonově posazený part Pizarra zvládal pěvecky suverénně nově angažovaný barytonista Adam Kim, vyjma několika míst v méně znělých hlubokých polohách role. Jeho střední a vysoké polohy zní voluminózně, průbojně a vyrovnaně. Rocco osvědčeného basisty domácího souboru Dominika Nekela zaujal představitelsky i přirozenou znělostí nosného, kultivovaného basu ve všech polohách, s výbornou výslovností. Jaquina představoval mladý, perspektivní lyrický tenorista Mathias Frey, jevištně přirozený. Martin Achrainer byl představitelem Dona Fernanda. Osvědčený barytonista – výrazný představitel Mozartova Giovanniho i Oněgina – zaujal jevištním ztvárněním. Role ministra je pro jeho typ noblesního, vyššího lyrického barytonu přece jen místy trochu hluboko posazena.

Výraznou devizou byl Sbor Zemského divadla Linz, veden Elenou Pierini a Martinem Zellerem. Mužský sbor zaujal dynamickou výstavbou ve slavném sboru vězňů – „O welche Lust, in freier Luft den Atem Leicht zu heben“. V ještě výraznějším tónovém lesku plných forte, v obdivuhodné homogenitě zvuku a pevné intonaci se blýsknul již kompletní smíšený sbor ve finále díla. Bravo!

Vize tématu svobody je konceptem celé nové sezóny. Režie chtěla zřejmě v rukou uměleckého ředitele divadla Hermanna Schneidera přinést něco zcela originálního v koncepci Fidelia, jenž bude letos hrán mnoha operními divadly. A tak před druhým dějstvím, před vězeňskou scénu Fidelia, režisér implantoval třicet minut trvající dílo Twice Through The Heart (Zweimal durchs Herz). Autorem je anglický skladatel a dirigent Mark-Anthony Turnage. Monodrama či přesněji dramatická scéna, jejíž protagonistkou je osvědčená domácí mezzosopranistka Katherine Lerner.

O smysluplnosti tohoto implantátu musím pochybovat. Zejména vpravit cokoliv do tak vrcholného světového díla pokládám za zvláštnost, eufemisticky řečeno. Při odstřižení většiny mluvených dialogů Fidelia, při absenci slavné ouvertury Leonora III jsem zůstal poněkud v rozpacích… Takovou scénickou a dramaturgickou „operaci“ jsem nečekal a ani náznakem dosud nezažil. Kdyby dílo z roku 1997 stálo samo o sobě nebo ve vazbě ke stylově příbuznějšímu dílu, patrně bych vše hodnotil jinak. Je možné, že se Beethovenova opera a Turnageova dramatická scéna navzájem zrcadlí, oplodňuje i zpochybňuje, jak čtu v programu. Pro mne platí spíše ono poslední sloveso. Ale ani inscenační stránka samotného Fidelia ve mně nevzbuzovala mnoho nadšení. Scéna, kostýmy a videoprojekce Falko Herolda budí pocity pochmurnosti až deprese. Permanentní pohyb pěvců ve stále pronikající vodě v jakési temné vidině apokalypsy, s visutým žalářnickým domkem Rocca, je sice originální scénickou vizí, ale po určité době začne být trochu fádní. S vloženou půlhodinovou soudobou „dramatickou scénou“ z roku 1997 končí večer s jedinou pauzou neobvykle pozdě. Kdyby dílo stálo samo o sobě, hodnotil bych ho patrně z jiného úhlu pohledu. Oceňuji především soustředěný výkon Katherine Lerner, akceptuji velkou intonační a výrazovou náročnost partu, obdivuhodně jevištně realizovaného. Jen šestnáct hudebníků hraje v pozadí velkého prostoru jeviště lineckého Musiktheateru. Poté musí pan dirigent spěchat dlouhou trasou zpět do orchestřiště, s rouškou na ústech, aby navázal Beethovenovým Grave. V tomto okamžiku již bez roušky.

Podtrženo a sečteno – Beethoven se dočkal v Linci hudebně výborného provedení, které bylo stylově příkladné! Dosažená míra proporcionality dirigentem Markusem Poschnerem v krásně jemné hře orchestru v doprovodech pěvců je až jedinečná. Mezi výkony večera zvláště vynikala Leonora a Florestan, jak jsem výše popsal. Otazníky mi zůstaly nad implantovaným soudobým dílem do proudu hudby vrcholného klasicismu, byť ideově pro tento akt jistě důvody jsou, respektive dají se obsahově nalézat. V tom je ale i nezdolná síla umělecké svobody a rozletu nejbujnějších fantazií, které jako muzikant chápu, akceptuji, ale nesdílím… Smutek nad absencí Leonory III jsem nedovedl zcela zapudit. Ba zašel jsem se poptat po představení hudebníků, zda nebyla slavná ouvertura vynechána jen dnes, třeba kvůli krizi z koronaviru, neb opatření v divadle byla opravdu hodně přísná. Odpovědí mi bylo třikrát: „Ne, to je takhle vždy, je to dramaturgická záležitost, my za to nemůžeme.“ Odpovídali mi sympatičtí mladí hudebníci z výborného Brucknerova orchestru, když viděli, kterak jsem z této volby doslova muzikantsky nešťasten.

Kdo není ovšem takový „fanatik“ jako já, jenž chodil na všechny reprízy Fidelia již od dětství, možná si toho ani nepovšimne. Všem zájemcům o Beethovenova Fidelia doporučuji vřele zajet do Lince na báječné stylové hudební provedení. Role Leonory není alternována. Není tudíž třeba příliš studovat obsazení u těch posluchačů, kteří preferují především zajímavé pěvecké výkony, za nimiž jezdí. V Olomouci museli premiéru Fidelia v tomto týdnu odložit. V Linci jsou sice velmi přísná hygienická opatření, ale opera se hraje nadále. Takže reflexe může posloužit jako tip. Do Lince není daleko nejen z jihu Čech, ale ani z jižní a střední Moravy. Krom představení Fidelia stojí za poznání sama krásná, moderní budova Musiktheateru pro víc než tisíc diváků.

Foto: Herwig Prammer – z prémiéry 19.09.20