neděle, 11 říjen 2020 15:54

Zcela neobvyklý vrchol Festivalu Janáček Brno 2020

Autorka:

„Obě Janáčkovy houslové skladby přijel zahrát Josef Špaček, kterého publikum zná z ještě nedávného působení ve funkci koncertního mistra České filharmonie.“

„Dirigent Robert Kružík byl oním jednotícím činitelem, který dal celému večeru punc vysoké kvality.“

„Jestliže se množí názory, že kultura je cosi nadbytečného, a jestliže podobné chápání naznačuje dokonce hlava státu, pak asi žijeme v Půlnočním království a královi rádcové to s námi nemyslí ani trochu dobře.“

 

16

 

Festival Janáček Brno se kvůli současné situaci nezadržitelně blíží ke svému prozatímnímu konci. Pokud by zůstalo jen u dvoutýdenního přerušení kulturních akcí, dočkali bychom se ještě přeložených koncertů a představení, jelikož ale nevíme dne ani hodiny, Festival tímto víkendem v podstatě vrcholí.

Sobotní festivalový večer v brněnském divadle sliboval velký zážitek z Janáčka, jehož dílo bylo v narychlo sestaveném programu (původně měla být Straussova Salome v provedení Maďarské státní opery) nasvětleno zajímavým způsobem. Po orchestrálně bohaté a zemité ŽárlivostiJanáčkem opuštěnému původnímu úvodu k Její pastorkyni – a houslovém koncertu Putování dušičky, kde byl proces opačný (Janáček hudební materiál použil v opeře Z mrtvého domu a jeho prvotní ideu se později pokusili oživit Leoš Faltus a Miloš Štědroň, v jejichž zpracování dílo premiérově uvedl v roce 1988 s brněnskou filharmonií Jan Stanovský), následovala Suita pro smyčce, při níž zůstala obsazena už jen přední polovina jeviště, aby posléze i hráči smyčcových nástrojů svá místa opustili a jevištní technika přistěhovala koncertní křídlo. Dalším číslem programu byla totiž Sonáta pro housle a klavír. Výborná myšlenka naznačující dobovou situaci měla i své výborné interpretační naplnění. Obě Janáčkovy houslové skladby přijel do Brna zahrát Josef Špaček, kterého publikum zná z ještě nedávného působení ve funkci koncertního mistra České filharmonie. Představil se ve dvou odlišných sférách – spolupráce s orchestrem a s klavírem – a v obou nadchl. Jeho hráčská technika je neomylná, symbióza s orchestrem a jeho dirigentem Robertem Kružíkem i se skvělým pianistou Miroslavem Sekerou byla dokonalá a barevná paleta ve spojení s výrazem – jistě i díky houslím z dílny Guarneri del Gesù – strhující.

 

4

 

Janáčkovský večer pak ukončily Lašské tance. Orchestr Janáčkovy opery Národního divadla v Brně hrál po celý večer na vysoké úrovni, přesně, s plným nasazením a s mimořádnou citlivostí na dirigentova gesta. Dirigent Robert Kružík byl oním jednotícím činitelem, který dal celému večeru punc vysoké kvality. Jeho gesta jsou sdělná a srozumitelná, nikterak vnějšková, v lyričtějších pasážích elegantní, v živějších elektrizující. Orchestr pod jeho vedením odvedl skvělý výkon.

 

1

 

Tímto konstatováním by mohla recenze končit. Leč nekončí. Následovala totiž druhá část večera, v programu neuvedená, protože improvizovaná, reagující na poslední události ve společnosti. Jestliže se množí názory, že kultura je cosi nadbytečného, co je možné i na delší dobu postrádat, a jestliže podobné chápání naznačuje dokonce hlava státu, pak asi žijeme v Půlnočním království a královi rádcové to s námi nemyslí ani trochu dobře.

Jeden z prozatím posledních koncertů Festivalu Janáček Brno 2020 tedy nadšeným potleskem po Lašských tancích neskončil, nýbrž vstoupil do své druhé, závažnější části. Na jeviště přišli ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser, umělecký šéf souboru Janáčkovy opery Jiří Heřman a ředitel brněnské waldorfské školy Tomáš Jedlička a všichni pronesli krátký projev shrnující argumenty pro podporu kultury, která není „něco navíc“, ale je „základem naší civilizace“. Následoval souhlasný dlouhotrvající potlesk.

 

8

 

A poté přišla na scénu pěvkyně Lucie Hájková, která spolu s dětmi z waldorfské školy (pro ty, kteří to nevědí: tato škola pomáhá dětem k harmonickému rozvoji mimo jiné zpěvem a hudbou) přednesla závěrečnou scénu ze Smetanovy Libuše. Ale – jak zdůraznil řečník na pódiu – „protože jsme disciplinovaní, nebudeme zpívat, budeme recitovat“.

Výsledek byl napůl mrazivý, napůl povznášející. Budiž autorce těchto řádků dovolena osobní vzpomínka, že stejné pocity zažívala při Smetanově Libuši naposled po příjezdu sovětských tanků v roce 1968.

 

11

 

13

 

 

15

 

14

 

3

 

9

 

10

 

12

 

Foto: Marek Olbrzymek

Jindřiška Bártová

Prof. PhDr. Jindřiška Bártová (*1942) vystudovala hudební vědu a češtinu na brněnské univerzitě a po několikaletém působení v hudebně-historickém oddělení Moravského muzea a v brněnské odbočce Svazu československých skladatelů přešla na pedagogickou dráhu, nejprve na brněnské konzervatoři a od roku 1989 na JAMU, kde v současnosti působí jako vedoucí Centra pro výzkum brněnské kompoziční školy. Kritické činnosti v denním a odborném tisku se věnovala až do 90. let pravidelně, poté občasně. Publikovala více než sto studií v odborných časopisech a sbornících. Knižně vydala publikace věnované skladatelům Janu Kaprovi (1994), Miloslavu Ištvanovi (1997), členům sdružení Camerata Brno (2003), dirigentu Františku Jílkovi (2014), režisérovi Václavu Věžníkovi (2016, muzikologu Jiřímu Vysloužilovi (2018) a hudebnickému rodu Veselků (2019). Redigovala dva díly kolektivní monografie Osobnosti Hudební fakulty JAMU (2017, 2020), do nichž přispěla studiemi věnovanými sbormistru Josefu Veselkovi, pěvkyni Anně Barové, skladateli Miloslavu Ištvanovi a muzikologu Janu Trojanovi.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.