úterý, 13 říjen 2020 15:04

Hudba v magickém trojúhelníku

Autor:

„Valašské sonety provedl Rokytovi zároveň šťavnatě i precizně Janáčkův komorní orchestr, jehož primárius Jakub Černohorský patří nenápadně mezi naši houslovou extratřídu.“

„V nechtěně poslední den festivalu se koncert zaměřil především na tvorbu Vítězslava Nováka coby poctu k výročí sto padesáti let od skladatelova narození.“

„Nejenže hráli takříkajíc jak z partesu; nakažlivé bylo jejich nadšení, radost ze hry, vzájemný oční kontakt.“

 

1

 

Oprávněně se traduje, že pokud se hudební festival dožije – navíc ve zřetelném rozkvětu – své první pětiletky, má to nejhorší za sebou. A mnoho nadějného před sebou. Jestli to o některém z počinů, které lze volně přiřadit do oblasti klasické hudby, platí, pak je to Lednicko-valtický hudební festival, pořádaný úmyslně vždy v říjnu. Proč volně? Protože tento počin si ve své dramaturgii mimo jiné vytkl představovat setkávání, prolínání, vzájemné ovlivňování mezi hudbou takzvaně vážnou a folklorní. A proč úmyslně? Během října se na jižní Moravě, v magickém trojúhelníku ohraničeném Lednicí, Valticemi a Mikulovem, odkud je do Vídně necelých sto kilometrů, tradičně konávaly podzimní šlechtické hony, doprovázené setkáními při hudbě. Míst, ve kterých kdysi tóny zněly a kam se teď díky Lednicko-valtickému festivalu vracejí, je zde mnoho. Kromě jízdáren valtického či lednického zámku anebo zámeckého sálu v Mikulově například drobné skvosty ukryté v krajině: lovecký zámeček Dianin chrám či ještě komornější zámeček Rybniční. Letos to ovšem měl festival kvůli covidu velmi těžké. Koncertů v půvabném prostředí nakonec muselo být jen pět místo osmi; absolvoval jsem poslední dva a stály za to.

K posledním dnům prezidenta Masaryka se váží dva jímavé postřehy. Jen pár dní před svým odchodem jej pokojská v Lánech zahlédla, jak stojí ve svém pokojíku a – jakoby v předtuše budoucích dějů – si zamyšleně prohlíží globus. Druhá se zmiňuje o tom, že na jeho stole byla posmrtně nalezena otevřená kniha veršů valašského básníka z přelomu 19. a 20. století Josefa Kaluse, nám dnes v podstatě neznámého.

 

3

 

Právě on posloužil jako jedna z inspirací Janu Rokytovi ml. při komponování jeho Valašských sonetů pro mezzosoprán a smyčcový orchestr, které měly svou světovou premiéru právě na Lednicko-valtickém festivalu v sobotu 10. října 2020. Jan Rokyta je osobností vpravdě renesanční, což zčásti předvedl i na zmíněném koncertu, když suverénně ovládal cimbál i soubor píšťal; kromě toho, že rozmanitě muzicíruje a skládá, je navíc vystudovaným vinologem s diplomy z několika evropských států. Valašské sonety provedl Rokytovi zároveň šťavnatě i precizně Janáčkův komorní orchestr, jehož primárius Jakub Černohorský patří nenápadně mezi naši houslovou extratřídu. Příznačně – chtělo by se říct moravsky – rovným, zvonivým, oslnivě zdravým hlasem přispěla k úspěchu premiéry další ze zajímavých osobností večera, zpěvačka Klára Blažková. Případným rejpalům spěchám ozřejmit, že podíl zpěvu na celkové délce koncertu byl požadovaně minoritní.

 

2

 

Diváci ve zcela zaplněném sále mikulovského zámku, kteří si přišli vychutnat volnočasovou aktivitu nazývanou donedávna koncert, dychtivě očekávali také vklad Václava Hudečka. Blýskl se mimo jiné ve svém parádním čísle, Ravelově Cikánovi (nebo snad Cikánce?), zkomponovaném pod dojmem skladatelova londýnského setkání s maďarskou houslistkou Jelly dʼArányi, praneteří virtuóza Josepha Joachima. Hudečka zdobí – jako hráče i jako člověka – vroucnost, jíž si publikum vždy podmaní.

 

4

 

V nechtěně poslední den letošního festivalu, který musel být o týden zkrácen, se publikum přesunulo 11. října do zámečku na břehu Prostředního rybníka mezi Lednicí a Valticemi. Odpolední koncert jim uchystal několik překvapení. K těm, které si nikdo nepřál, ale výsledek dopadl znamenitě, byla změna v obsazení Lobkowicz Tria. Nemohl totiž přijet klavírista Lukáš Klánský; ač sám zdravý, ocitl se kvůli onemocnění svých bližních v karanténě. Nahradila jej subtilní, ale s plným nasazením hrající Veronika Böhmová, skloněná nad křídlem Bösendorfer dovezeným z Vídně v týdenním předstihu, aby si nástroj zvykl na zdejší teplotu i vlhkost. A snad že ženský prvek inspiroval další dva členy tohoto klavírního tria k maximálnímu výkonu, vypjali se houslista Jan Mráček a violoncellista Ivan Vokáč k provedení, které publikum uchvátilo. Nejenže hráli takříkajíc jak z partesu; nakažlivé bylo jejich nadšení, radost ze hry, vzájemný oční kontakt. Hudbou se zjevně bavili.

 

2020-10-11LVHFlobkowicz-trio-c-Pavel-Kristian-39

 

Koncert se zaměřil především na komorní tvorbu Vítězslava Nováka coby poctu k výročí sto padesáti let od jeho narození. Ač musely z programu vypadnout jeho Dva valašské tance, silný dojem zanechalo provedení Klavírního tria č. 2 d moll. Novák jej zkomponoval roku 1902, kdy zjevně neprožíval snadné období, takže ho jeho životopisec, muzikolog Vladimír Lébl, později po právu označil za – shrnuto – „bolestné, rozervané, vášnivé...“. I v něm lze ovšem vystopovat prvky, pro něž se v celkovém kontextu LVHF vyjímalo. Tedy vliv folkloru na skladatelovu „vážnou“ tvorbu. Vždyť, jak známo, Vítězslav Novák si kromě Tater zamiloval a do své hudby přetavil Lašsko, Valašsko a Slovácko, když mu všude průvodci byli Leoš Janáček, bratři Mrštíkové, Joža Úprka, Dušan Jurkovič… A ještě něco tento komorní koncert připomněl. Jak správně uvádí Radoslav Kvapil, nemáme v naší hudbě od poloviny 19. století jen čtyři pilíře, tedy Smetanu, Dvořáka, Janáčka a Martinů, ale také Foerstera, Nováka a Suka. Nikoli náhodou patřil přídavek v podání Lobkowicz Tria právě ukázce z tvorby posledního ze jmenovaných…

 

2020-10-11LVHFlobkowicz-trio-c-Pavel-Kristian-41

 

Zakladatel, de iure dramaturg a de facto ředitel festivalu, houslista Jiří Partyka, využil jarního „vypnutí státu“ k dlouhým vyjížďkám na kole po kraji, kde se narodil. Prý si při těchto osamělých toulkách uvědomil, kolik dalších míst pro pořádání koncertů se zde ještě nachází. A také to, jak sem historicky hudba patří, jak se zde noblesně vyjímá a zároveň připomíná své lidové kořeny. Snad budou okolnosti šestému ročníku LVHF přát víc, než tomu bylo tentokrát.

 

Foto: Pixabay, Pavel Kristian

Jiří Vejvoda

Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, publicista a moderátor.

Pro Československý, resp. Český rozhlas natočil a odvysílal stovky pořadů, například 500 dílů cyklu Káva u Kische (1990 - 2000, s Otou Nutzem), Písničky pro uši i pro duši, za které získal v roce 1993 ocenění na mezinárodním rozhlasovém festivalu Prix Bohemia Radio. V letech 1990 a 1991 vysílal rozhlas jeho každotýdenní Hovory v Lánech s Václavem Havlem. Pro Československou, resp. Českou televizi uváděl cyklus Hudební aréna (1985 - 1990), nepřetržitě od roku 1993 Novoroční koncerty z Vídně a další přímé přenosy ze světa (Evropské koncerty Berlínských filharmoniků, Pařížské koncerty pod Eiffelovou věží, Koncerty letní noci ze Schonbrunnu atd.). V období let 2017 až 2019 opakovaně spolupracoval s týmem Placida Dominga na jeho pražských vystoupeních i na soutěži Operalia.  Od roku 2019 moderuje udělování cen Classic Prague Awards.  Během nouzového stavu v době koronaviru na jaře 2020 uváděl pro ČT Art koncerty Pomáháme s Českou filharmonií z prázdného Rudolfina, během nichž se podařilo vybrat 8,5 milionů ve prospěch nemocnic a seniorů. Na jevištích uvedl stovky koncertů včetně festivalových (Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj, Dvořákova Praha, MHF Český Krumlov atd.) Je autorem několika knih, naposledy publikace Co vysílá svět z roku 2015 o rozhlasech všech kontinentů.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.