„Svým způsobem se ale jedná o skladbu ještě američtější než kvartet s tímto predikátem.“

„Peter Jarůšek se za cellem postaral o nádherné subtilní dlouhé tóny, které nesly hlavní sdělení.

„Dvořáka v tento den prostě nemohlo být příliš.“

Během nedělního svátečního dne celou naší společností rezonovalo 100. výročí vzniku československé státnosti. Ne náhodou zároveň s tímto datem vyvrcholil i sedmnáctý ročník festivalu LÍPA MUSICA. Protagonisty jeho závěrečného koncertu byl v Městském divadle v Novém Boru suverénní PAVEL HAAS QUARTET, posílený o hostujícího violistu PAVLA NIKLA a klavíristu LUKÁŠE VONDRÁČKA. A hrál se Dvořák.

Celý sváteční den pršelo a já jsem ho trávil prací u počítače a posloucháním klasiky v rádiu. Vlastně se mi do sychravého večera tak docela nechtělo. V teple u rádia mi zle nebylo. Chtě nechtě jsem se k večeru nasoukal do obleku a vyrazil směr Nový Bor. Cestou stále pršelo, chvilkami přidávalo a z rádia začala hrát Novosvětská symfonie. Vítr burácel a stěrače až nestíhaly. Do Boru jsem dojížděl s doznívajícím largem, seděl jsem v dešti na parkovišti a doposlechl symfonii. Potom jsem se teprve vydal po deštěm prolité cestě k divadlu, které bylo plné…

Večer byl věnován výlučně Antonínu Dvořákovi. Na programu ale nebyla kvarteta, nýbrž kvintety. Tím prvním byl smyčcový kvintet Es Dur op. 97 se subtilností utvrzenou angažováním druhé violy. Kvintet Es Dur je obdobně uvolněnou skladbou jako před tím komponovaný Americký kvartet. Svým způsobem se ale jedná o skladbu ještě američtější než kvartet s tímto predikátem. Velmi plasticky ze skladby čiší americký lidový esprit, ve kterém se střetává vícero evropských i mimoevropských inspirací. Snad ale právě pro tuto lidovost jsou v něm obsažené motivy srozumitelné a dobře čitelné.

Skladba osciluje mezi rytmickými odrhovačkami a širokoúhlými pohledy na americkou krajinu, jistě krásná hudba, jež by se hodila i pro lecjakou roadmovie odehrávající se kdesi v zapadákovech středozápadu (jestli jsem nebyl ještě příliš pod vlivem cesty autem s Novosvětskou). Určitá venkovskost a idyličnost byla cítit ještě výrazněji v úvodu druhé věty, která je vlastně takovou country music pro akademiky. Hudebníci bohatě užívali pizzicato i stacatto a vytvářeli jakýsi velmi rytmický tanec, z nějž se téma dále rozpracovávalo emotivním nasazením violy a poté i prvních houslí. Do zemitosti bylo vneseno také nemnoho lyrických motivů, které skladbě dodaly šarm.

Po tomto allegru vivo, jehož vygradování diváky vyprovokovalo k předčasnému aplausu, nastalo velmi zádumčivě a smyslově provedené larghetto. To bylo skutečně krásnou muzikou, která byla velmi jímavá a zároveň nelaciná a nesentimentální. Hra souboru získala velmi barevný, hutný a závažný zvuk. Zcela svébytný part zde mělo violoncello, které neneslo hlavní sdělení, zato vytvářelo ráz skladby sytými a hlasitými smyky a určité pasáže skladby výrazně rytmizovalo. Později si ale violoncello s ostatními nástroji role prohodilo, ono rytmizování přebrali zbylí interpreti a Peter Jarůšek se za cellem postaral o nádherné subtilní dlouhé tóny, které nesly hlavní sdělení. To byly jednoznačně nejlepší momenty první části koncertu. V tomto večeru jsme ale byli především u Dvořáka bezstarostného, a proto muselo být finále kvintetu v allegru a ten se nemohl nestat opět již jednou zmíněnou country pro akademiky. Pavel Haas Quartet s Petrem Niklem hráli toto finále hlasitě a výrazně, ale zároveň velmi nenuceně. Poslední věta působila spíš líbezně než zaníceně, byla provedena s větší dávkou emocí než u prvních dvou a přesto nakonec vyústila do strhujícího a velmi silového konce. Americko-slovanský mix byl Dvořákem namíchán velmi rafinovaně a provedení tento záměr podtrhovalo.

Více slovanský a méně americký zážitek sliboval po přestávce uvedený kvintet č. 2 pro klavír a smyčcové kvarteto. Za klavír usedl Lukáš Vondráček a záhy se odehrálo skvělé a velmi temperamentní vystoupení. V samotném úvodu však zněla velmi jemná a barvitá souhra klavíru a violoncella, odkud se dílo živě odpíchlo v poměrně velkém tempu. Zvuk ve forte hrajícího kvartetu a klavíru byl velmi plný a profesorsky soustředěný a přesný.

Oproti energičnosti a výbušnosti první věty byla následující dumka plná jímavosti a emociálnosti, jež se ale neztrácela v pevném duchu Dvořákovy logiky. Kus však nebyl uvržen zcela do sentimentálnosti, jenom nechtěl divákovi upřít jeho nárok na dávku dojetí. Skvostně byl dovyprávěný zejména závěr této věty. Následující scherzo označené jako furiant bylo svým způsobem brunátné, zatímco závěrečná věta byla provedená jaksi rozpustile, avšak nikoliv bez hudební ctižádosti.

Lukáš Vondráček celkově působil v kvintetu výborně. Výraz Pavel Haas Quartetu byl přirozeně celistvý i osobitý. I proto se na konci nadšeně tleskalo a zcela zaplněné divadlo bylo nadšené z letošního festivalového vrcholu.

Když jsem jel z koncertu zpátky, zase jsem naladil rádio a zase hráli Dvořáka, v tento den ho ale prostě nemohlo být příliš.

Foto: Lukáš Marhoul