„Provedení samotné skladby bylo naprosto fantastické. Vynikly zde nejen dynamické i technické pasáže, ale i nádherný sytý tón violoncella doplněný měkkým zabarvením klavíru.“

„Když dozní poslední tóny skladby, které uzavírají celý koncert, z řad obecenstva se obvykle ozývají bouřlivý potlesk či slova obdivu. Obojí by si violoncellista Jiří Bárta a klavíristka Terezie Fialová zasloužili.“

„Přestože přímé přenosy nemohou nahradit atmosféru v sále, která vytváří jakýsi náboj mezi interprety a posluchači, podporujme takovéto projekty dál!!!“

Violoncellista Jiří Bárta a klavíristka Terezie Fialová, společně se svým týmem, ve středu 25. listopadu zprostředkovali koncert věnovaný 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena. Pro svůj projekt si duo zvolilo prostředí koncertního sálu Pražské konzervatoře. Živě jej mohli posluchači sledovat na Facebooku a YouTube Pražského komorního orchestru. V rámci hodinového pořadu zazněly dvě Beethovenovy sonáty.

Při příležitosti Beethovenova výročí mělo duo původně přednést kompletní provedení pěti violoncellových sonát, které patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo pro tento nástroj napsáno. Jako celek pak navíc tyto sonáty reprezentují zajímavý průřez skladatelovým dílem. Nakonec Jiří Bárta společně s Terezií Fialovou zvolili Sonátu g moll, č. 2 op. 5/2 pocházející z raného skladatelova období a Sonátu A dur, č. 3 op. 69, která patří k vrcholným Beethovenovým dílům.

Zajímavé je, že obě zvolené sonáty nemají regulérní pomalou větu ve vlastním slova smyslu. V Sonátě g moll zastupuje volnou větu pomalá introdukce před větou úvodní, v Sonátě A dur pomalá introdukce před větou finální. Všem ostatním větám obou sonát předepsal skladatel rychlá tempa.

Přestože první přednesená violoncellová sonáta pochází ze skladatelova raného období, jako celek mohla působit na některé posluchače poněkud závažněji. Tento dojem mohl být také umocněn její délkou i rychlým sledem jednotlivých vět. Ovšem provedení samotné skladby bylo naprosto fantastické. Vynikly zde nejen dynamické i technické pasáže, ale i nádherný sytý tón violoncella doplněný měkkým zabarvením klavíru. Také jsme si mohli vychutnat ladná gesta obou interpretů, která byla v naprostém souladu. Celkový estetický zážitek pak byl umocněn zajímavými detailními záběry kamer.

Když dozněly poslední tóny tohoto díla, z úst Jiřího Bárty i Terezie Fialové jsme se dozvěděli, že následující Sonáta A dur op. 69 je zřejmě jednou z nejhranějších a nejkrásnějších skladeb z pěti Beethovenových violoncellových sonát. Beethoven zde dosáhl toho, co se nikomu před tím dříve nepodařilo – vyváženosti těchto dvou nástrojů. V průběhu svého skladatelského vývoje se dostal do fáze, kterou ale odkryl obzory autorům celého devatenáctého i dvacátého století – postavil na stejnou úroveň klávesové i smyčcové nástroje.

Po krásných a pro mnohé i poučných slovech jsme si mohli znovu vychutnat nádherné tóny obou nástrojů, precizní provedení i detailní záběry.

Když dozní poslední tóny skladby, které uzavírají celý koncert, z řad obecenstva se obvykle ozývají bouřlivý potlesk či slova obdivu. Obojí by si violoncellista Jiří Bárta a klavíristka Terezie Fialová zasloužili. Přestože přímé přenosy nemohou nahradit atmosféru v sále, která vytváří jakýsi náboj mezi interprety a posluchači, podporujme takovéto projekty dál!!!

Foto: KlasikaPlus