„Tito dva velikáni by se asi divili, jakou roli nesmiřitelných soků jim budoucnost přisoudila,“ říká dirigent Roma Válek, „v našem projektu chceme poukázat na to, co je spojuje.“

„V přímém střetu s Amadeovými perlami to nemá Salieri snadné, přestože Plachetka dělí své interpretační mistrovství mezi oba rovnoměrným dílem.“

„Záznam tohoto představení zazní 26. prosince na Vltavě jako sváteční Polední koncert.“

Letošní ročník Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka se po covidových peripetiích dočkal exkluzivního finále v podobě koncertu Adama Plachetky a Czech Ensemble Baroque pod vedením Romana Válka. Večer, který snoubil díla dvou takzvaných rivalů, jejichž vzájemný vztah je opředen mnoha zkazkami, se odehrál na první adventní neděli v ostravském kostele svatého Václava.

Rok 2020 začal pro Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka znamenitě. Půvabný zábřežský zámeček byl 23. ledna svědkem prezentace nového festivalového vizuálu a moderní grafiky tiskovin. Završil se tím pomyslný třetí stupeň rakety, odpálené v uplynulých dvou letech splynutím byvšího Janáčkova máje s vyhaslým minifestivalem Janáčkovy Hukvaldy a následně změnou názvu na standardní, v cizích jazycích snadněji komunikovatelný název. Nikdo z přítomných netušil, co se na nás žene… Květnový termín MHF Leoše Janáčka padl covidu za oběť, a přitom měl představit publiku několik zahraničních hvězd. Francouzskou koloraturní sopranistku Patricii Petibon, německého violoncellistu Daniela Müller-Schotta, norskou „princeznu houslí“ Eldbjørg Hemsing. Aby festival potěšil věrné diváky i partnery, uspořádal alespoň na podzim několik koncertů. Ani těm ale štěstí vesměs nepřálo. Carmina Burana měla 6. září znít hukvaldskou oborou z nového jeviště; lilo jako z konve a spěchalo se do ostravského Domu kultury. Poté se měl stát událostí pěvecký dvojrecitál místního rodáka, basisty berlínské Státní opery Jana Martiníka, s jeho německou chotí, sopranistkou Nikolou Proksch; zasáhla ovšem karanténa a vše zachraňoval náhradní program na čele s Gustávem Beláčkem. Nic ale naštěstí nezabránilo tomu, aby byl těžký festivalový rok završen 29. listopadu dramaturgicky vymazleným projektem Adama Plachetky a dirigenta Romana Válka. Přenášen byl živě na streamu a zaznamenán pro rozhlas. A připomněl dávný příběh.

Roku 1785 se v schönbrunnské Oranžerii uskutečnil z podnětu samotného císaře zvláštní koncert. Zazněly ukázky z děl Wolfganga Amadea Mozarta a Antonia Salieriho. Nešlo však o souboj. A tím nebyl ani nynější koncert v ostravském kostele svatého Václava, který – za doprovodu souboru Czech Ensemble Baroque a pod taktovkou Romana Válka – představil Adama Plachetku v přátelském duelu, složeném z árií obou skladatelů. „Tito dva významní velikáni klasicismu by se asi divili, jakou roli nesmiřitelných soků jim budoucnost přisoudila,“ říká Válek, „v našem projektu chceme naopak poukázat na to, co je spojuje.“

Než se k tomu vyjádří světoznámý basbarytonista, shrňme si stručně příběh, který zdramatizoval Mozartovo úmrtí a poškodil Salieriho. První drb o tom, že byl Amadeus otráven, dorazil – hned roku 1791 – do Vídně z Berlína, jehož bulvární tisk se odvolal na informaci svého pražského dopisovatele. Když František Xaver Němeček zopakoval své sdělení o sedm let později v prvním Mozartově životopise, stal se z pomluvy historický fakt. Ve Vídni se dlouho přemítalo, kdo a proč mohl být vrahem. Až nedlouho před rokem 1825, kdy Salieri umírá, se začala šířit domněnka, že zabíjel právě on. Ze žárlivosti na Mozartovo umění.

O pouhých pět let později píše daleko od Vídně Alexandr Sergejevič Puškin drama o závisti kvůli talentu. Snad psal o vlastních nesnázích, ale skryl se za motiv Salieriho vraždy. Legenda začala žít vlastním životem. Ke konci 19. století skládá operu na toto téma, nazvanou už bez vytáček Mozart a Salieri, Nikolaj Rimskij-Korsakov. A nakonec se roku 1979 námětu chápe britský dramatik Peter Schaffer. Ví, že konstrukce o vraždě je neudržitelná. Zobrazí proto konflikt v podobě žárlivé nenávisti, kterou průměrný Salieri „božského“ Amadea postupně umučí. Úspěšnou divadelní hru převede o pět let později Miloš Forman kongeniálně na filmové plátno.

Ani to ale nebyl konec. Roku 1997 proběhl v Miláně neobvyklý soud. Na základě dobových materiálů byly zkoumány okolnosti údajné Salieriho vraždy. Italský skladatel byl osvobozen. A za dalších devatenáct let je v pražském Muzeu hudby ztotožněna partitura nenápadné skladby, kterou z valné části složili – každý svůj díl – právě ti dva. Mozart a Salieri. Je ovšem psána pro soprán. A tak 29. listopadu v Ostravě nezazněla.

„Celkově se totiž ukázalo,“ vysvětlil Adam Plachetka, „že cesta od nápadu k realizaci nebude tak snadná, jak jsme si původně mysleli. Zatímco u Mozarta se dá vybírat snadno a působivě, Salieri kupodivu zkomponoval pro mužský hlas jen málo árií, které i bez kontextu působí nosně, svébytně. Několik jsme jich přece jen vyhmátli, třeba Falstaffovu ze stejnojmenné opery, Aristonovu z Trifoniovy jeskyně anebo Blasiovu ze Školy žárlivosti. A také tři rozkošná ariosa ze Salieriho opery Axur, král Hormuzský.“

V přímém střetu s Amadeovými perlami, jako jsou árie Leporella či Dona Giovanniho, Guglielma z Così fan tutte anebo Almavivy z Figarovy svatby, to nemá Salieri snadné. Přesto, že Plachetka dělí své interpretační mistrovství i lidské nadšení mezi oba skladatele rovnoměrným dílem. „Ale přiznávám,“ podotýká, „že při paralelním studiu jejich tvorby jsem si naplno uvědomil dvě skutečnosti. Že – mohu-li to tak říct – Amadeus byl chrlič nápadů, zatímco Salieri jejich spořič. Měl klasické školení, uměl si nápady hýčkat, předvídatelně je rozpracovat. To Mozart ledabyle přecházel od motivu k motivu, nešetřil sebe ani posluchače, byl před Salierim vždy o krok vpředu…“

Málo se ví, že Salierimu v mládí pomohl rodák ze severočeského Mostu, tehdy německého Brüxu. Skladatel Florian Leopold Gassmann. Roku 1766 se vypravil do Benátek kvůli tamnímu nastudování jedné ze svých buffo oper. Představili mu šestnáctiletého mladíčka, jehož talent ho zaujal. Vzal ho s sebou do Vídně, doporučil ho skladateli Gluckovi i libretistovi Metastasiovi. Umožnil mu studovat a stoupat vzhůru. A Salieri svou příležitost nepromarnil. Ve čtyřiadvaceti byl roku 1774 jmenován císařským dvorním skladatelem a zároveň ředitelem italské opery ve Vídni. Když se 1. srpna 1778 slavnostně otevírala nová budova milánské Scaly, na programu byla Salieriho opera Europa riconosciuta. Co to znamenalo pro Mozarta? Po návratu do Vídně roku 1781 zjistil, že má před ním Salieri zřetelný náskok. A možná, že hrstka trpkých poznámek, které na toto téma upustil v dopisech otci či Constanzi, posloužila později jako další z pochybných důkazů o vzájemné řevnivosti.

Ať tak či onak, nabídnout během jednoho večera konfrontaci kompozičních zdatností, jimiž Mozart vzbuzoval obdiv a Salieri uznání, je podnětný nápad. Tím spíš, že Salieriho opery – a napsal jich čtyři desítky – se dnes hrají jen výjimečně: „Sám jsem dosud v žádné nevystupoval,“ připouští Plachetka, jehož výhodou je, že může pracovat s áriemi pro bas, basbaryton i baryton. A pohrát si tak během jednoho večera s repertoárem jak notoricky známým, tak zcela objevným. Srovnání jako by potvrzovalo krutý úděl Salieriho, jaký se – napříč dějinami – v mnoha oborech nevyhýbá pilným, leč průměrným: „Nebyl jsem tak dobrý jako on,“ zní jejich motto, „ale dost dobrý na to, abych to poznal…“

Záznam tohoto večera zazní 26. prosince na stanici Vltava jako sváteční Polední koncert. Snad z jeho atmosféry nebude znát, že šlo o typické představení naší doby – diváky jsme si jen představovali.

Foto: Dalibor Válek