pondělí, 14 prosinec 2020 14:31

Třetí adventní koncert s Českou filharmonií a Petrem Altrichterem. Příval muziky

Autorka:

 

„Bylo obdivuhodné, kolika různých výrazových, dynamických i barevných fazet sólisté i orchestr v proslulé druhé větě Brahmsova dvojkoncertu dokázali docílit.“

„Orchestr byl pro sólisty oporou, ne protivníkem. Nepřeháněl v kontrastech, na niternost, zahloubanost sól odpovídal jemným, měkkým nasazením, ve vzrušených, dravých souhrách sólistů byl adekvátním partnerem.“

„Přímočará tanečnost, jásavost, zářivost a zvonivost Suity A dur doprovázené něžnou lehkostí a podbarvené vřelostí jako by zaplnily prázdnotu Dvořákovy síně.“

 

001

 

Třetí koncert České filharmonie v adventu, v přímém přenosu přenášený Českou televizí, přivedl v neděli 13. prosince k dirigentskému pultu Petra Altrichtera a k sólovým výkonům vyzval dva členy orchestru – koncertního mistra Jana Mráčka (housle) a zástupce koncertního mistra violoncell Ivana Vokáče. K Brahmsovu Dvojkoncertu pro housle, violoncello a orchestr a moll připojil Petr Altrichter Dvořákovu Suitu A dur.

Nebylo pravděpodobně možné – vzhledem k tvůrčímu naturelu Petra Altrichtera – dramaturgii večera lépe koncipovat. Vzrušený, emocionálně nabitý Brahms vedle intimní, neokázalé, radostné Dvořákovy suity. Hudba dvou přátel, blízkých si osobně i tvorbou. A nebylo snad ani možno lépe volit hlavní interprety večera. Jan Mráček i Ivan Vokáč se mají navzájem přečtené jak z působení ve filharmonii, tak díky dvanáctileté spolupráci v Lobkowicz Triu. Oba svou energií, soustředěností a technickou samozřejmostí, svým pověstným tónem, který je rozeznatelný i v orchestru, a v neposlední řadě nepřeslechnutelným zaujetím museli uchvátit i prostřednictvím přenosu. Jistě nejen ve Dvořákově síni, kde byla KlasikaPlus přítomna, přecházel mráz po zádech.

 

002

 

V Dvojkoncertu pro housle, violoncello a orchestr a moll Johanessa Brahmse vyniká vzájemný dialog obou nástrojů i jejich komunikace s orchestrem. Toto Brahmsovo dílo, napsané v roce 1887, je vykládáno jako dialog znesvářených partnerů – muže a ženy, mluví se i o souboji sólistů s orchestrem. V ten večer jsem ovšem slyšela hledání pravdy v dialogu – tu ostrou výměnu názorů, tu zklidnění i láskyplné momenty. Sympatické bylo, že ani jeden ze sólistů – řečeno divadelní hantýrkou – „nepřehrával“, neždímal z posluchačů emoce. Srdcervoucí úvodní téma violoncella v první větě Allegro zahrál Ivan Vokáč syrově, zlobně, ale nepředváděl své emoce, jakoby si nechával ty nejtajnější pro sebe. Totéž platí pro hru Jana Mráčka. Přesná, s maximálním nasazením, citově naplněná, ale ne patetická. Orchestr se představil krásným plným zvukem ve vznosných melodiích. V průběhu celé skladby byl pro sólisty oporou, ne protivníkem. Platí pro něj to, co jsem napsala o sólistech: nepřeháněl v kontrastech, na niternost, zahloubanost sól odpovídal jemným, měkkým nasazením, ve vzrušených, dravých souhrách sólistů byl adekvátním partnerem.

V proslulé druhé větě Andante s tématem, které jako by spadlo z nebes, bylo obdivuhodné, kolika různých výrazových, dynamických i barevných fazet při jeho rozvíjení či opakování sólisté i orchestr dokázali docílit. Opět tu bylo zřetelné muzikantské souznění obou sólistů, vzájemné respektování, podněcování. Souhra byla přímo vzorová, z obou hráčů tryskala obrovská dávka energie. Krásně hrály dechy, vyzdvihnout si zaslouží Ondřej Roskovec (fagot) a Naoki Sato (flétna). Třetí věta Vivace non troppo, to byl energický dialog houslí a violoncella, podpořený precizní hrou orchestru vedeného Petrem Altrichterem. I ten má velký podíl na výtečném vyznění Brahmsova dvojkoncertu: přehlednost, odpatetizování, a přitom velká míra citovosti, pečlivá dynamika i její tlumení ve prospěch sólistů – to vše se odrazilo v nadmíru povedené interpretaci této skladby.

 

007

 

Jak předeslal Petr Altrichter v rozhovoru s Markem Ebenem pro televizi, pětivětá Suita A dur op. 98b, kterou napsal Antonín Dvořák v roce 1894 pro klavír a o rok později ji instrumentoval pro orchestr, je dnes méně hraná, podle něj pro svůj lyrismus. „A kdo by dnes chtěl lyriku?“ tázal se s jistou mírou nadsázky pan dirigent. Inu, takováhle lyrika po vzrušeném Brahmsovi přišla náramně vhod. Přímočará tanečnost, jásavost, zářivost a zvonivost doprovázené něžnou lehkostí a podbarvené vřelostí jako by zaplnily prázdnotu Dvořákovy síně a jejich síla – jak jsem se později sama přesvědčila – působila i v televizním přijímači. Petr Altrichter orchestr povzbudil k dalšímu velkému výkonu – Česká filharmonie prostě hraje Dvořáka nezaměnitelně, s dynamikou a tempy vyváženými snad na lékárnických vahách. Zvukově bylo velice příjemné, jak byly odstíněné a díky tomu zřetelné nástrojové skupiny. Velmi dobré byly opět dechy, ve ztišené čtvrté větě Andante se zaskvěl krásně zahraným sólem hobojista Ivan Séquardt. Orchestr vedl – zkušeně, spolehlivě a inspirativně – koncertní mistr Jan Fišer.

Třetí koncert filharmoniků v řadě tří týdnů přinesl další silný zážitek. Krátké intervaly mezi koncerty umožnily porovnat, či spíše znovu si vyvolat jednotlivé zážitky v přesných obrysech. A reminiscence jsou to potěšující. Každý koncert byl jedinečný svou dramaturgií, přitažlivý volbou dirigenta a vysokou interpretační úrovní. Vedení České filharmonie se podařilo oslovit hvězdné zahraniční dirigenty a sólistu (John Eliot Gardiner, Manfred Honeck, Rudolf Buchbinder) i přední české umělce (Petr Altrichter, Tomáš Netopil). Závěrečný adventní koncert v neděli 20. prosince nás ještě čeká. Hlavní hostující dirigent ČF Tomáš Netopil zvolil díla Pavla Josefa Vejvanovského, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a Antonína Dvořáka. Dramaturgicky důstojná tečka.

 

004

 

009

 

006

 

003

 

Foto: Petr Kadlec 

Alena Sojková

Zástupkyně šéfredaktora Týdeníku Rozhlas, publicistka

Hudební publicistikou se zabývá dvacet let. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Tvrdí, že základní profesionální dovednosti si osvojila právě při práci na Staročeském slovníku. Poté několik let působila v časopise Naše rodina, kde se přiučila základům novinařiny. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. Od roku 2010 je redaktorkou Týdeníku Rozhlas, časopisu s širokým kulturním záběrem. Publikuje v Týdeníku Rozhlas, Harmonii, Hudebních rozhledech, Medicíně a umění a na KlasicePlus.  Specializuje se na rozhovory s muzikanty, v poslední době zejména s mladou generací. Myslí si totiž, že je třeba mladé, šikovné a zapálené hudebníky soustavně uvádět do povědomí publika. Klasická hudba je její vášní a potřebuje ji k životu. Zrovna tak ale i rockovou a jazzovou muziku.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.