úterý, 22 prosinec 2020 19:53

Netopilův Dvořák a Špačkův Mendelssohn na čtvrtém adventním koncertě České filharmonie

Autorka:

„Ve třetí větě Josef Špaček oslnil sebejistou technikou a tempy, soustředěný výkon dal posluchači možnost vychutnat si detaily a finesy jeho hry.“

„Zvučná jména světových interpretů jsou nutným kořením, ale poslouchat zvukovou i výrazovou symbiózu filharmonika s filharmoniky je blaho.“

„Tomáš Netopil nikde nesklouzl k efektnímu vyznění, jeho pojetí Dvořáka bylo energické, přesné, ale současně vřelé, ctící tradice české interpretační školy.“

 

111

 

Závěrečný nedělní adventní koncert, který rovněž – jako předešlé tři – přenášela Česká televize, řídil hlavní hostující dirigent České filharmonie Tomáš Netopil. Trumpetových partů ve skladbě Pavla Josefa Vejvanovského Sonata Vespertina se ujali Stanislav Masaryk a Walter Hofbauer, sólový part Mendelssohnova Houslového koncertu e moll přednesl Josef Špaček. Večer uzavřela Dvořákova Šestá symfonie. KlasikaPlus koncert opět vyslechla přímo v Dvořákově síni pražského Rudolfina.

Úvodní Sonata Vespertina Pavla Josefa Vejvanovského, skladatele, představeného kroměřížské biskupské kapely a věhlasného trumpetisty, byla introdukcí celého svátečního večera. Vejvanovského skladby pro trubku potřebují zdatné sólisty, kterým dávají příležitost předvést jejich umění. Té se chopili Stanislav Masaryk a Walter Hofbauer, kteří za doprovodu varhan, trombonů a komorního obsazení orchestru přednesli krátkou serenádu stylově, čistým průzračným tónem. Filharmonici hráli vskutku komorně, v nasazení tlumeně, ve vrcholech slavnostně a zářivě.

 

8

 

Houslový koncert e moll, op. 64 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho patří mezi nejhranější – a také nejkrásnější houslové koncerty. Lze ho hrát sladkobolně, ale i ostřeji ve snaze potlačit sentimentalitu. A lze ho hrát tak, jak předvedl Josef Špaček: citlivě, energicky, přemýšlivě, s hlubokým emocionálním vkladem. Technicky skvěle (intonace, trylky, spiccata…), tónově měkce (lahodné vysoké tóny přecházely do sametovosti hloubek). Zvukovou vznešenost nelze upřít Špačkovým houslím LeBrun; Bouthillard Guarneri del Gesù, ale bez takového interpreta by byly jen nástrojem bez duše. Důkazem, jak dokonale spolu interpret a jeho housle souznějí, byla kadence první věty Allegro molto appassionato. Nádherně vystavěná, kultivovaná a nekonečně zpěvná… Už dávno jsem neměla tak intenzivní dojem relativní krátkosti kadence – chtělo se poslouchat ještě a s dychtivostí očekávat každý další tón houslisty.

 

2

 

I v attacca připojené druhé větě Andante s něžnou lyrickou melodií houslí, širokými melodickými oblouky, zvonivými trylky a především pozorně hrajícím orchestrem vedeným koncertním mistrem Jiřím Vodičkou jako by sólista vynesl posluchače až na obláček. Ve třetí větě Allegro molto vivace Josef Špaček oslnil sebejistou technikou a tempy, soustředěný výkon dal posluchači možnost vychutnat si detaily a finesy jeho hry. Orchestr řízený Tomášem Netopilem byl vzorným partnerem – dal sólistovi prostor a zároveň maximálně, v široké dynamické škále, využil melodických příležitostí, které mu skladatel poskytl.

Podobně jako během předcházejícího adventního koncertu, kde se sólově uplatnili v Brahmsově Dvojkoncertu pro housle, violoncello a orchestr Jan Mráček a Ivan Vokáč, i v Mendelssohnovi se ukázalo, jak přínosné pro orchestr je mít ve vlastních řadách tak schopné sólisty. Zvučná jména světových interpretů jsou nutným kořením, ale poslouchat zvukovou i výrazovou symbiózu filharmonika s filharmoniky je blaho. Není třeba řešit ritardanda, diminuenda, acceleranda… to všechno je jedna krev, jedno tělo. A zážitek z takové hry patří k těm nezapomenutelným.

 

1

 

Líbezná Symfonie č. 6 D dur op. 60 Antonína Dvořáka vyzněla v pojetí Tomáše Netopila a v podání České filharmonie vskutku svátečně (vánočně). Do ticha Dvořákovy síně, které se blížilo absolutnu (ani šum televizních kabelů se neozval), vpadly první akordy v plném orchestrálním zvuku, který podpořily majestátní tympány (Michael Kroutil) a vynikající dechy (flétna Andrey Rysové, fagot Ondřeje Roskovce, klarinet Jana Macha, hoboj Ivana Séquardta). Tomáš Netopil vedl orchestr v první větě Allegro non tanto k maximálnímu vzrušení a nasazení, posléze se rozplývajícímu v intimní lyrické poloze, v druhé větě Adagio unesly posluchače svou vroucností smyčce filharmoniků, tak pověstné svou lahodností, pozadu ale nezůstaly ani dechy (opět výborní Andrea Rysová a trumpetista Stanislav Masaryk). Dirigent s hráči vytvořili autentickou představu domova s veškerou něhou a vzpomínkami, které se k němu vážou. Furiant se strhujícími proměnami dynamických ploch, v němž vynikly barvy jednotlivých smyčcových skupin, vyústil v energický závěr a velkolepá závěrečná coda čtvrté věty Finale. Allegro con spirito vyzněla až chorálně. Tomáš Netopil – podobně jako v předchozím Mendelssohnovi – nikde nesklouzl k efektnímu vyznění, jeho pojetí Dvořáka bylo energické, přesné, ale současně vřelé, ctící tradice české interpretační školy.

V soustředěnosti, která nebyla ničím narušována, se očitý návštěvník koncertu mohl zaměřit na detaily, které při obvyklém koncertním provozu pomine. V takových podmínkách doslova vyvstává plasticita hry celého orchestru, jednotlivých skupin i jednotlivých nástrojů. Česká filharmonie svými čtyřmi adventními koncerty na obrazovkách České televize nejen zpříjemnila posluchačům sváteční prosincové večery, ale přesvědčivě ve vynalézavé dramaturgii složené z různých stylových období ukázala, v čem spočívají její přednosti a kvality.

 

10

 

11

 

13

 

7

 

112

 

5

 

Foto: Petr Chodura

Alena Sojková

Zástupkyně šéfredaktora Týdeníku Rozhlas, publicistka

Hudební publicistikou se zabývá dvacet let. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Tvrdí, že základní profesionální dovednosti si osvojila právě při práci na Staročeském slovníku. Poté několik let působila v časopise Naše rodina, kde se přiučila základům novinařiny. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. Od roku 2010 je redaktorkou Týdeníku Rozhlas, časopisu s širokým kulturním záběrem. Publikuje v Týdeníku Rozhlas, Harmonii, Hudebních rozhledech, Medicíně a umění a na KlasicePlus.  Specializuje se na rozhovory s muzikanty, v poslední době zejména s mladou generací. Myslí si totiž, že je třeba mladé, šikovné a zapálené hudebníky soustavně uvádět do povědomí publika. Klasická hudba je její vášní a potřebuje ji k životu. Zrovna tak ale i rockovou a jazzovou muziku.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.