„Fridrichova hudba je poučena dobovou profesionální produkcí, je to však hudba téměř anonymní.“

„Klášter Želiv na Pelhřimovsku patříval k významným venkovským duchovním centrům.“

„Barokní orchestr Musica florea a sbor Collegium Floreum se vyrovnaly s partiturou poctivě.“

Hrstka posluchačů, ale zajímavý program. Pražská premiéra pašijové skladby Jana Anselma Fridricha se uskutečnila v neděli v Sále Martinů čtyři roky poté, co Musica florea nově objevené barokní dílo uvedla v želivském klášteře, a víc jak půl roku poté, co byl koncert v metropoli ohlášen, ale pro nemoc odložen. 

Musica in iuctu sive piae considerationes in amarissimam Christi passionem, tak zní celý název hodinové kompozice, kterou napsal řeholní varhaník ze Žďáru nad Sázavou a kterou provedli na Velký pátek 1764 spřátelení premonstráti v Želivi. Musica florea je prvním souborem, který ji nyní nastudoval. V nevelkém obsazení několika smyčců, continua a trojice žesťových nástrojů, s komorním sborem a čtyřmi sólisty se koncertní podoba představená Markem Štrynclem zcela určitě blížila tehdejším reálným podmínkám v Želivi. Nejde o hudbu, která by zněla a měla dnes znít ve vznosném zvukovém lesku. Nejde ovšem ani o hudbu, která by dokázala výrazněji vystihnout text. Zbožné rozjímání o Kristově hořkém utrpení je neseno univerzální hudební řečí na pomezí barokní a rokokové poetiky, vesměs obvyklými melodickými a harmonickými obraty, jen občas okořeněnými nějakou lehkou zvláštností, něčím – obrazně řečeno – mezi klopýtnutím a poskočením, kterou lze ovšem připsat na vrub spíše regionálním poměrům než tvůrčí jedinečnosti. Snad jen způsob užití trombonů na některých místech by mohl evokovat žal. Fridrichova hudba je poučena dobovou profesionální produkcí, je to však – alespoň na základě našich momentálních znalostí – hudba téměř anonymní: o autorovi se mnoho neví, nejsou známy ani letopočty ohraničující jeho život.

Klášter Želiv na Pelhřimovsku patříval k významným venkovským duchovním centrům. Dochovala se tamní sbírka hudebnin, opisů i nových děl, která je díky kontaktům a výměně mezi jednotlivými kláštery řádu, ležícími na českém i na rakouském území, poměrně bohatá. Najdou se tam nejen původní díla renomovaných autorů, ale například i operní árie podložené liturgickým textem… Fridrichovo pašijové oratorium není skladbou s liturgickým textem – libreto je zřejmě dílem některého řeholníka. Čerpá materiál pro recitativy a árie ze Starého zákona, hovoří tedy o Kristu zejména opisně, prostřednictvím proroctví.

Barokní orchestr Musica florea a sbor Collegium Floreum se vyrovnaly s partiturou pěkně, poctivě, dalo by se však určitě od dirigentského pultu přidat i víc podnětů směrem k nadhledu, ke směřování k větším celkům, k větší naléhavosti a větší porci emocí. Podnětů směřujících k instrumentalistům i k pěvcům. Ze sólistů se dařilo zněle zpívajícímu basistovi Jiřímu Miroslavu Procházkovi i jemně s hlasem pracujícímu tenoristovi Václavu Čížkovi; kontratenorista Jan Mikušek občas sklouzl k méně pěknému témbru a sopranistka Eva Benett zaujala barvou hlasu především v nejvyšších polohách. Koncert zprostředkoval zajímavý pohled do jiného než obvyklého repertoáru.  Sled uzavřených čísel nicméně nepůsobil vzrušujícím dojmem.

Před Fridrichovou skladbou zazněla Stabat mater g moll od Františka Ignáce Antonína Tůmy. Jen čtvrthodinová, nijak vyhraněná skladba, střídající sólisty v různě seskupených ansámblech, stručná, pěkná, také nijak zvlášť velikonoční.

Koncert byl pohledem do tvůrčí dílny Štrynclova souboru. Sám umělecký vedoucí z pódia přiznal, že po koncertě, snímaném pro live záznam, bude pro získání plně hodnotného materiálu následovat v sále ještě hodně práce na dotáčkách a opravách. Ano, byly potřeba.

Foto: Musica florea