„S účastí mu to odpouštíme, protože krásně deklamuje a hladce se pohybuje ve všech polohách.“

„Všechny její výstupy jsou křišťálově radostné, jisté a pozitivní.“

„Roman Válek představuje skladbu s bezpečnou znalostí a s interpretačním nadhledem v roztančených, slavnostních i zjihlých pólech.“

Je středa, půl osmé, Czech Ensemble Baroque rozjíždí přímý přenos koncertu. Platforma, na které lze program sledovat, ukazuje 222 sledujících. Začíná provedení Händelovy ódy Alexander’s Feast – Alexandrova slavnost aneb Síla hudby. Brněnský Besední dům se proměnil ve studio, soubor s komorním sborem není na pódiu, ale uprostřed sálu. Publikum žádné. Sedí doma u displejů a obrazovek.

„Víte, kolik bylo na londýnské premiéře v roce 1736 diváků? Třináct set!“ provokuje mladší muž v paruce toho staršího. Jsme na koncertě cyklu „Bacha na Mozarta“, slavní skladatelé jsou vážně nevážnými moderátory a číman Mozart v podání Radovana Krále popichuje příliš opatrného a vážného Bacha – Luďka Randála. Naznačují společně, jestli by se nemělo počkat, až sledujících bude také tolik jako při prvním uvedení, ale pak prakticky u organizátorů zjišťují, kolik stojí pronájem Besedního domu… a berou zpátečku. Ne, čekat nemůžeme. Jde se na to hned!

Alexandrovu slavnost, veršovanou ódu Johna Drydena ze samého konce 17. století, sofistikovanými oklikami určenou k oslavě svátku svaté Cecilie, patronky hudebníků, adaptoval do libreta Newburgh Hamilton. Händelova kantáta, téměř hudba k živým obrazům, zazněla poprvé 19. února 1736 v divadle v Covent Garden. Dějovým zázemím skladby je hostina, kterou pořádá Alexander Veliký se svou milenkou Thaïs po dobytí perského města Persepolis. Hlavní postavou je básník a pěvec Timotheus, zamýšlející se nad působností zpěvu, vyjadřující sice smutek nad úmrtím perského hrdiny, ale hlavně adorující – nejen Alexandra, ale i lásku. V závěru se zjevuje Cecilie… a Händel v rozuzlení svým dílem na pomezí koncertních a divadelních žánrů vyslovuje myšlenku smíru a vyrovnání mezi světem antiky a křesťanství.

Jaroslav Březina v nejdůležitějším sólovém partu sice asi skrývá malou indispozici, občas totiž zejména v hlubších tónech lehoučce zachraptí, ale s účastí mu to odpouštíme, samozřejmě, protože krásně deklamuje a hladce se pohybuje ve všech, i vyšších polohách, propojuje rejstříky, zpívá zněle a naplno a přitom dostatečně stylově, přichází i s měkkým pianem, odstiňuje ve výrazu v souladu s textem odhodlanější a naopak lyričtější pasáže. Basista Jiří Miroslav Procházka má menší úlohu a v jednu chvíli zřejmě na moment ztrácí text, ale odpouštíme mu to, samozřejmě, protože ho máme z koncertů řízených Romanem Válkem rádi. Markéta Böhmová, jejíž úloha je rozsahem tak někde uprostřed, se na rozdíl od Jaroslava Březiny vrací po sólech do sboru. Všechny její výstupy jsou křišťálově radostné, jisté a pozitivní. Housle občas skřípnou a v artikulaci a souhře lze zaslechnout drobné rezervy, ale samozřejmě jim to odpouštíme, vždyť jde o živé provedení. A jsme rádi, že se pro nás koná.

Händelova partitura umožňuje hudební vyjádření nejrůznějších afektů. Roman Válek se svými hudebníky, barokním orchestrem a komorním sborem, vyžívá příležitost naplno, představuje skladbu s bezpečnou znalostí a s interpretačním nadhledem v roztančených, slavnostních i zjihlých pólech. Slavnostně se ozývají horny a klarina, zabouří tympány, jindy vyniknou hoboje, hluboké tóny theorby, cembalo nebo varhanní pozitiv…

Původně, podle plánů počítajících s normální a ne koronavirovou situací, se měl koncert konat v kostele svatých Janů. Přesunutí do Besedního domu by samozřejmě živému publiku akusticky a atmosférou vadilo. Pro internetový přenos, jak během večera sledujeme, je však vhodné. Zvuková režie může podchytit víc detailů. A vizuální podoba má charakteristický rys: přiznané zázemí. Nerezignuje sice na obvyklé polocelky i detaily zpěváků, instrumentalistů a dirigenta, ale klidně – odlišně od klasických televizních přenosů – dává nahlédnout z lehkého odstupu i do celku sálu: na kameramany v pohybu i na spleť kabelů. Vůbec to nevadí. Stream nemusí být konvenčním přenosem. Stejně jako nemůže být a není zprostředkovatelem úplně stejného pocitu a dojmu, jako když jsme v sále…

Foto: Czech Ensemble Baroque – KlasikaPlus.cz