„Sommerův styl je pestrobarevný, partitura není přehuštěná a i s menším obsazením působí symfonicky. Instrumentace díla je zkrátka velmi nápaditá.“

„Sólista byl naprosto přesný, nádherně frázoval. Vplouval do toku připravené hudby a vázal tóny, jako by zpíval. Nebojím se jeho styl nazvat belcantem fagotu.“

„Teprve v poslední větě symfonie se začala ukazovat jistá radost. Je možné, že se hráči kvůli ztíženým podmínkám potřebovali aklimatizovat a teprve u konce začala znít hudba.“

Státní filharmonie Košice včera nabídla skrze různé platformy stream se záznamem nového koncertu s díly Lukáše Sommera a Ludwiga van Beethovena. V Sommerově Funky concertu pro fagot a komorní orchestr doslova exceloval fagotista Jan Hudeček. Beethovenova První symfonie tak dobře nedopadla. Koncert řídil šéfdirigent košické filharmonie Zbyněk Müller a pořadem provázel slovenský akordeonista, hudební kritik, publicista a rozhlasový redaktor Peter Katina.

Čtyřvěté Funky concerto pro fagot a komorní orchestr českého skladatele a kytaristy Lukáše Sommera vyniká osobitou rytmikou, nezvyklými, avšak logickými frázemi a vychází z evropské hudby obohacené jazzovými prvky a etnickým duchem. Místy se pohybuje někde mezi americkou filmovou hudbou a muzikálem, občas se ocitneme ve Francii u impresionistů a některé momenty připomínají svou úsečností Stravinského či Martinů a při tom všem jakoby se člověk pohyboval někde v Amazonii. Sommerův styl je pestrobarevný, partitura není přehuštěná a i s menším obsazením působí symfonicky. Instrumentace díla je zkrátka velmi nápaditá. Evidentně to způsobuje fakt, že je autor kytarista. Je zvyklý s omezenými prostředky pracovat tak, aby vytvořil pocit něčeho velkého. Díky svému nástroji umí detailně naslouchat a psychologicky vystavět hudbu, která je výjimečná. Koncert srší optimismem a tím, že jsou veškeré postupy logické, dává hráčům prostor k tomu, aby si muzicírování užili. Ovšem, je třeba říci, že Sommerův opus z roku 2018 není procházkou růžovou zahradou. Klade veliký důraz na technickou výbavu instrumentalistů a také na schopnost uvažovat jinak, než je v klasické hudbě běžné.

Nyní bych se rád věnoval hlavnímu protagonistovi Funky concerta, fagotistovi Janu Hudečkovi. Byť nejsem expertem na dechové nástroje, jsem přesvědčen, že je to mistr svého nástroje. Exponovaný a rytmicky velmi těžký part přednesl s obrovským nadhledem. Je jasné, že při kompozici spolu autor s Janem Hudečkem spolupracovali, protože některé doslova „kreace“, dovolím si myslet, musely vzejít i z Hudečkovy hlavy. Sólista byl naprosto přesný, nádherně frázoval, a to i v rychlých částech. Nenechal jediný tón bez života. V pomalých částech vplouval do toku připravené hudby a vázal tóny, jako by zpíval. Nebojím se jeho styl nazvat belcantem fagotu. Spolupráce těchto dvou hudebníků je něčím, co by mělo pokračovat. Opravdu nádherný hudební zážitek.

Druhá půlka hudebního večera patřila První symfonii Ludwiga van Beethovena. Orchestr ji hrál, dle mého názoru, v malém počtu smyčců. O to víc se snažily, zejména housle, a přineslo to spíše zklamání. Uvědomuji si, že je to způsobeno koronavirovou krizí, proto byly smyčce zredukovány. Otázkou je, zda v takové době hrát Beethovena, který potřebuje sice mohutný zvuk, ale ne ten, který orchestr předvedl. Nerad to píšu, ale takto jsem to vnímal já. A to vše bylo ještě podpořeno snahou rychlé části hrát neklidně, jakoby ještě rychleji. Přitom to působilo těžkopádně a – moc se omlouvám za ten výraz – místy až neohrabaně. Dynamicky orchestr nepředvedl žádný zázrak, ve své podstatě jsem nezaznamenal jediné piano. Vše bylo od mezzoforte výše, a pokud možno, až nejvýše a ještě tvrdě. Vyhrávky smyčců byly nesourodé, snad jedině u violoncell a kontrabasů to tak neznělo, ale je jasné, že nejtěžší úlohu v takovém díle mají ve smyčcích právě housle. Když už jsem se pustil do své oblíbené skupiny, nechci nechávat vinu jen na ní. Bohužel jsem si všiml i dosti intonačních nepřesností u skupiny dřevěných nástrojů. Až do poslední věty jsem měl pocit, jako by hráči nehráli s příjemným naladěním. No, hrát s rouškou je opravdu skličující, takže i to možná hrálo svou roli. Teprve v poslední větě symfonie se začala ukazovat jistá radost. Je možné, že se hráči kvůli ztíženým podmínkám potřebovali aklimatizovat a teprve u konce začala znít hudba. Opakované tóny měly vývoj, orchestr začal společně dýchat a působil úplně jinak než na začátku. Toho jsem si všiml i u pana dirigenta, který byl v gestech jasnější a i ve tváři uvolněnější.

Tato recenze se mi nepsala lehce, protože rozumím úskalím, ve kterých se už rok aktivní umělci pohybují. U orchestrů a sborů je to o to horší, že se nesmí moc zkoušet, a pokud, tak za velmi nepohodlných opatření. Proto, prosím, berte mou recenzi čistě věcně. Je mi jasné, že v režimu, který fungoval ještě před rokem, by byl orchestr v daleko lepší kondici. Každopádně si vážím toho, že se ještě vůbec muzicíruje, a přeji košické filharmonii jen to nejlepší!

Foto: Dávid Hanko