„Kompozice Zvučte, struny! Isidory Žebeljan je emocemi napěchovaný apel, touha i naléhavé volání po hudbě, která je bytostným a elementárním projevem člověka.“

„Líbezná melodika a hudební barva sólových nástrojů našla ve hře Jany Bouškové a Jana Ostrého ideální tlumočníky.“

„V Bartókově Mandarínovi si hráči olomoucké filharmonie sáhli až na dno. Orchestr potvrdil, že se nachází ve znamenité formě, která unese i takovouto zátěž.“

Olomoucký orchestr vystoupil v Redutě s dirigentem Tomášem Netopilem a sólisty Janou Bouškovou a Janem Ostrým. Na programu byla česká premiéra skladby srbské autorky Isidory Žebeljan, koncert Wolfganga Amadea Mozarta a hudební suita z baletu Podivuhodný mandarín Bély Bartóka. Jubilejní 75. sezóna Moravské filharmonie si tímto koncertem připsala další zajímavý počin, který zaujal především neotřelou dramaturgií.

Přiznám se, že skladatelku Isidoru Žebeljan jsem slyšel úplně poprvé. Srbská umělkyně bohužel zemřela v loňském roce ve věku pouhých třiapadesáti let a nemohla tak připojit nějaké aktuální svědectví. Přesto její kompozice Zvučte, struny! už názvem předurčuje svůj cíl. Je to emocemi napěchovaný apel, touha i naléhavé volání po hudbě, která je bytostným a elementárním projevem člověka. Vyjadřovat se prostřednictvím hudby je prostě přirozená činnost člověka a Isidora Žebeljan zvolila časově velice stručnou formu orchestrální kompozice s velmi energickým průběhem. Je pravdou, že se v její tříminutové partituře objevovaly motivy, které jako by vypadly z pera Richarda Strausse a Arama Chačaturjana. Současně však nelze autorce upřít smysl pro nevšední orchestraci, filmovou optiku a dramaticky účinné gradace a kontrasty.

Moravská filharmonie Olomouc si skladbu nastudovala v české premiéře zodpovědně. Provedení Tomáše Netopila se soustředilo na vyhmátnutí klíčových elementů této hudby: její orgastický výraz dirigent dokázal s orchestrem rozeznít bez přebujelého patosu a s dobrou čitelností jednotlivých instrumentálních linií. Škoda snad jen občasného zakolísání v souhře, které se ozvalo nejzřetelněji ve společném finálním akordu.

Následující skladba přivedla na pódium olomoucké Reduty dva z předních českých sólistů. Harfistka Jana Boušková a flétnista Jan Ostrý mají každý na kontě řadu úspěchů a patří ve svých oborech k interpretační špičce. Sešli se nad Koncertem pro flétnu, harfu a orchestr C dur KV 299 Wolfganga Amadea Mozarta. Pikantním faktem je, že se jedná o jedinou kompozici, kterou klasicistní mistr věnoval harfě v roli sólového nástroje. Ať už to bylo dobovou konvencí, či Mozartovou osobní antipatií vůči harfě, jisté je, že teď jeho koncert patří k nejoblíbenějším svého druhu. Je to dáno jeho půvabnou, jednoduchou melodikou, v níž se všechno usmívá a svítí.

Oba umělci si Mozartovu hudbu také náležitě vychutnali. Rozezněli své nástroje s elegancí, bravurou a potěšili nádhernou souhrou a dynamickou korelací. Instrumentální party tohoto koncertu Mozart nekoncipoval se snahou o přehnaný virtuózní aspekt, ale spíše za účelem pohodové a neproblematické hudební konverzace. Líbezná melodika a barva sólových nástrojů našla ve hře Jany Bouškové a Jana Ostrého ideální tlumočníky. Třívětý koncert se  strukturou podobal koncertantní symfonii. Co se týče sólových partů, flétna je zde opravdu hlavním melodickým hlasem, který Jan Ostrý rozezněl v široké škále technických fines a jemného, rokokového výrazu. Harfa Jany Bouškové mu byla solidní a pevnou oporou svými četnými akordickými rozklady a pasážemi. Kompozice byla nastudována a odehrána s graciézním půvabem a zodpovědným výkonem všech hráčů.

Závěr koncertu byl skutečně strhujícím zážitkem. Bartókova pantomima Podivuhodný mandarín je jedním z děl světového fondu, která v sobě akumulují napětí absolutně nezávislé na nějaké konvenci. Hudba této skladby je cestou do nejhlubších pater duše, otřesným svědectvím toho nejtemnějšího, co se v člověku prostírá. Béla Bartók měl odvahu svou hudbou ukázat pravdu. Připomeňme, že už obsah baletu pohoršil dobové vykladače vkusu natolik, že se Podivuhodný mandarín vůbec neuváděl a v jeho rodném Maďarsku se stal předmětem opovržení a nepochopení: Prostitutka láká do svého bytu muže, aby jej její komplici zavraždili a oloupili. Jednou z obětí je záhadný čínský mandarín, který však ožívá a s mysteriózní silou útočí na vyděšenou dívku. Ta si uvědomí, že stejně jako probudila plamen touhy, musí jej také ukojit, jinak mandarín nezemře.

V hudební rovině Bartók tuto naraci vylíčil sugestivní melodikou, ostře lomenými rytmy a surovou harmonií plnou drsných intervalů. Tomáš Netopil projevil v této partituře své umělecké renomé a zkušenosti. Náročnou kompozici pochopil jako emotivní podobenství, které má své vlastní specifické vyjadřovací prostředky. Tomu odpovídala do nejmenších detailů promyšlená dynamika a tektonika, smysl pro řazení kontrastních hudebních bloků, a především zdařilé vystižení gradací a jejich antiklimaxů. V Bartókově Mandarínovi si hráči olomoucké filharmonie sáhli až na dno. Obtížné pasáže se zde nacházejí prakticky v každé nástrojové skupině. Současně orchestr potvrdil, že se nachází ve znamenité formě, která unese i takovouto zátěž.

Bohužel s hudbou souvisí i její verbální prezentace a ta se tentokrát – na rozdíl od zdařilé interpretace – příliš nepovedla. Volba moderátora se ukázala jako největší omyl. Nepřipravenost a amatérismus non plus ultra z jeho průvodního slova prosakovaly v každém okamžiku. Bez textové opory by si dotyčný pán ani neškrtnul, naprosto nezvládnutá byla jeho komunikace s diváky, během níž se téměř ani jednou nepodíval do obrazovky, jako by nevěděl, kde je kamera. Nezapomenutelné jsou také jeho „bonmoty“ na adresu aktérů rozhovorů o pauzách mezi skladbami. Tomáše Netopila tak moderátor počastoval větou: „Vy se běžte nachystat.“ Jan Ostrý zase nedostal lepší dotaz, než jak se vlastně dostal k flétně. Tady se opravdu mohlo přidat a připravit mnohem lépe.

Moravské filharmonii Olomouc lze doporučit, aby si příště vychytala technická úskalí a nepletla v titulcích jméno flétnisty Ostrého se jménem Netopila. To jsou mé připomínky k jinak moc hezkému koncertu, který potěšil svou dramaturgií i výkony filharmoniků, kteří zahráli s velkým nasazením a energií.

Foto: Fb MfO