„Czech Brass si pro příležitost velikonočního slavnostního vytrubování přichystali repertoár z období baroka a klasicismu, volili skladby spíše populárnějšího rázu.“

„Tubista Karel Malimánek předvedl brilantní sólo v předehře k opeře Figarova svatba Wolfganga Amadea Mozarta.“

„Filozofickou otázkou zůstává, do jaké míry mohou interpreti i posluchači zvyklí na osobní kontakt mít radost z koncertu probíhajícího pouze prostřednictvím techniky.“

Festival Pardubické hudební jaro už tradičně zavítal do kostela svatého Vavřince ve Vysokém Mýtě. Přivedl s sebou český žesťový soubor Czech Brass umělecky vedený trumpetistou Markem Zvolánkem. Koncert pořádaný ve spolupráci s farností Vysoké Mýto byl laděný do slavnostnější nálady v souvislosti s velikonočními oslavami. Zazněly skladby barokní a klasicistní, duchovní i světské, všechny však provedené zdařile a s patřičnou péčí.

Je tomu nedlouho, kdy jsme psali o ryze smyčcovém koncertu uspořádaném v rámci probíhajícího festivalu Pardubické hudební jaro. Série internetově přenášených záznamů pokračuje a tentokrát přinesla koncert výhradně žesťový. Do kostela svatého Vavřince ve Vysokém Mýtě zavítal soubor vynikajících českých hráčů na žesťové nástroje říkajících si Czech Brass. Slavnostní vytrubování bylo uspořádáno ve spolupráci s farností Vysoké Mýto a její děkan Pavel Mistr jej zasadil do kontextu velikonočních oslav.

Czech Brass pod uměleckým vedením trumpetisty Marka Zvolánka si pro tuto příležitost přichystali repertoár z období baroka a klasicismu, volili skladby spíše populárnějšího rázu. Na úvodní Mistrovo slovo připomínající mimo jiné krásné prostředí kostela svatého Vavřince navázalo Charpentierovo Preludium k Te Deum. Následovala Sonata Vespertina tentokrát českého autora Pavla Josefa Vejvanovského. Hudebníci volili spíše svižnější tempa, rychlé pasáže byly přesto dobře vyhrané, party do sebe v souhře zapadaly a intonace byla příjemně čistá. Zvláštním způsobem však „odskočil nahoru“ poslední akord Sonaty Vespertiny. Škoda takového citlivého místa, ať už tato chybka náleží hudebníkům, nebo střihu v průběhu postprodukce.

Od stejného autora zazněla ještě perfektně zvládnutá Sonata à 7. S klidem a rozvahou pak přikráčela Ouvertura z oratoria Mesiáš německo-anglického autora Georga Friedricha Händla. Jednoho barokního velikána vzápětí vystřídal druhý – kdo jiný než Johann Sebastian Bach. Posluchačům se dostalo známých částí ze dvou orchestrálních suit – nejprve Badinerie ze Suity h moll, poté Air ze Suity D dur. Do třetice pak zazněla závěrečná věta Allegro assai z Braniborského koncertu č. 2 F dur (v originálním znění pro trubku, flétnu, hoboj, housle a smyčcový orchestr). Při ní se řádně rozehrál mimo jiné také tubista Karel Malimánek, aby vzápětí předvedl brilantní sólo v předehře k opeře Figarova svatba Wolfganga Amadea Mozarta.

Zařadit na program úryvek této jedné z nejsvětštějších komedií hudebního světa podobně jako následující Árii Královny noci z opery Kouzelná flétna je možná trochu překvapivé, především s ohledem na místo konání a kontext koncertu. Obě skladby byly nicméně interpretovány vskutku zdařile. Žesťové provedení bylo poněkud neobvyklé, avšak aranže, jejichž autorství z programu bohužel neznáme, byly povedené. V průběhu sestřihu zazněla také část Mozartova Requiem – konkrétně Tuba mirum. Byla však rozdělená a posloužila jako podkres děkanova úvodního slova a závěrečných titulků, kde byla nakonec dosti necitlivě utnuta.

O záznam a postprodukci se tentokrát postarala Movie Factory, zvuk náležel Petru Neubauerovi ze SOUNDDESIGN.CZ. Přes zmíněné drobné nedostatky se jednalo o povedený záznam jak po stránce zvukové, tak obrazové. Filozofickou otázkou zůstává, do jaké míry mohou interpreti i posluchači zvyklí na osobní kontakt mít radost z koncertu probíhajícího pouze prostřednictvím techniky. Odpověď si vytvoří nejspíš každý svoji. Se špetkou optimismu přesto nalezneme i v tomto režimu ukrytou skutečnost tu, že hudebníci připraví repertoár se záměrem potěšit posluchače a pořadatelé vynaloží úsilí, aby se toto potěšení k posluchačům nějakým způsobem dostalo. Věřme tedy, že se potěšení skutečně dostaví, a to k co nejširšímu spektru publika.

Foto: Lada Kolesárová, Miloš Kolesár