„Medově sladká, téměř violová barva se linula v nádherné Bartókově snové melodii.“

„Švýcarské hodinky asi nejsou jedinou devízou malého bohatého státu, přestože je v orchestru mnoho cizinců…“

„Dvořák měl místy skoro prázdnou partituru. Málo not, ale tak silná hudba!“

V sobotu večer nabídl švýcarský Sinfonieorchester St. Gallen živý stream koncertu, který dirigoval náš mladý a už zcestovalý dirigent Jiří Rožeň. V Bartókově Prvním houslovém koncertu se představila nizozemská houslistka Rosanne Philippens a druhá polovina večera patřila Osmé symfonii Antonína Dvořáka.

Malé škobrtnutí hned v úvodní frázi Bartókova houslového koncertu jsem zaznamenal pouze okrajově, daleko více jsem vnímal překrásnou barvu zvuku, který Rosanne Philippens ze svého nástroje dokáže dostat. Medově sladká, téměř violová barva se linula v nádherné Bartókově snové melodii. Houslistka přesně vystihla obsah, který autor do svého díla vložil – a sice to, že tento opus skladatel napsal pro svou platonickou lásku Stefi Geyer ze studií na konzervatoři v Budapešti. Jeho city nebyly opětovány a osud jí nakonec zavedl do Švýcarska, kde se stala profesorkou na konzervatoři v Curychu. Jiří Rožeň vedl orchestr velmi citlivě, nechal hudbu téct vlastním životem a bylo znát, že těleso sólistku vnímalo pozorně – velmi krásně a dynamicky zdrženlivě první větu zabarvovalo.

Kontrastní druhá věta odkryla schopnost sólistky naprosto přesně artikulovat. Zároveň bylo zajímavé sledovat, s jakou přesností orchestr rytmizoval – švýcarské hodinky asi nejsou jedinou devízou malého bohatého státu, přestože je v orchestru mnoho cizinců… Skvěle vycházely agogické momenty, kdy bylo třeba z rychlého tempa zvolnit a naopak. Evidentně na tom Jiří Rožeň detailně pracoval. Co jako fanoušek houslové hry, který má celý svůj dosavadní život za vzor Davida Oistracha, oceňuji, je, že Rosanne Philippens i ve forte „nepřekřičí“ strunu a hraje tlakem, který umožňuje nástroj rozeznít, a nikoliv zadusit, což je způsob některých houslistů, kteří nechávají či nechávali svůj nástroj trápit a v alibismu „výrazovosti“ doslova vrzali. A že to byla slavná jména… Philippens umí také vytvořit jakýsi „jalový“ zvuk, ale nevrže! Přesto předává svou emoci zřetelně. Její schopnost rozvíjet tón je uklidňující – doslova blaho pro uši i pro duši. Používá různé frekvence vibrata, levá ruka je oporou pravé a naopak.

Opět vyzdvihuji orchestr, který s nečekanou přesností sólistku doprovázel. Veselé popěvky, které uvedla sekce violoncell a kontrabasů a které postupně přebíraly ostatní skupiny před zachmuřeným závěrem skladby, připomínaly až klasicistní cítění, byť pod hávem mladého, romanticky smýšlejícího Bartóka.

Osmou symfonii Antonína Dvořáka, jednu z nejkrásnějších, orchestr pod vedením Jiřího Rožně ztvárnil se slovanským cítěním. Úvod byl citlivě vyfrázovaný, pouze mě překvapil momentálně plošší zvuk fléten, který ale později zmizel. A také chviličku trvalo, než si ve zrychlování orchestr kolektivně uvědomil, aby se „opíral“ do těžkých dob. Ale bylo to opravdu jen krátké zaváhání. Nádhernou barvu zvuku předvedla zejména skupina spodních smyčců, violoncell a kontrabasů. Dvořák si v barevnosti místy nezadá s Beethovenem a Brahmsem. Tato jeho syntéza spolu se slovanským srdcem z něj právem dělá jednoho z nejmilovanějších skladatelů všech dob. Vzpomínám na jednoho svého kamaráda, který už není mezi námi, skvělého muzikanta, Lukáše Trykara. Říkal: „Dvořák měl místy skoro prázdnou partituru. Málo not, ale tak silná hudba!“ A je to pravda.

Dynamicky orchestr předvedl celkově širokou škálu. Intimní a zároveň hymnické Adagio bylo všeobjímající. Plně harmonické, proteplené, provibrované emocemi i technikou. Flétny a ostatní dřevěné dechové nástroje, zejména klarinety, vyzařovaly čirou radost. Stejně tak sólo prvního houslisty. Hravé úvody jednotlivých nápěvků, které se později rozšiřovaly, připomínaly recitativy z verdiovských oper. Dvořák zkrátka uměl vše. Jeho hudba ševelí, vypráví, sděluje.

Pro valčíkovou větu zvolil Jiří Rožeň tempo naprosto odpovídající jeho věku. Tím nechci říct, že by bylo moc rychlé, prostě bylo jeho. A to je to krásné, co se o klasice dá říci: Nikdy není stejná. Vždy se dá zahrát jinak, přestože ty kuličky v notové osnově jsou stále stejné. Ve zpomalení pak došlo ke zvážnění nebývalého charakteru. Opět se dostávám k psychologii hudby a k Davidu Oistrachovi. On nikdy nehrál extrémně rychle, ale dokázal před rychlou částí vytvořit takovou atmosféru, že jeho hra vyzněla, jako kdyby hrál závratně rychle. A podobný efekt, byť opačným směrem, vyšel Jiřímu Rožňovi. Tato věta je rytmicky složitá, Dvořák už při její tvorbě myslel skoro až jazzově, málokdo si to uvědomuje, ale zdá se to tak být. Koneckonců, i Beethoven ve své předehře k Egmontovi předeslal svůj nápěv „Dej nám Pánbůh kýbl bublin“. Pokrok zkrátka nezastavíme.

Trubkové fanfáry poslední věty byly poněkud bezobsažné, spíše zahrané. Tóny, které neměly příběh. Ale navazující sekce spodních smyčců spolu s přispěním fagotu příběh rozehrávat začala.

Málo jsem se doposud dotkl houslistů orchestru. Pokud jsem je nevyzdvihnul dříve, nyní přišel čas i na ně. Právě zde, v této větě, se ukázalo, že jsou ve výborné kondici. A závěr byl naprosto nabitý energií, a to všemi zúčastněnými!

„Jsem velice rád, že jsem mohl poprvé nastudovat a dirigovat Bartókův krásný Houslový koncert č. 1. Bylo to prvně také pro naši sólistku a pro orchestr. Osmého Dvořáka jsem shodou okolností dirigoval ve Švýcarsku podruhé během několika měsíců a je to vždy obrovská radost. Koncert byl opět bez diváků, ale těším se na Tenerife, kde budu posledního dubna po delší době konečně dirigovat pro živé publikum,“ vyjádřil se po svém výkonu při zpáteční cestě domů Jiří Rožeň.

Foto: Ilustrační – Marco Borggreve, Ilona Sochorová, Fb orchestru, Fb Jiřího Rožně