„Václav Luks do Bachovy mše při prvních tónech přímo vtančil.“

„O něco šlo. O něco neběžného, nerutinního, vysoce muzikálního, nekomplikovaně prostého a zároveň svátečního.“

„Zelenkův styl je v první z jeho zralých mší už opravdu osobitě vyhraněný.“

Missa Sanctissimae Trinitatis, hodinová mešní kompozice Jana Dismase Zelenky, učinila z druhého koncertu sedmé sezóny barokního orchestru a sboru Collegium 1704 neokázalou, ale jednoznačnou událost. V Rudolfinu zazněla v úterý v sousedství Bachovy Missy in A. Skladatel Zelenka tentokrát skladatele Bacha jednoznačně předčil.

Ne všechny Zelenkovy duchovní skladby jsou nutně tak zajímavé a skvělé, aby v pomyslném soupeření s hudbou Johanna Sebastiana Bacha vítězily. Bohatství Bachovy hudební invence a mnohost námětů a formových i obsahových řešení jeho kantát a pašijí je téměř nekonečná; je hodně daná i librety – neliturgickými německými texty s biblickým zakotvením a pietistickou poetikou, inspirovanými k dramatičnosti, obraznosti, radosti i pokoře a sdělujícími z věcí víry podstatné a osobní věci. Jan Dismas Zelenka je v latině a v předepsaných okruzích mnohem víc svázán do užšího a zároveň univerzálně použitelného vyjadřování. V případě Bachovy „luteránské“ Mše A dur, tedy missy brevis bez Creda a dalších částí, se role obracejí. Jak jsme ji v Rudolfinu slyšeli, nezaujme tak silně jako Bachova jiná díla. Samozřejmě, že jde o plnohodnotnou hudbu, ostatně většinou si ji Bach sám od sebe půjčil k tomuto úkolu z již hotových děl, převážně duchovních kantát, podložil ji novým textem a jen v něčem nově aranžoval, sestavil a pospojoval. Možná právě v této kompoziční nepůvodnosti, ale i v textu samotném, v liturgicky závazných zvoláních, která byla v reformační tradici oslabena ve prospěch osobnějšího, civilnějšího a jazykově přístupnějšího rozhovoru s Hospodinem, může být asi důvod pocitu, že přece jen nejde o hudbu tak vyhraněnou, vzrušující a jedinečnou, jako v jiných případech.

Neznamená to však, že by něco chybělo interpretaci. Naopak. Václav Luks do Bachovy mše při prvních tónech přímo vtančil. Krátký instrumentální úvod před prvním vokálním Kyrie eleison – orchestrální vstup se dvěma zdůrazněnými party zobcových fléten – díky jeho návodným, až nakažlivě vemlouvavým gestům, beze zbytku vyslyšeným, nastavil laťku pro celý zbytek večera: hudba ihned dostala výraz, začala dýchat, od prvních taktů o něco šlo. O něco neběžného, nerutinního, vysoce muzikálního, nekomplikovaně prostého a zároveň svátečního. Střídající se sóla, k nimž přicházeli sboristé dopředu, nástrojové party i sborová tutti, vše vyznívalo bezchybně, mimořádně kultivovaně. K čemu bylo několik Bachových latinských mší typu „Kyrie-Gloria“ – v nichž se protínají obě konfese, jinak v mnohém nekompatibilní – vlastně určeno, zda k výjimečnému uvedení v lipských evangelických kostelích, nebo pro neznámého zadavatele, se neví. Mše A dur má při bližším zkoumání určitě nějaká místa, která obsahují ne zcela běžná řešení, průvodní text v tištěném programu je odhaluje a popisuje, ale celkově zní skladba konvenčněji. Na Bacha chvílemi jakoby málo osobitě. Nekončí, respektive nevrcholí s textem „Cum Sancto Spiritu, in gloria Dei Patris. Amen“ také ani nijak mimořádně.

Zelenkova Missa Sanctissimae Trinitatis (Mše k Nejsvětější Trojici) tak úplně konvenční není. Je naopak značně jedinečná. Častokrát v ní zaznívají, na několika místech velmi zřetelně, až excentricky vyhrocené a nápadně vyčnívající doplňkové a doprovodné figurace, podobné expresivní nárazy se objevují i v melodice a v souzvucích. Zelenkův styl je v této první z jeho zralých a vrcholných mší z roku 1736 už opravdu osobitě vyhraněný. Nezanedbatelnými nejsou ani rozsah a závažnost skladby, která podle všeho vznikala spíše z osobních tvůrčích pohnutek a nevyplynula nutně jen z potřeb liturgického provozu zámeckého kostela na katolickém drážďanském dvoře; možná z nich dokonce nevyplynula vůbec. Václav Luks vedl interprety k mimořádně bohatě strukturovanému pojetí, neváhal zdůraznit všechny drásavě naléhavé zvuky, exaltovaná hudební témata, změny temp, vzrušené úseky, náhlé proměny a významné zámlky; výrazně modeloval se sborem fugy, zklidňoval táhlejší a pomalejší části a přiměřeně oživoval rychlá tempa, nikdy nepřehnal dynamiku, spíše ji držel při zemi. Až na vybočující, nepěkně ostré a celkově nevyrovnané sopránové sólo v části Benedictus byli všichni pěvci, kteří vystoupili z anonymity nevelkého sboru a střídali se vpředu na pódiu, stylově a výrazově skvělí. Zcela nadchl především tenorista Tobias Hunger v Agnus Dei, v duetu s basem a za apartního doprovodu sólového hoboje a sopránového chalumeau.

Soubory Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704, hrající a zpívající uvolněně, motivovaně a mimořádně muzikálně, vedeny k vnitřně bohatému projevu, bez nadměrného úsilí tímto koncertem obhájily na domácí scéně interpretace staré hudby svou přirozenou vůdčí pozici na špici. Žádný jiný z pražských barokních koncertů v poslední době nevyvolal tak vrchovatě naplněnou, v podstatě bezvýhradnou míru uspokojení.

Foto: Petra Hajská