„Reminiscence slavných árií z Favoritky hrála, jakoby si operu sama poslechla. Už v úvodní tenorové ‚Spirto gentil‘ klenula fráze podobné zpěvu.“

„Jakub velmi krásně rozehrál začátek, na který navázal David a společně rozpoutali, na tak mladé umělce, vyzrálý hudební dialog.“

„Jeho ‚stínování‘ v pianissimech, údernost, smysl podtrhnout tklivost, rozehrávat opakující se tóny a umění načasovat ‚počkáta‘ jsou atributy, které dokázaly, že se na pódiu odehrálo něco neobyčejného.“

Nejlepší studenti Gymnázia a Hudební školy hl. m. Prahy 8. dubna natočili ve Smetanově síni Obecního domu koncert k poctě houslisty Josefa Suka. Doprovodil je Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, který dirigoval Radek Baborák. V sobotu 1. května zpřístupnili pořadatelé záznam, v němž jako sólisté vystoupili žáci, kteří zvítězili v celoškolském konkurzu ve školním roce 2019/2020. Byli to klavíristé Pavol Praženica a Matěj Pinkas, hobojistka Jana Slavíková, klarinetistka Julie Rimarčíková, houslisté Johana Kubánková a David Hernych a violoncellista Jakub William Gráf. V průběhu večera zazněly skladby Antonia Vivaldiho, Antonia Pasculliho, Ludwiga van Beethovena, Johannesa Brahmse, Ondřeje Kukala a Edvarda Griega.

Koncert zahájila mladá houslistka Johana Kubánková ze třídy Radky Beranové. S orchestrem přednesla sóla Prvního houslového koncertu s názvem Jaro ze Čtvera ročních dob Antonia Vivaldiho. Tempo první věty koncertu nasadil Radek Baborák svěží, nepřehnaně rychlé, zároveň veselé. Mladistvý temperament Johaně Kubánkové rozhodně nechyběl. Hrála s očividnou chtivostí, takovou, že občas jakoby požadovala, aby tempo bylo ještě rychlejší. Dynamicky ji orchestr podporoval, celkově měla skvělou a zkušenou partnerku v osobě koncertní mistryně FOKu, Ritě Čepurčenko. V pomalé větě, která byla na můj vkus poněkud neklidná zvoleným tempem, houslistka předvedla velmi pěkné tóny. Chybělo mi pouze hlubší ponoření se do těžkých dob, což by frázování neuškodilo. Poslední větou sólistka potvrdila, že pokud se odpoutá od přehnané zodpovědnosti, najednou se objeví opravdové muzicírování. Johana má obecně tendenci hrát intonačně ostře, ovšem je to patrně dáno její snahou o dokonalost. S dalšími zkušenostmi přijde nadhled a užívání si hudby v kontrastu se snahou o perfektní výkon bude jistě dalším krokem v jejím růstu.

Jednovětý Hobojový koncert na motivy Donizettiho opery Favoritka z pera italského skladatele a hobojisty Antonia Pasculliho přišel na řadu jako druhý. Sólový part přednesla Jana Slavíková, kterou vyučuje Pavel Tylšar. Reminiscence slavných árií z Favoritky hrála, jakoby si operu sama poslechla. Už v úvodní tenorové „Spirto gentil“ klenula fráze podobné zpěvu. Kadence však pojala čistě instrumentálně a tím vytvořila zajímavý odraz ke „zpívaným“ částem. Popěvky a jejich variace z její strany vyzněly s nadhledem a lehkostí. Orchestr se v této skladbě také „vyřádil“, jen místy nedocházelo k úplné souhře. Ale dobrý pocit z krásné hudby s pěknými sólovými hobojovými sóly to nenarušilo. Pasculli byl přezdíván Paganinim hoboje a to jeho hudba dokazuje. Janě Slavíkové její výkon vyšel velmi zdárně!

Pavol Praženica ze třídy Libuše Tiché přednesl první větu Beethovenova Pátého klavírního koncertu „Císařského“, op. 73. Orchestr, který se rozšířil, od prvních tónů nabral na síle a zněl patřičně beethovenovsky. Své úvodní vstupy pojal mladý Pavol Praženica skutečně hymnicky a majestátně. Symfonická sazba umožnila orchestru dosáhnout homogenního mohutného zvuku, ovšem vyzněla i krásná místa v nižších dynamikách. Pavlův úhoz dává znát, že hudebník klavír ovládá. Z forte do piana a naopak přecházel přirozeně, a to současně s promyšlenou agogikou. Pedál používá s rozumem, artikuluje, jeho hra je už skutečným sdělením. Dokážu si představit, že by zahrál zajímavě například i Brahmsův Klavírní koncert.

Druhou polovinu večera otevřeli houslista David Hernych, žák Jiřího Fišera, spolu s violoncellistou Jakubem Williamem Gráfem, který nyní studuje na HAMU u Michala Kaňky, ale v době konkurzu patřil na GMHS mezi svěřence Martina Škampy. Ti zahráli první větu z Brahmsova Koncertu pro housle, violoncello a orchestr a moll, op. 102. Jakub velmi krásně rozehrál začátek, na který navázal David a společně rozpoutali, na tak mladé umělce, vyzrálý hudební dialog. Orchestr zněl plně, ale sólisty nepřekrýval. Oba sólové nástroje se svými témbry zajímavě doplňovaly. Oba hráči předvedli své ambice stát se vyhledávanými umělci, myslím, že o nich ještě v budoucnu uslyšíme. Zároveň jsem si všiml jejich potenciálu vnímat pozorně jeden druhého, což by naznačovalo i další možnosti jejich budoucího uplatnění, a sice v komorní hře. Uvidíme, kam je jejich cesty zavedou…

Předposledním číslem koncertu Mladé talenty Josefu Sukovi byla skladba s názvem Clarinettino, concertino pro klarinet a smyčce Ondřeje Kukala. V něm se sólového partu zhostila Julie Rimarčíková ze třídy Milana Poláka. Ta se už od úvodních tónů v duchu jakéhosi švitořivého schizofrenního scherza projevila jako hudebnice se smyslem pro rytmus, ale i pro tvorbu lahodného zvuku. Kukalova skladba je velmi zajímavá, místy ztemnělá, připomínající stísněnost duše, podobně jako to dokázal vytvořit například Šostakovič. Opět vyzdvihuji sólo Rity Čepurčenko, které vplouvalo do řeky stínů jako jakési tajemné podivno. Potemnělé byly i tóny Julie, která vystihla atmosféru naprosto skvěle. Závěrečné Kukalovo shrnutí v duchu začátku skladby ve mně zanechalo opravdu nejisté dojmy. Jist jsem si však tím, že Julie Rimarčíková je vynikající muzikantka.

Závěr hudebního setkání skvělých mladých hudebníků s profesionálním orchestrem a dirigentem patřil studentu Lukáše Klánského, klavíristovi Matěji Pinkasovi. Ten přednesl druhou a třetí větu Griegova Klavírního koncertu a moll, op. 16. Úvod pianistovi orchestr připravil velmi pěkně, v zasněné atmosféře. Matěj vstoupil do nálady nevtíravě, barevně, velmi citlivě. Má široký záběr dynamiky a jeho sdělení je všeobjímající, což bylo zřejmé už v druhé větě Griegova díla. Místy mu klavír zněl skrjabinovsky nebo impresionisticky, rozhodně do skladby vnesl svůj vlastní pohled. Ve třetí větě jsem si své dojmy jen potvrdil. Pinkas hraje ojedinělým stylem, v barevnosti, a přesto s artikulací si nezadá se zvukem, který známe od světových pianistů. Čímž nechci říci, že na sobě nemusí pracovat. Ale potenciál pochopení veškerosti zvuku, který klavír nabízí, v sobě nezapře. Jeho „stínování“ v pianissimech, údernost, smysl podtrhnout tklivost, rozehrávat opakující se tóny a umění správně načasovat takzvaná „počkáta“ jsou atributy, které ve velmi pěkném partnerství se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK dokázaly, že se na pódiu Smetanovy síně Obecního domu odehrálo něco neobyčejného.

Celý večer pokládám za velmi vydařený. Přesto, že mladí hudebníci měli velmi omezené možnosti studia kvůli koronaviru, dokázali skoro nemožné. Klobouk dolů přede všemi, jejich kantory, rodiči, a FOKu s Radkem Baborákem, tak jako Gymnáziu a Hudební škole hl. m. Prahy děkuji. Josef Suk by měl jistě radost!

Foto: Karel Šuster