„Vstoupil na pomyslné kolbiště s handicapem i kouzlem technicky méně dokonalých starších hudebních nástrojů a s přednostmi i omezeními tělesa sestaveného pro projekt.“

„S pečlivě vybranými hudebníky připravil interpretační čin, vytvořil znějící dílo, a to s entusiasmem a ponorem sobě vlastním.“

„Aniž by chtěl provokovat, předestřel podobu symfonických básní v jakoby surovějším, věcnějším a zvukově limitovaném stavu.“

Václav Luks přišel k dirigování letošního zahajovacího koncertu Pražského jara řízením osudu. Koronakrize eskaluje nejrůznější jevy, tendence a situace. Uspíšila i svěření Smetanovy Mé vlasti zase někomu jinému než obvyklým filharmoniím. Po čtvrtstoletí od přelomového hostování orchestru London Classical Players přišla řada na první tuzemský soubor dobových nástrojů. Jednou se to stát muselo. Collegium 1704, rozšířené na mezinárodní těleso, vyplnilo poměrně narychlo prázdný prostor po hostech z Německa, kteří nemohli přijet. Šlo 12. května o událost. A to i v omezujících souřadnicích audiovizuálního přenosu a počátků opětovného vpouštení posluchačů do sálů.

Dalo se to čekat. Ohlášené historicky poučené – v angličtině „historicky informované“ – uchopení Smetanovy Mé vlasti vzbudilo už bezprostředně po skončení koncertu na sociálních sítích první nadšené reakce, ale určitě se budou vedle nich nadále objevovat na stejné platformě nebo v soukromých vyjádřeních i odmítavé postoje. Aby ne. Václav Luks se pokusil zpřítomnit – jednak užitím dobových nástrojů, ale také na základě studia okolností a zvyklostí i následných nahrávek – někdejší zvuk a starší cítění důvěrně známé hudby. Bez snahy o hypotetickou rekonstrukci, ale s přihlédnutím k řadě faktorů přinesl svou legitimní a dostatečně autoritativní představu o tom, jak se asi hrávalo. Výsledek byl opravdu jiný, než jak Smetanu prezentují moderní symfonické orchestry… Aniž by chtěl provokovat, šokovat nebo popuzovat, předestřel dirigent podobu cyklu symfonických básní v jakoby surovějším, obyčejnějším a zvukově limitovaném stavu. A to přesně v tom stylu, v jakém může jedině on. Běžně se totiž nezabývá symfonickým repertoárem z devatenáctého století. Avšak velké partitury, zejména barokní – duchovní skladby, oratoria i opery – se svými hudebníky interpretuje dokonale, nekonečně vynalézavě a emotivně.

Pokud se Václav Luks odhodlal přijmout nečekanou výzvu a popasovat se s partiturou Bedřicha Smetany, musel svou erudici aplikovat na odlišný materiál. Prokázal ji. Ale není potřebné, ani možné porovnávat jím řízenou Mou vlast se všemi matadory světových i tuzemských symfonických kreací. Nechtěl a nemohl, ani nezamýšlel soupeřit v nuancích emocí a koncepcí, orchestrálních fines a jemných výkladů i v míře patosu s těmi, kdo dirigovali Mou vlast na Pražských jarech v uplynulých desetiletích. Dobrovolně vstoupil na pomyslné kolbiště s nevýhodou malé zběhlosti v dané výseči repertoáru, s handicapem i kouzlem technicky méně dokonalých starších hudebních nástrojů a s přednostmi i omezeními tělesa sestaveného pro projekt, ne za dlouhé roky sehrávaného a sehraného.

Sestavil mezinárodní soubor zkušených specialistů, jehož základem bylo Collegium 1704 a vedle toho řada nenápadných, ale ve svém oboru významných zahraničních osobností, zejména hráčů na dechové nástroje. Na scéně staré hudby jsou takto vytvářené ansámbly běžnou záležitostí. Václav Luks – jako jindy v barokním repertoáru – připravil s pečlivě vybranými hudebníky interpretační čin, vytvořil znějící dílo, a to s entusiasmem a ponorem sobě vlastním. Přesvědčil. Že v sousedství všech „maestrů“, dirigujících Dvořáky, Brahmse, Brucknery, Mahlery a tak dále, se Smetanou, i když jiným, než jak to dělají oni, obstál, svědčí o jeho mimořádném muzikantském potenciálu.

Má vlast zazněla ve středu měkce i břeskně; kontrastně, co se týče sekcí; zazněla svěže s vypíchnutím basových linek, hlubokých tónů žesťů, hřmotných úderů tympánu a třesku činelů, zazněla obnaženěji a průhledněji, avšak i zastřeněji co do rejstříku nuancí. Měla jednotnou podobu a náladu. V ní ve Vyšehradu zaujala pomalejší tempa a ztišení, ve Vltavě drobné agogické proměny a odlišení jednotlivých epizod, elementární průzračnost měsíčního svitu, zemitá venkovská polka i dravost říčních proudů. Šárka s pěkným klarinetovým sólem a programní náladou svižně akcelerovala, hymnické luhy a háje mohly mít o něco víc lyriky.

Pro Tábor zvolil dirigent dualitu temp a výrazu, chorál střídala velká zklidnění a v závěru překvapivé stažení dynamiky, Škoda, že Blaník nenavázal bezprostředně, attaca bez pauzy; limity sólových nástrojů byly v pastýřské scéně slyšitelné, ale celkové vyznění a vygradování cyklu to nepoškodilo. Opravdové, poctivé, pracovité provedení s věcnými obrysy, které nebojovalo s omezeními instrumentů, ale poučeně s nimi počítalo.

V sále bylo možné postihnout nejeden detail, ať už vycházel z charakteru zvuku smyčcových nástrojů se střevovými (a ne kovovými) strunami, z typické tvorby a barvy tónů fléten, klarinetů a hobojů postavených z jiných materiálů a s jinou mechanikou, nebo z plechovějšího ozevu žesťových nástrojů. Díky charakteristicky slabšímu smyčcovému tutti vynikly mnohé protihlasy, výplně a malá sóla, vše, co ve výsledku činí hudbu zajímavou, působivou i zábavnou, občas i nově nasvícenou.

Je jasné, že v barokní hudbě se nůžky mezi „historicky informovanou“ interpretací s dobovými nástroji a současnou intuitivní běžnou interpretací s moderními nástroji rozvírají slyšitelněji. Konec 19. století se naší době blíží mnohem víc, rozdílů je méně. Přesto existují. Jednak z rozhodnutí interpretů, jednak z technické podstaty hudebních nástrojů. Václav Luks ani trochu nepokoušel hranice svévole v dikci, artikulaci, frázování a výkladu, i když s těmito parametry pracoval. A že to občas skříplo a „neladilo“? Prostě to patřilo k věci. A že se do provedení neobtisklo něco „vlastního“, nového? Ale obtisklo. Nicméně tady nešlo o to, hledat „nové“, ale naopak to “staré“…

V Rudolfinu by právě tento koncert získal na potřebné intimitě, Smetanova síň je až na druhém místě vhodnosti, ale důvody, proč zůstal program v ní, byly vysvětleny… Trochu překvapilo poměrně větší obsazení orchestru. Pokud by opravdu měla vyniknout podoba hudby blížící se co nejvíc provedení na Žofíně při premiéře cyklu v roce 1882, bylo by nyní hudebníků asi přece jen ještě o něco méně. Šlo patrně o kompromis, který ale oslabil sílu doteku s dobou před 140 lety. Současně možná trochu změkčil hroty výtek těch, kdo projekt neskousli. Případné typické danosti starších nástrojů se ve středečním větším zvuku totiž přece jen trochu rozmělnily.

Přítomnost ve Smetanově síni umožnilo uspořádání takzvaného pilotního projektu pod státní záštitou, majícího za cíl zjištění a ujištění, že bude možné začít zase za určitých podmínek zpřístupňovat kulturní akce lidem. Výrazně omezený počet (aktuálně na covid otestovaných) lidí v sále přidal koncertu smíšenou atmosféru radosti z rozvolňování a děsu z více než rok trvající blíže nespecifikované „dočasnosti“ proměny našich životů. Je úžasné být osobně na živém koncertě, ale představa, že by uplatňované podmínky byly do budoucna už každodenní stálou realitou, není ani trochu lákavá.

Televizní přenos, který lze vyvolat i zpětně, proti vnímání v sále celkem logicky poskytl – co do bohatství detailů a vrstev – výrazně omezenější zvukovou podobu díla. V nuancích tvořících jedinečnost tohoto projektu byla nivelizována tak, že běžný posluchač neměl u obrazovky velkou šanci opravdu prožít a docenit, čeho byl svědkem. I když na druhou stranu dostal možnost vhledu dovnitř tělesa… A promarněnou příležitostí byl v dané podobě zbytečný, diletantsky vedený předtočený rozhovor s Václavem Luksem, korunovaný plytkou otázkou, jak se na Mou vlast těší. Čemu pomohlo, že byl tazatelem zrovna herec Jan Budař…? Nehledě na to, že to nemělo ani náboj, ani vtip, tak ještě navíc zůstala zamlžena hlubší podstata skutečnosti, v čem jde o ojedinělý experiment; zavádějící ale bylo na tak malé ploše i dirigentovo vyjádření, že poučený musí být vlastně každý interpretační přístup. V tom smyslu, v jakém do historie hledí on, tomu tak v současné běžné moderní interpretaci právě vůbec není – a netřeba to zamlčovat.

Představme si, jak hudebníci z různých oblastí klasiky sedí pospolu, debatují a nabízejí různé přístupy a interpretační pohledy. Nemusí ani v tom největším kontrastu však nutně hned jít o dvě strany barikády. Spíš sedí kolem kulatého stolu.

Foto: Petra Hajská