„Anna Netrebko vytvořila tímto večerem obrovskou službu komorní hudbě.“

„Hned s prvními tóny bylo jasné, že půjde o výjimečný večer.“

„Z koncertního pódia v podstatě vytvořila komorní jeviště a z písňového programu scénické představení.“

Skutečnou hudební událostí se stal čtvrteční recitál Anny Netrebko v Obecním domě v Praze. Noblesa, důstojnost, vznešenost, úsměv i nadhled a hlavně famózní zpěv, to byl komorní večer, který bohatě předčil mnohé koncerty pěvců s velkým orchestrem. Fenomenální Netrebko citlivě a s nadhledem doplnil proslulý klavírní partner mnoha pěveckých špiček, rodák z Edinburghu Malcolm Martineau.

Sedmačtyřicetiletá sopranistka Anna Netrebko nabídla neotřelý a nepodbízivý program sestavený většinou z písní ruské, francouzské a rakouské provenience, doplněný o jednu z nejznámějších melodií Antonína Dvořáka a o tři operní scény. Stejný repertoár nabídne během příštích tří týdnů ještě publiku v Mariinském divadle v Petrohradě, v Lyrické opeře v Chicagu a nakonec v newyorské Carnegie Hall. Na pódium přivedla i hosty, houslistu Giovanni Andreu Zanona a mezzosopranistku Zlatu Bulychevu.

Už svým entrée s kyticí bílých květů v náruči, důstojnými gesty a úsměvem si Anna Netrebko podmanila celou Smetanovu síň a hned s prvními tóny bylo jasné, že půjde o výjimečný večer.

Začala něžně a vznešeně, vyzařovala důstojnost, nadhled i temperament. Zcela přirozeně dokázala ve chvíli vyvolat dojem, že je zcela právem považovaná za jednu z královen zpěvu. Navíc měla perfektně zvládnutý a promyšlený pohyb a kontakt s diváky, v podstatě jen nezpívala, ale do písní vnesla skutečný příběh a život. Obracela se k publiku na varhanní empoře nebo v bočních lóžích, během zpěvu se procházela, decentně používala i drobné kulisy jako vějíř, květy nebo naaranžovaný keř bílých růží na jevišti – vše decentně a bez patosu. Z koncertního pódia tak v podstatě vytvořila komorní jeviště a z písňového programu scénické představení. Z jednotlivých písní nebo árií, které spolu nesouvisely, dokázala vytvořit jeden klenutý hudební oblouk.

Pěvecký projev Anny Netrebko je propracovaný do posledního detailů. U ní je zbytečné rozebírat intonaci, dynamiku, techniku… Její projev je vysoce kultivovaný a dokonalý. U ní má smysl vnímat, jak hudbu staví jako celek, na místě je mluvit o pocitech, které vyvolává, o tom, jaké dokáže vytvořit hudební obrazy. Její hlas je lahodný v celém rozsahu, od sytých spodních tónů přes nádherně znělé střední polohy až po zářivé, ale kulaté výšky, to vše bez znatelných přechodů. Její projev je vášnivý i cituplný, přesto není přehnaný, má dokonale zvládnutou mimiku i krajní dynamické polohy. Je neuvěřitelně napojená na texty a obsah toho, o čem zpívá.

Program nelákal na seznam populárních árií. V podstatě zaznělo jen pár známějších melodií, například scéna z druhého dějství Hoffmannových povídek Jacquese Offenbacha, píseň Mattinata Ruggero Leoncavalla nebo Když mě stará matka Antonína Dvořáka. Jinak Netrebko zařadila písně Sergeje Rachmaninova, Nikolaje Rimskeho-Korsakova, Richarda Strausse, Clauda Debussyho, Petra Iljiče Čajkovského, Gustava Charpentiera, Gabriela Faurého, Franka Bridge a Douglase Moora. Spíš převažovaly písně něžné a intimní, plné citu i radosti, ale v některých také plně předvedla svůj temperament. A hravost. Ve scéně z prvního dějství Pikové dámy, kterou zpívala s mezzosopranistkou Zlatou Bulychevou, použily jako dekoraci balonek ve tvaru hvězdy. Pěvecká kolegyně ho po potlesku evidentně měla odnést s sebou, ale zapomněla na to a provázek tak zůstal v rukou Anny Netrebko. Ta neváhala, využila rekvizitu v následující písni „Letící oblaka na obloze řídnou“ a hvězdu po krátké herecké etudě poslala vzhůru až ke stropu Smetanovy síně. Myslím, že pořadatelé budou mít na tento mimořádný večer ještě dlouho nad hlavami vzpomínku, protože si neumím představit, jakým způsobem by mohli hvězdu sundat.

Volba Malcolma Martineau jako klavírního doprovodu byla skvělá. Tento osmapadesátiletý Brit totiž není rutinním doprovazečem, je skutečnou osobností po boku sólisty, ale nezastiňuje ji. Na první pohled i poslech zaujalo jejich vzájemné napojení. Souhra je v tomto případě slabé slovo. Nešlo jen o precizní propojení klavíru se zpěvem. Martineau dokázal reagovat i na výraz a přednes Anny Netrebko, v podstatě s ní „hrál“ nejen hudebně, ale i výrazem celého těla, komunikoval od klavíru, byli na jevišti v pravém slova smyslu spolu. Martineau patří k nejrespektovanějším klavírním partnerům, podobně jako např. Gerard Wyss. Spolupracuje s nejslavnějšími pěvci světa jako Barbara Bonney, Ian Bostridge, Angela Gheorghiu, Thomas Hampson, Simon Keenlyside, Karita Mattila, Bryn Terfel nebo naše Magdalena Kožená. Za svoji práci obdržel v roce 2004 čestný doktorát od Královské skotské akademie v Glasgow.

Zlata Bulycheva je sólistkou Mariinského divadla a v devadesátých letech také vítězkou tří prestižních pěveckých soutěží v Rusku. Během večera vystoupila dvakrát, jednak ve zmíněné Pikové dámě a pak ve scéně z druhého dějství Offenbachových Hoffmannových povídek. Její velmi temný mezzosoprán se příjemně pojil se sytým sopránem Anny Netrebko. V Offenbachovi, kde jsme ji slyšeli i samotnou, sice nepatrně intonačně váhala a její projev nebyl tak samozřejmý a přirozený jako u Netrebko, ale vyniknout vedle takové kolegyně je obecně velmi nelehký úkol. K písni Morgen Richarda Strausse přizvala Netrebko na pódium Giovanni Andreu Zanona, dvacetiletého rodáka z italské provincie Treviso. Této šance se ujal sice subtilně, ale velmi příjemně, nabídl měkký tón a se sólistkou hezky komunikoval.

Škoda jen, že zazněl jediný přídavek Il Bacho. Sáhla pro něj do svého alba Souvenirs, které V roce 2008 tajně natáčela v Rudolfinu s Pražskou komorní filharmonií a které obsahuje árie a písně například od Kálmána, Lehára, Offenbacha, Richarda Strausse či Griega. 

Anna Netrebko vytvořila tímto večerem obrovskou službu komorní hudbě. Českému (a také hojně zastoupenému ruskému) publiku ji ukázala v tom nejkrásnějším a nejhodnotnějším světle, podmanivou, intimní a osobní, přitom neskutečně velkou a silnou. Dokázala, že komorní hudba může ohromit. Z tohoto koncertu jistě mnohý člověk odcházel se silnějším dojmem než z mnohých okázalých pěveckých recitálů s orchestry.

Sopranistka Anna Netrebko je dnes často kritikami označována jako “Kralující diva 21. století”, fenomén a ikona operního světa. V roce 2007 ji časopis TIME zařadil jako první interpretku klasické hudby mezi sto nejvlivnějších osobností planety. Její operní postavy, které ztvárnila, vytvořily téměř ikonické vzory. V posledních letech se obrací směrem k dramatičtějším repertoáru, než v jakém se dosud pohybovala. V loňské sezoně 2017/18 zpívala na Salcburském festivale 2017 svou první Aidu, debutovala jako jako Tosca v Metropolitní opeře  a jako Maddalena v opeře Andrea Chénier v milánské La Scale po boku Yusifa Eyvazova. Také se představila jako Lady Macbeth v Bavorské státní opeře nebo Elsa v Lohengrinovi v Semperoper. Její četné pocty a vyznamenání zahrnují například tři nominace na cenu Grammy, titul nejlepší pěvkyně na International Opera Awards, rakouský titul Komorní pěvkyně, britské Classical Awards v kategoriích Pěvec roku a Umělkyně roku nebo Ruskou státní cenu jako nejvyšší vyznamenání v oboru umění a literatury. Před deseti lety jí byl propůjčen titul „Národní umělkyně Ruska“. Narodila se v roce 1971 v Krasnodaru, zpěv studovala na petrohradské konzervatoři a na jevišti debutovala v Mariinském divadle. Je zapálenou zastánkyní dětských práv, podporuje mnohé charitativní organizace včetně SOS vesniček Kinderdorf International a Ruské společnosti pomoci dětem.

Foto: Petr Dyrc, diváci