„Provedení Concertina bylo znamenité, zvlášť bych rád upozornil na precizní výkon houslisty Jana Fišera.“

„Oktetu nechyběly klíčové atributy: hravost, radost a svoboda.“

„Takto si představuji kvalitní a neotřelé připomenutí díla největšího z hudebních klasiků 20. století.“

Pražské jaro uctilo nedělním přímým přenosem prostřednictvím ČT art památku velikána klasické hudby 20. století Igora Stravinského. PKF – Prague Philharmonia pod taktovkou Mariána Lejavy provedla několik posluchačsky méně známých skladeb, pořadem provázel Jan Budař.

Padesát let od úmrtí jakéhokoli skladatele je docela dlouhý odstup vhodný k reflexi a nezaujatému pohledu na jeho dílo. Například Johann Sebastian Bach nebo Jan Dismas Zelenka byli padesát let po své smrti téměř dokonale zapomenuti. A jak je na tom hudba Igora Stravinského? Přiznejme si na rovinu, že na tom není o moc lépe. Podíváme-li se na dramaturgie koncertů českých filharmonií a festivalů, slyšíme jeho hudbu dosti zřídka. Zejména pak ve dvou notoricky omílaných baletních suitách Pták Ohnivák (dokladem budiž, že jsem jen Stravinského Ohniváka slyšel v tomto měsíci v provedení třemi předními českými orchestry) a Svěcení jara. Přitom úžasných skladeb má Stravinskij opravdu přehršle.

Naštěstí existují kreativní lidé, kteří právě taková pěkně zakulacená výročí považují za ideální impulz k znovuotevření a téměř znovuvstoupení do neomšelých děl a skladatelského rukopisu. Takovou personou bezpochyby je i dramaturg Pražského jara Josef Třeštík, který zosnoval komorní koncert s názvem Pohlceni Stravinským. Právě od odchodu největší ikony klasické hudby 20. století, Stravinského, uplynulo letos 6. dubna rovné půlstoletí.

Připomeňme, že komorní skladby psal tento „Elvis Presley“ vážné hudby (ano, i tak býval Stravinskij titulován) po celý život. Jedná se o kompozice, které vlastně velmi přístupnou formou a subtilní délkou umožňují snadný vstup do zvukového univerza Stravinského hudby. Josef Třeštík se nad dramaturgií koncertu opravdu zamyslel a zvolil zajímavé koncepční řešení: jednotlivé skladby ilustrovaly Stravinského stylový vývoj od neoklasické fáze k počátkům jeho pozdního serialismu a v závěru pak obloukem zpět k rozverné, jízlivé estetice Šestky v Ragtimu.

V úvodu koncertu zaznělo energické a svěží Concertino pro 12 nástrojů. Skladba napsaná původně pro smyčcový kvartet patří k Stravinského méně známým dílům, což je poněkud bizarní. Je to totiž hudba nesmírně vtipná a posluchačsky líbivá: už její prostinká forma ABCAB má elegantní a filmový švih, rytmická pulzace má charisma a drajv, které by se daly krájet. Provedení Concertina bylo znamenité, zvlášť bych rád upozornil na precizní výkon houslisty Jana Fišera a také na stylově znamenité kreace všech hráčů na žestě.

Následoval slavný Oktet, k němuž Stravinskij zaznamenal v proslulých Rozhovorech s Robertem Craftem historku o snu. V něm se mistrovi zdálo, že slyší nějakou nedefinovatelnou hudbu, ale po probuzení si pamatoval jen přibližné nástrojové obsazení. Interpretace hráčů PKF – Prague Philharmonia byla vynikající. Oktetu nechyběly klíčové atributy: hravost, radost a svoboda. I moderátor večera Jan Budař se po doznění posledních tónů Finale třetí věty přiznal: „Mě to hrozně bavilo.“ Známý herec si pozval k rozhovoru dirigenta Mariána Lejavu, který dal k dobru zajímavou myšlenku o surrealistickém zvukovém prostředí Oktetu. „Já mám pocit, že se Stravinskému zdál večerníček o Rumcajsu a Cipískovi,“ kontroval mu však lišácky Budař.

Nicméně podobných vtípků se herec v průběhu večera dopustil jen občas a měl situaci a svůj moderátorský projev plně pod kontrolou. Následovala skladba Pastorale, kterou Stravinskij napsal jako píseň s doprovodem klavíru v roce 1908. Následná úprava pro housle a dechový kvartet pochází z roku 1933 a má zvláštní vyznění. Na Stravinského je podivně nekomplikovaná: jaksi málo tónin, stejnosměrný rytmus a kolovrátková melodika. Možná jedna z nejjednodušších, ale současně nejpůvabnějších kompozic autora. Podání Jana Fišera, Jana Součka, Jana Brabce, Jindřicha Pavliše a Václava Fürbacha bylo bravurní a přesvědčivé.

Pour Pablo Picasso pro sólový klarinet napsal Stravinskij na obyčejný telegrafní blanket. Znamená to, že své nejútlejší dílko zamýšlel jako příležitostnou kratochvíli? Jakýsi stručný hudební pozdrav? Trochu tak zní. Skladbička má zhruba třicet sekund a Budař oznámil, že během jejího znění bude představovat Pabla Picassa. Bohužel jeho dobře míněný záměr nebyl asi pochopen, jelikož kamery během hry zabíraly pouze výtečného klarinetistu Jana Brabce. Škoda pro diváky, mohla to být legrace. I bez ní však dílo vyznělo v brilantním podání Brabce dobře.

Koncert pokračoval dále drobnou skladbou Epitaf pro harfu, klarinet a příčnou flétnu. Opět skvěle zahraná kompozice, v níž upoutala harfa v podání Ivany Švestkové Dohnalové. Následovaly Tři kusy pro sólový klarinet. Rovně stručná, úsporná a zhuštěná skladba. Stravinskij nebyl v komořině mnohomluvný, jakoby se pouštěl do velmi subjektivních dialogů s nástrojem a jeho hmotou. Tři kusy velmi precizně zahrál Jan Brabec, jehož interpretace byla skutečně znamenitá a po celý večer koncentrovaná.

Další ukázkou z komorního díla Stravinského byl Septet pro klarinet, lesní roh, fagot, klavír, housle, violu a violoncello z roku 1953. Říká se, že v jeho hudbě můžeme slyšet první ohlasy serialismu. Třetí věta probíhá jako volně dodekafonní fuga! Závěr koncertu obstaral Ragtime z roku 1918, kterým se dramaturgie vrátila k jakési esenci a kvasu prvních dvou desetiletí 20. století, kde se opravdu vše hnětlo a mísilo v inspirativních průnicích a kolážích. Stravinského Ragtime sice nemá s pravým americkým ragtimem mnoho společného, ale je to jako vždy u něj fascinující inspirace a originální pojetí.

Koncert Pražského jara s názvem Pohlceni Stravinským se opravdu vydařil. Josef Třeštík jako komentátor a vykladač Stravinského hudby obstál na výbornou. Budař v roli moderátora byl výtečný, rozumně dávkoval porce humoru, s nadhledem vedl hovor s Lejavou i Třeštíkem. Jeho otázky byly správně ježaté i zvídavé. Příjemným odlehčením koncertu byla nečekaná nabídka Budaře Třeštíkovi na tykání, což decentního dramaturga zjevně trochu zaskočilo.

Členové PKF – Prague Philharmonia obstáli skvěle. Vedle již zmíněných interpretů se sluší zmínit také houslistku Romanu Špačkovou, violistu Stanislava Svobodu, cellistu Lukáše Pospíšila, kontrabasistu Pavla Klečku, znamenitého flétnistu Jiřího Ševčíka, hráčku na anglický roh Lenku Filovou, klarinetistu Jindřicha Pavliše, výborného fagotistu Jiřího Jecha a žesťaře Svatopluka Zaala, Martina Pavluše, Stanislava Penka, Lukáše Moťku a Mikuláše Kosku. V Ragtimu se přidali i Ivan Hoznedr a Jan Mikušek na bicí nástroje a cimbál. V Septetu zase zdatně sekundoval na klavír pianista Martin Levický. Nad Stravinského hudbou se sešla skutečně suita skvělých muzikantů, kteří mu nebyli nic dlužni. Pojistkou provedení pak byl připravený a Stravinskému oddaný dirigent Marián Lejava.

Takto si představuji kvalitní a neotřelé připomenutí díla největšího z hudebních klasiků 20. století.

Foto: Twitter, Ivan Malý