„Johann Strauss napsal za svého života patnáct operet. Ne všechny patřily k nejpodařenějším.“

„Na českých a moravských jevištích patří Netopýr k základnímu repertoáru většiny divadel.“

„Na konci, i přes spuštěnou oponu, byl slyšet výbuch radosti a nadšení všech účinkujících, že se první uvedení povedlo a že se konečně opět hraje.“

Deset dlouhých měsíců měla kultura covidovou pauzu. Každý soubor ji využil jinak. Ke slovu přišlo znovu domácí divadlo nebo obývákové koncerty. Někdo streamoval, jiný vydal CD. Všem ale chyběl kontakt s živým publikem. Chyběla ona alchymie mezi jevištěm a hledištěm, mezi umělci a posluchači. Soubory Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni patřily k těm, které pilně zkoušely a připravovaly premiéry podle dramaturgického plánu, i když je nemohly poté uskutečnit. A tak není divu, že v okamžiku, kdy došlo i k minimálnímu rozvolnění, Plzeňané byli hned připraveni. Jen místo premiéry to bylo – první uvedení. Vracíme se k němu po včerejší glose Jiřího Fuchse ještě jednou. Oba pohledy mají jedno společné: zdůrazňují radost z návratu publika do divadel.

V neděli 30. května zazněla z jeviště Nového divadla opereta Johanna Strausse syna Netopýr. Johann Strauss napsal za svého života patnáct operet. Ne všechny patřily k nejpodařenějším. Na vině nebyla ani tak hudba, Strauss uměl napsat skvělé melodie, které publikum chytly, bohužel ne všichni libretisti byli na úrovni jeho hudby. A tak často vinou plytkého libreta, naivního děje a hloupoučkých zápletek většina jeho operet upadla během času v zapomnění. Na repertoáru se jich do současnosti objevuje pouze pět. Vedle Netopýra je to ještě Cikánský baron, Noc v Benátkách, Tisíc a jedna noc a opereta, na kterou nemocný Strauss použil svá předchozí symfonická díla a kterou za něj dokončil Theodor Müller, dirigent Divadla na Vídeňce, uváděná pod názvem Vídeňská krev (jen tak na okraj – při prvním uvedení v češtině v divadle Urania v Praze se z ní stala Pražská krev).

Netopýr je z nich daleko nejhranější a po jeho uvedení nebo nahrání sahali i ti nejrenomovanější dirigenti jako Herbert von Karajan, Robert Stolz, Karl Böhm, Nikolaus Harnoncourt, Plácido Domingo, André Previn. A je uváděna i na těch nejprestižnějších festivalech klasické hudby, jako je třeba Salcburský festival. Předehra i řada árií jsou vděčnými opusy promenádních koncertů. Opereta se dočkala i jedenácti zfilmování, v nichž čestnou roli hraje francouzsko-německá koprodukce, kterou režíroval Karel Lamač s Annou Ondrákovou v hlavní roli. Na českých a moravských jevištích patří Netopýr k základnímu repertoáru většiny divadel. Nejinak je tomu i v plzeňském divadle, kde měl premiéru pět let po svém prvním uvedení ve Vídni a od té doby se na repertoár periodicky vrací. To letošní je už osmnácté uvedení na této scéně.

Hudebně je nastudoval šéf opery DJKT Jiří Petrdlík v novém překladu ředitele divadla Martina Otavy (dialogy) a Miroslava Homolky (árie). Režie, vtipné a přitom respektující libreto, jak je jeho dobrým a mnou aplaudovaným zvykem, se ujal Martin Otava, za asistence Michala Lieberzeita. Realistickou scénu zcela v duchu zlaté éry vídeňské operety navrhl Lukáš Kuchinka. Tomu se přizpůsobily i návrhy kostýmů Dany Haklové. Světelný design vypracoval Antonín Pfleger. Jen to poblikávání modrých reflektorů do hlediště při kankánu ve druhém dějství si mohl odpustit. Jednak to nekorelovalo se světelným designem tanečnic a tanečníků, dost to rušilo a neodpovídalo to ani osvětlení pařížských šantánů, v nichž se tančil kankán. Když už scéna a kostýmy byly přizpůsobeny zlaté éře vídeňské operety, měl se tomu přizpůsobit i světelný design. Vynikající choreografii připravil Martin Šinták. Baletní soubor DJKT se představil v tom nejlepším světle, ať už to bylo ve skupinových scénách, tak i v sólových partech. Baletní sólo ve druhém jednání v podání Aoi Hokamy a Miroslava Sudy (Povídky z Vídeňského lesa) by směle mohlo konkurovat nejlepším baletním párům klasického baletu.

Kromě jedné role – Dr. Blind v podání Jiřího Kubíka, všechny ostatní role jsou alternovány. V obsazení 30. 5. se těžko hledal slabší výkon. Jedním slovem – pěvecky i herecky výborné. Ivana Veberová v roli Rosalindy a především Vanda Šípová jako Adéla potvrdily, že jsou špičkovými sopranistkami. Lehce zvládané výšky, velmi dobré frázování, intonačně bez chyby, zvláště árie ve druhém jednání byly brilantní. Přitom jejich árie si nezadají svou pěveckou náročností a vysokým rozsahem s těmi nejnáročnějšími áriemi operními. Skladatel a libretisté nedali mnoho příležitostí ukázat její umění Petře Šintákové v roli Adéliny sestry Ivy. Přesto ukázala, že ono „není malých rolí“ platí i v tomto případě. V hlavní roli Eisensteina vystoupil mladý slovenský tenorista Amir Khan. Má za sebou zatím pouze kariéru na rodném Slovensku a v Česku, jeho tenor je příjemný, zpívá lehce, a když to role vyžadovala, tak i robustně. Byl i výborně pohybově připravený, což osvědčil především v tanečních číslech.

Rovněž pěvecký projev Jana Ježka v roli dr. Falkeho – Netopýra byl výborný. Jeho baryton je znělý a hutný. Jevhen Šokalo jako ředitel věznice má skvělý bas s vynikající srozumitelností. U něho bych chtěl vyzvednout i jevištní mluvu. Povinně bych poslal řadu mladých činoherců na toto představení, aby jim operní pěvec, pocházející z Ukrajiny, který neprošel studiem na českých uměleckých školách, ukázal, jak se správně na českém jevišti artikuluje… V kalhotkové roli prince Orlovského se blýskla Jana Foff Tetourová s milým a kultivovaným mezzosopránem. Svůj den zjevně neměl tak úplně Tomáš Kořínek v roli tenoristy Alfréda. Sbor divadla, připravený sbormistrem Jakubem Zichou, působil někdy až exaltovaně, ale výtečně si rozuměl se sólisty a spolu s baletem velmi představení osvěžoval. To se dá říci i o orchestru. Jen předehra se mně zdála tempově trochu pomalá a dynamicky ne zcela vyvážená. Později si to orchestr vynahradil.

Covid zasáhl i do uvedení Netopýra. Oficiálně měla být premiéra v únoru 2021. To virus znemožnil, takže předpremiéra byla 13. 2. bez diváků a diváci si ji mohli pustit na prodejním portálu GoOut 20. února 2021. První uvedení před diváky se uskutečnilo teprve nyní a oficiální premiéra bude až v nové sezóně 8. září 2021. Je to už druhá opereta v koprodukci DJKT a Hudebního divadla Karlín. První byla Veselá vdova Franze Lehára (o které jsme psali ZDE). To samozřejmě přinutilo plzeňské divadlo respektovat některé technické požadavky. Opereta se hraje v Novém divadle, které má takřka stejné parametry jeviště, jako má Karlín. A také jsou používány mikroporty. Je to škoda, zvláště v prvním dějství zvuk nebyl perfektně vybalancovaný, po přestávce to už bylo dobré. Nakonec ani v Novém divadle není akustika na požadované výši a mikroporty tedy pomohou. Uvidíme, jak tomu napomůže předpokládaná instalace elektroakustického dozvuku.

Velké dvoupodlažní foyer Nového divadla přímo vybízelo k symbióze divadelního umění s uměním výtvarným. Vedení divadla z něj vytvořilo jednu z největších plzeňských galerií. Tradici odstartoval Rudolf Riedelbauch, jediný z pěti sourozenců, který se profesionálně nevěnuje muzice, ale malířství. Spolu s ním vystavuje jeho dlouholetý souputník, sochař Milan Vácha. Byla tak založena tradice, která jednoznačně obohatí kulturní život Plzně. I když zatím si může výstavu prohlédnout kvůli covidovým omezením pouze omezený počet lidí. Kontroly, zda návštěvník vyhovuje podmínkám stanoveným ministerstvem zdravotnictví, byly striktní. Sedělo se ob jedno sedadlo, a to i členové jedné rodiny, hlediště bylo poloprázdné. Chvíli tak trvalo, než se publikum „rozehřálo“. Ale tempo představení a zjevný zápal celého souboru nakonec diváky strhly. Závěrečný aplaus už byl skutečně nadšený. A na konci, i přes spuštěnou oponu, byl slyšet výbuch radosti a nadšení všech účinkujících, že se první uvedení povedlo a že se konečně opět hraje.

Foto: DJKT – Martina Root