„První polovina nabídla dva klavírní cykly Antonína Dvořáka, po přestávce přišla na řadu čtyři Scherza Fryderyka Chopina.“

„Co jsme viděli a hlavně slyšeli během Kahánkova recitálu, jen potvrzuje nezbytnost vybudování nového koncertního sálu v Ostravě.“

„Ovace publika přiměly Kahánka ke třem přídavkům, chybět nemohl ani Janáček; při něm z nejedněch očí stékaly slzy do roušky.“

Nic na světě, jak známo, nepluje ve vzduchoprázdnu. Vše má svůj zrod, vývoj, souvislosti. Platilo to i o třetím z patnácti koncertů letošního ročníku festivalu Leoše Janáčka v Ostravě. Na cestě k jeho uskutečnění bylo několik milníků, které určily jeho náplň a průběh. Původně měl mít večer 31. 5. podobu orchestrálního koncertu, v němž sólistu Iva Kahánka doprovodí v Čajkovského klavírním koncertu b-moll Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK. Koncert se uskuteční bez diváků, na stream. Pražské těleso ale vystoupení před řadou týdnů, možná předčasně, odřeklo. Jak to vyřešit?

Z dohody mezi Ivem Kahánkem a festivalovým ředitelem Jaromírem Javůrkem se ovšem vynořila nová varianta. Klavírista, pocházející zpod Beskyd, pro něhož je Ostrava stále srdeční záležitostí, uspořádá v metropoli svého rodného kraje recitál. S jakým repertoárem? Romantickým. Snad vezme diváky za srdce i na dálku, skrze studené médium, jakým obrazovka při vší užitečnosti je.

Na jaký nástroj bude Kahánek hrát? Tady nebylo co řešit. Do koncertního sálu byla umístěna nedávná akvizice Janáčkovy filharmonie Ostrava, která sama o sobě vydá na malý příběh. Díky štědrosti magistrátního zřizovatele mohlo být zakoupeno zbrusu nové křídlo Steinway za 4,6 miliónů korun. Do hamburského sídla firmy se jej s ředitelem ostravských filharmoniků Janem Žemlou vydali před časem vybrat dva globálně uznávaní klavíristé s místními kořeny. Opavský rodák Lukáš Vondráček a jeho o osm let starší kolega, který přišel na svět ve Frýdku-Místku. Ivo Kahánek. Výběr začal na deseti kusech, postupně se zúžil na dva finálové. Pak už bylo rozhodnutí velmi rychlé. Česko má patrně první klavír s takzvaným harmonickým dusítkem: „Jde o nový patent firmy Steinway and Sons, který umožňuje klavíristům lepší kontrolu nad zvukem při minimálním používání pedálu,“ uvedl Jan Žemla. Křídlo doputovalo do Ostravy 2. března 2020 – pouhých deset dní předtím, než kvůli pandemii spadla klec…

A došlo ještě k jedné, velmi potěšitelné změně. Týká se průlomově celého Janáčkova festivalu. Vzešla z jednání s děkanem Lékařské fakulty Ostravské univerzity, docentem Rastislavem Maďarem. Přijal roli epidemiologického garanta festivalu s tím, že pořadatel vyhoví jeho požadavku, aby diváci přicházeli s potřebnými potvrzeními a absolvovali koncerty v rouškách. Místní příznivci klasiky jsou ukáznění, ale jak se situace vyvíjí, podivují se nad zjevným rozporem. Zatímco na jiných, pravděpodobně rizikovějších místech už platí samotesty, na koncertech s jejich kultivovaným publikem nikoli… Ale třeba se i tohle od pondělí 7. června změní? Uvidíme.

Co jsme viděli a hlavně slyšeli během Kahánkova recitálu, jen potvrzuje nezbytnost vybudování nového koncertního sálu v Ostravě. Jak sám interpret v jednom z dřívějších rozhovorů uvedl, výsledný zvuk je vždy – cituji volně – „interakcí mezi klavírem, sálem, počtem diváků a samozřejmě klavíristou, jeho formou a pohodou“. Prostor, kde se koncerty MHF Leoše Janáčka nezbytně odehrávají, má bohužel řadu akustických nevýhod. Rekonstrukce je před lety sice zčásti odstranila, ale nemohla vykořenit původní záměr „multifunkčního“ sálu pro hudební zábavy lidovějšího charakteru. Kéž se slibně odstartovaný proces vybudování koncertní síně nezadrhne na postcovidovém rozpoložení ve společnosti, které může vést k pokřiku ve stylu „k čemu elitní barák pro pár set lidí, když nám nefunguje kanalizace!“ Tuším v té věci ještě boj, ale každý, kdo má uši na správném místě, musel v pondělí večer při zvuku v hledišti poněkud trpět. K tomu ovšem férově přidejme, že samotný klenot zvaný Steinway ještě nezněl zcela „rozehraně“… I tak byl ale koncert díky fyzickému i emočnímu nasazení sólisty zážitkem.

První polovina nabídla dva klavírní cykly Antonína Dvořáka. Respektive pět částí z jeho Poetických nálad, vzniklých roku 1889, po nichž následovaly kompletní Siluety, komponované v letech 1875 až 1879. Snad že pozdější dílo, vytvořené už úspěšným a sebevědomým skladatelem, působí zraleji, zmocnil se jej Ivo Kahánek s vervou, kterou ještě znásobil po přestávce, kdy přišla na řadu čtyři efektní Scherza Fryderyka Chopina. Zkomponovaná v letech 1831 až 1842 nemohla neodrážet leccos z toho, co autor prožíval. Od trpkého poznání, že neúspěch Listopadového povstání v Polsku znamená pro něj život v cizině, až po hořkosladké období po boku George Sand. Ženy ignorující fakt, že mužský oděv se tehdy směl nosit jen na povolení; zároveň ovšem spisovatelky dobově úspěšnější než její současníci Victor Hugo či Honoré de Balzac. Například ze Scherza č. 3 si lze domýšlet, jak těžký byl pro křehkého Chopina jejich společný pobyt na Mallorce, kde – jak napsal příteli – ohodnotili jeho souchotiny tak, že „jeden lékař řekl, že jsem už zemřel; druhý, že umírám, a třetí, že umřu…“

V posledních letech jsem na Janáčkově festivalu slyšel tři mladé klavírní osobnosti. Náruživý výkon Lukáše Vondráčka, jemuž klávesy vlhčil pot řinoucí se z tváře, zatímco s Bedřichem Smetanou si pohrával kreativně coby vítěz bruselské soutěže královny Alžběty. O rok později Tomáše Kača, kterého jak rodinný původ, tak ještě víc pobyt na volnomyšlenkářské Berklee College v Bostonu rozvolnily k originálnímu pojetí hudby obecně a klasiky zvlášť. Ivo Kahánek je pro mě příkladem zdařile vyvážené rovnováhy mezi citem a rozumem. V interpretaci, která je zároveň osobitá, ale ctí klavíristovo přesvědčení, že – opět volně tlumočeno – „skladatel je víc než interpret a nemělo by se na to zapomínat“. Během našeho povídání po koncertě, kterému vydržela přihlížet drtivá většina diváků, Ivo upřímně přiznal: „Zatímco sám sebe jsem odjakživa považoval za citového, pro ostatní jsem byl typem spíš racionálním…“ Myslím, že jak lidsky zraje, daří se mu oba zdánlivé protiklady vybalancovat.

Přestože recitál nepatřil k nejkratším, ovace publika přiměly Kahánka ke třem přídavkům. Zazněl Dupák Bohuslava Martinů či Chopinova Fantasie-Impromptu. A chybět nemohl ani Janáček, jmenovitě Lístek odvanutý. Při něm jsem pozorně sledoval diváky. Z nejedněch očí stékaly slzy tiše do roušky. Byl to pohled dojemný i drásavý. Hmatatelně bylo cítit, jak jsou lidé vším kolem pandemie psychicky vyčerpaní. Jak závan romantiky potřebovali. Jak úlevné bylo, že – slovy jednoho z nich na odchodu ze sálu – si mohli „osprchovat unavenou duši“.

Foto: Martin Straka