středa, 02 červen 2021 16:11

Villaume – Widmann – PKF: další skvost na Pražském jaře

Autor:

„Widmann si náruživě pohrál s agogickou volností, jeho rubata byla krásně vymyšlená a nikdy nešla proti orchestru.“

„Šéfdirigent PKF – Prague Philharmonia ví, že na dobrou hudbu je nutno pohlížet bez jakékoli názorové demagogie.“

„Takové koncerty Pražskému jaru a jeho dobré pověsti věru lahodí.“

 

99

 

Další z koncertů Pražského jara měl podtitul Klasicismus a neoklasicismus a jeho dramaturgická linka vedla od Wolfganga Amadea Mozarta až k nejryzejším představitelům hudebního neoklasicismu, kterými jsou Igor Stravinskij a Francis Poulenc. Program svedl dohromady rezidenčního umělce Pražského jara, německého klarinetistu a skladatele Jörga Widmanna, s předním pražským orchestrem PKF – Prague Philharmonia a jeho šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem.

Průvodce večerem byl Jan Sklenář, který potěšil kultivovanou výslovností a příjemným poměrem odlehčených a zajímavých informací o programu a dílech. Je pochopitelné, že letošní rok je do jisté míry ve znamení Igora Stravinského. Těžko soudit, který ze skladatelů by si takovou pozornost zasloužil víc, ale jedno je jisté. Hudba této ikonické osobnosti 20. století je i v současnosti stejně inspirativní a fascinující jako před sto či padesáti lety.

 

104

 

Ze Stravinského díla nejprve v podání PKF – Prague Philharmonia pod taktovkou Emmanuela Villauma zazněl balet o dvou obrazech Apollon Musagète. Skladatel ho napsal v letech 1927–1928 na základě zakázky Kongresové knihovny ve Washingtonu jako kompozici pro smyčcový orchestr. Antický námět měl Stravinskij ještě v krvi z nedávné realizace Oidipa. Také v případě nového díla zvolil zvláštní „bezčasový“ průběh baletu bez děje. První hudební obraz líčí narození Apollóna, druhý prezentuje umění múz zdůrazněním tanečního prvku. Kuriózní je, že sám Stravinskij si představoval balet v bílých kostýmech a s bílým osvětlením. V provedení PKF sice bílá barva svítila pouze z notových pultíků, ale přesto právě spíše tmavší barvy a sporé, intimní osvětlení způsobily, že Stravinského asketická hudba vynikla s nebývalou intenzitou.

Ráz invence tohoto baletu jakoby intuitivně odkazoval k staré italské hudbě 16. a 17. století. Jakási laskavá, avšak neokázalá pocta čišela také z přesvědčivého provedení PKF. Na interpretaci smyčcového orchestru mně osobně imponovala ušlechtilá zvukovost, daná precizní intonací a špičkovou souhrou všech hráčů. Ve druhém obrazu zazněly variace Apollóna v sólových houslích, v brilantním podání Romany Špačkové. Sluší se vyjádřit uznání její vynikající hře, která byla po všech stránkách přesvědčivá, muzikální a stylově vytříbená.

 

101

 

Vůbec se domnívám, že Villaume se projevil jako ideální typ dirigenta pro tuto konkrétní skladbu. U Stravinského Apollóna hrozí někdy příliš suchopárné, strohé a chladné pojetí. Není to hudba, která by byla přirozeně melodicky spontánní, její kouzlo se skrývá v samotném kompozičním „ustrojení“: střídání polyfonních a homofonních úseků dokázal Villaume odstínit vypointovanou dynamikou a filigránským lpěním na rytmické preciznosti všech polyrytmických úseků. Přitom nezapomněl ani na svou těžkou zbraň – smysl pro humor, který i zde (Variace Polymnie) má své místo a dirigent jej s orchestrem dokázal náležitě vyjádřit odlehčeným rytmem a svěžím tahem. Obecně lze říci, že provedení Stravinského Apollóna patřilo k nejlepším živým nastudováním, které jsem za mnoho let slyšel.

Mozartův Koncert pro klarinet a orchestr A dur, K. 622, který zazněl posléze, působil vedle hudby Stravinského naprosto konsekventně. Mozart jej napsal jako jednu ze svých posledních skladeb naplněnou ještě leskem a apollinským světlem. Příznačné je, že byl dokončen krátce po návratu z pražské premiéry Tita, kterou tak poznamenal nechutný výrok císařovny Marie Louisy. Dokonale stylizovaný part sólového nástroje přepokládá pouze znamenité interprety. Jörg Widmann tuto výzvu přijal a naplnil svým vrchovatým hudebním talentem opravdu od první do poslední noty.

 

103

 

Hra německého klarinetisty se po celou dobu vyznačovala bezpečnou jistotou a brilantní technikou, s níž zvládnul s elegantní přesností všechny běhy a pasáže první věty. Ve druhé větě se Widmann představil jako vynikající animátor: Adagio dýchalo srdečně rozezpívaným tónem a vyrovnaným harmonickým klidem. Jeho frázování znělo, jako by člověk četl nádhernou lyrickou báseň, která samozřejmou souhrou gramatických a stylistických prostředků líčí konkrétní (klidně obyčejnou!) emoci. Závěrečné Rondo v charakteristickém 6/8 rytmu vystihl Widmann v pozoruhodném barevném nuancování, v němž se daly tušit i jemné názvuky na stresující životní situaci Mozarta. Widmann si také náruživě pohrál s agogickou volností, jeho rubata byla krásně vymyšlená a nikdy nešla proti orchestru. Opět výkon, který se může právem zařadit do kategorie „top rated“.

 

102

 

Máte-li rádi škatulky, určitě se hodí připomenout, že Francis Poulenc byl jediným členem skladatelské skupiny pařížská Šestka, který byl skutečným Pařížanem, tedy dítětem velkoměsta se vším všudy. Svůj život prožil mezi Paříží a venkovským sídlem v loirském kraji, občas namíchnul veřejnost a nabubřelé hudební kritiky svými výroky, mezi kterými patří k nesmrtelným věty: Můj kánon je instinkt. Nemám žádné zásady. Inspirace je věc tak tajemná, že je lépe ji nevysvětlovat. Ale jinak si dělal hlavně to své. Pojďme se držet i my kréda Poulenca, který patří k melodicky nejpůsobivějším a nejčistším talentům francouzské hudby minulého století.

Ač byl Poulencovým nejoblíbenějším „nástrojem“ lidský hlas a necítil se být symfonikem, i v této oblasti zanechal pozoruhodné kompozice. Jsou to jednak jeho suity z baletů Laně a Hodná zvířátka, jednak skladby Francouzská suita a Dva pochody. A samozřejmě Sinfonietta z roku 1947, která byla kritikou považována za nepříliš zdařilou skladbu. Jenže k čemu je kritika, když se nedokáže na nějaké tvůrčí snažení podívat i z jiného úhlu? Každá věc má dvě strany mince a Poulencova Sinfonietta v podání PKF pod vedením Villauma rozhodně vyzněla zajímavě. Typicky neoklasicistní dílo je prostoupeno energickým pohybem a jakousi euforií, kterou můžeme připisovat poválečné náladě celé společnosti.

 

105

 

Šéfdirigent PKF – Prague Philharmonia ví, že na dobrou hudbu je nutno pohlížet bez jakékoli názorové demagogie, a udělal to podstatné: všemi dostupnými prostředky podtrhnul témbrové, rytmické a harmonické finesy a přednosti Poulencovy Sinfonietty. Pracoval nepřehnaně a přehledně s dynamikou, volil přirozená a ukázněná tempa. Nebál se zvýraznit taneční prvky, ale nikdy nezapomněl na důstojnou francouzskou eleganci a vyváženost všech proporcí. Bylo to skutečně lahůdkové provedení, které vynikalo typickým francouzským šarmem.

Takové koncerty Pražskému jaru a jeho dobré pověsti věru lahodí.

 

106

 

Foto: Zdeněk Chrapek 

Milan Bátor

Hudební publicista, pedagog, kytarista

Rodák z Opavy, pochází z umělecké rodiny, bratr David je básník, teta Božena Klímová patřila k výrazným polistopadovým básnířkám. Vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a Filozofickou fakultu Ostravské univerzity, kde završil studia doktorským titulem v oboru Hudební teorie a pedagogika. Dlouhá léta působí jako hudební pedagog, na kytaru a etnické strunné nástroje hrál v kapelách Pearl Jam Revival, Nekuř toho tygra, Nisos, aj. Jako korepetitor a kytarista získal v ústředních kolech soutěží řadu diplomů za vynikající umělecký doprovod. Rád píše a přemýšlí o hudbě a interpretaci, spolupracuje s Českým rozhlasem a tištěnými časopisy a internetovými portály. Na hudbě miluje svobodu, mnohotvárnost a dar spojovat. 
 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.