„Na úvod večera zahráli pardubičtí slavnou Haffnerovu symfonii Wolfganga Amadea Mozarta, dílo se zdejší filharmonií velmi těsně spjaté.“

„V následujících Rokokových variacích Petra Iljiče Čajkovského se představil špičkový český violoncellista Václav Petr.“

„Šestnáctý červnový večer přinesl pardubickým posluchačům po mnoha měsících zážitek z živého koncertu.“

Pardubická komorní filharmonie měla pro své publikum připravenou zajímavou a pestrou 52. sezónu. Z důvodu vládních restrikcí však mohla proběhnout pro veřejnost pouze zářijová série abonentních koncertů. V průběhu tohoto roku se vedení orchestru rozhodlo zbytek programu zrušit, avšak díky poslednímu rozvolnění se mohly avizované červnové koncerty za dodržení protiepidemiologických opatření přece jen uskutečnit. Nespadaly už do abonmá, takže i abonenti si na ně museli pořídit vstupenky. Nicméně bylo vidět, že se publiku po koncertech filharmonie stýskalo. Na programu byly evergreeny klasické hudby od Mozarta, Čajkovského a Dvořáka.

Už druhá nesnadná sezóna pro fungování uměleckých těles se razantně promítla do jejich veřejného působení. Musíme doufat, že ta následující bude alespoň o něco lepší, i když těžko říci, jestli bude taková jako v roce 2019 a dříve. Před vstupem do Sukovy síně se nyní nově, podobně jako jinde, kontrolovala nejen platná vstupenka, ale i potvrzení o negativním antigenním či PCR testu, ideálem byl certifikát o očkování. Respirátor či nanorouška se pokládaly za samozřejmost. Do pocitů usazeného publika v rekonstruované síni se jistě nemohly nepromítnout pocity z celého lockdownového období, atmosféra byla při porovnání s předešlými roky netypická až zvláštní. Z důvodu vládního nařízení mohlo být auditorium zaplněno pouze z poloviny, zbytek sedadel musel zůstat prázdný. Nicméně se zdálo, že ta polovina je takřka obsazená, což je potěšující. Někteří návštěvníci přicházeli ještě i po sedmé hodině. Kromě známých tváří abonentů přišli i studenti a zřejmě i noví posluchači. Z důvodů nejisté situace ohledně následujícího období se vedení orchestru rozhodlo v tuto chvíli neprodávat nové následující abonmá, o čemž referoval ředitel Svoboda ve své úvodní řeči. Program není ještě stále veřejnosti znám, filharmonie jej odkryje až na konci června, což není typické.

Na úvod večera zahráli pardubičtí slavnou Haffnerovu symfonii Wolfganga Amadea Mozarta, dílo se zdejší filharmonií velmi těsně spjaté, protože v letech prvního desetiletí jejího působení (rok založení 1969) se jednalo o daleko nejhranější Mozartovu symfonii – takřka dvakrát v počtu provedení převyšovala symfonii Pražskou. Byla také na programu při prvním vystoupení tehdy ještě Východočeského státního komorního orchestru na Pražském jaru v roce 1972 a kritika právě toto dílo vysoce hodnotila z interpretačního hlediska. Je též zachycena na prvním LP orchestru z roku 1975 společně se Šostakovičovou Sinfoniettou. Do podoby její interpretace se výrazně vtiskla osobnost tehdejšího šéfdirigenta Libora Peška.

První větu předvedli filharmonikové přesvědčivě, šéfdirigent Stanislav Vavřínek nezvolil nejrychlejší možné tempo, ale o něco mírnější, vsadil tedy na jistotu, třebaže některé pasáže nebyly v souhře a intonaci precizní. Při zkoušení se určitě věnoval dynamice, protože zejména ve smyčcové sekci byly dobře slyšet různé dynamické stupně od pianissima až do fortissima.

V druhé, galantní větě vynikla fortepiana, sforzata, sóla dechových nástrojů a zejména efekt držených akordů dechových nástrojů pod akordickými rozklady smyčců. Jejich intonace byla dobrá a zvuk pěkně barevný. V energickém Menuetu zaujal zvuk tympánu a trubek, tympánistka hrála celou symfonii stylově s dřevěnými paličkami, které zajišťují konkrétní zvuk. V Triu se opět dobře ukázali hráči na dřevěné dechové nástroje ‒ v dané chvíli sólisté. V závěrečném Prestu, které bylo opravdu velmi rychlé, vynikly dynamické kontrasty a především detaily v partituře, na nichž si dává šéfdirigent orchestru evidentně záležet.

V následujících Rokokových variacích Petra Iljiče Čajkovského se představil špičkový český violoncellista, držitel ocenění z mnoha tuzemských i zahraničních soutěží, a především koncertní mistr violoncell České filharmonie, Václav Petr. Při četbě jeho životopisu, obsaženém v programové brožuře, musel čtenář nabýt dojmu, že uslyší špičkový výkon. A bylo tomu opravdu tak. Známou kompozici předvedl výborně, s naprostou bravurou, mnoha zvukovými barvami svého nástroje a z hlediska intonace křišťálově čistě. I orchestr se daleko lépe oproti předešlé symfonii rozehrál. Místy zněla houslová sekce až symfonicky a první hráči na dechové instrumenty rozehráli plasticky své sólové vstupy a vzájemně na sebe navazovali. Po Petrově vynikajícím výkonu si publikum vyžádalo ještě přídavek, zahrál blíže nespecifikovanou pomalou sólovou skladbu.

Po sólovém koncertu, druhé skladbě programu, by každý očekával přestávku. Nicméně ta nemohla proběhnout z důvodu vládního nařízení. A tak se po sólistově odchodu smyčcová sekce odebrala do zákulisí a dechová zůstala sedět, což působilo velmi zvláštně, až rozpačitě. Po chvíli se houslisté, violisté, cellisté i kontrabasisté vrátili zpět na svá místa a přišel i dirigent, aby všichni mohli svému publiku zahrát závěrečnou skladbu, kterou byla známá Česká suita Antonína Dvořáka. Skladbu vzniklou ve skladatelově takzvaném Slovanském období, konkrétně v roce 1879, tedy v roce napsání Žalmu 149 i první verze Houslového koncertu a moll, má pardubická filharmonie stále ve svém repertoáru. Jak by také ne, když ji může regulérně hrát i komorní orchestr s menším obsazením smyčců, než má symfonické těleso. Dobře se hraje a ještě lépe poslouchá ‒ obsahuje krásná dvořákovská témata, dvořákovskou harmonii, nápaditou instrumentaci s četným využitím dechových sól, včetně skladatelova oblíbeného anglického rohu v Romanci.

I zde vynikla Vavřínkova detailní práce s jeho tělesem. Vkusná agogika v jednotlivých větách jen zvýraznila obsah romantického díla. V Polce se zřetelně vyjevily imitace mezi smyčcovými nástroji i sforzata. S četnými sóly si hráči dobře poradili, v tomto smyslu byla zajímavá už zmíněná Romance. Nejrozsáhlejší větou suity je Furiant, oblíbený český tanec Smetany i Dvořáka. Od předchozích se liší svou dramatičností a dravě energickým nábojem, kterým dílo efektně vyvrcholí. I v této větě bylo znát, že filharmonie má dílo velmi dobře zažité, což bylo patrné zejména ve vynikající souhře i jistotě, skrze niž hráči směřovali k závěrečnému akordu. Standing ovation se ale oproti tradici nekonalo, zřejmě kvůli nejistotě posluchačů, jak se vlastně v této zvláštní době chovat.

Šestnáctý červnový večer přinesl pardubickým posluchačům po mnoha měsících zážitek z živého koncertu konaného v uzavřeném prostoru ‒ v Sukově síni Domu hudby v Pardubicích. Předcházel mu koncert s totožným programem o den dříve. Jednalo se o setkání s krásnou hudbou a známými skladbami z orchestrálního repertoáru klasické hudby. Škoda jen, že se tytéž skladby hrají, míněno z obecnějšího hlediska, stále dokola. Přitom i samotný Dvořák či Mozart napsali mnoho kvalitních skladeb, které takřka nejsou známé.

Foto: Fb Komorní filharmonie Pardubice