„Od první skladby bylo zcela zřejmé, že je Collegium Marianum vynikajícím a sehraným tělesem. Nástupy jednotlivých nástrojů ve fugatové části byly naprosto přesné, dynamicky i agogicky soubor cítí společně.“

„Caldarovo Baletto z opery Ifigenia in Aulide přineslo před přestávkou absolutně jiný styl hudby. Italská melodičnost a delší fráze umožňovaly ansámblu tvořit homogenní a velmi barevný zvuk, který působil i dynamicky o stupeň výše.“

„Z velké dálky se tu a tam ozývalo město a spojení s touto náladou dávalo pocit, že vše, co právě žijeme, je správné a má to tak být.“

Od 12. dubna jsou návštěvníkům ze zahrad pod Pražským hradem zpřístupněny Velká Pálffyovská a Malá Fürstenberská zahrada, od konce května pak také nově zrekonstruované Malá Pálffyovská a Ledeburská. A právě ta se stala ve středu večer místem koncertu souboru Collegium Marianum s uměleckou vedoucí a hráčkou na flauto traverso a zobcovou flétnu Janou Semerádovou a koncertní mistryní Lenkou Torgersen. Tématem hudebního večera byly Osudové a hrdinné ženy zvěčněné v dílech starých mistrů, a sice Georga Friedricha Händela, Georga Philippa Telemanna, Christopha Graupnera, Antonia Vivaldiho, Domenica Natale Sarroa a Antonia Caldary. Hostem souboru byla hráčka na zobcovou flétnu a také na flauto traverso Michaela Koudelková. KlasikaPlus byla u toho a přináší svým čtenářům reflexi.

Koncert souboru Collegium Marianum z cyklu Barokní podvečery se uskutečnil v překrásném prostředí Ledeburské zahrady. Počasí bylo nádherné a sešlo se velmi početné publikum. Od začátku celým prostorem vládla příjemná atmosféra a ta přetrvala až do posledních tónů koncertu.

Už při nástupu umělců, zejména při jejich ladění v sale terreně, bylo znát, že tento prostor slibuje velmi zajímavou akustiku. První skladbou byla předehra k opeře Berenice Georga Friedricha Händela. Jak uvádí program souboru, dílo reflektuje příběh královny Bereniky ze starého Egypta a poprvé bylo uvedeno v poslední sezóně, kdy skladatel v Londýně bojoval o přízeň diváků s konkurenční italskou společností. Opera úspěch neměla – dočkala se pouhých čtyř provedení. Ovšem předehra je velmi atraktivní. Chvilku mi trvalo, než si můj sluch zvykl na jakési „napínání uší“, protože flétny Jany Semerádové a Michaely Koudelkové se v hutném zvuku ostatních nástrojů jakoby ztrácely. Později jsem pochopil, že to bylo tím, že cembalo stálo pod největší klenbou saly terreny, a vlastně bylo nutné tento centrální zvuk přijmout na celou dobu koncertu. Flétnistky stály z pohledu diváka vpravo na kraji a nad nimi už žádná klenba nebyla. Ucho si zkrátka zvyklo a našlo si i krásné zvuky fléten, jen muselo být pozornější. Každopádně, od první skladby bylo zcela zřejmé, že je Collegium Marianum vynikajícím a sehraným tělesem. Nástupy jednotlivých nástrojů ve fugatové části byly naprosto přesné, dynamicky i agogicky soubor cítí společně.

V Telemannově Triu C dur, TWv 42:C1 bych vyzdvihl překrásná unisona fléten a smyčců. Obě flétnistky jemně dobarvovaly zvuky houslí vynikající hráčky Lenky Torgersen a například v synkopách zaujal soubor kompletně. Telemann vydal toto své trio jako hold několika ženám starověku. Části tedy mají názvy jako Xantippe, Lucretia, Corrina, Clelia nebo Dido.

Dalším číslem večera byla Graupnerova Sinfonia z opery Dido z roku 1707. Posluchačsky zajímavá skladba, v jejímž závěru se z pozadí pódia ozvaly rány hromů a blesků, což u publika vyvolalo lehké vylekání, ale zároveň i pobavení.

Caldarovo Baletto z opery Ifigenia in Aulide přineslo před přestávkou absolutně jiný styl hudby. Italská melodičnost a delší fráze umožňovaly ansámblu tvořit homogenní a velmi barevný zvuk, který působil i dynamicky o stupeň výše. Byl to příslib do druhé poloviny koncertu, která začala asi za půl hodiny. Lidé pauzu využili ke korzování v nádherných prostorách zahrad, povídali si své dojmy, popíjeli víno a vůbec, všechno připomínalo naprosto spokojený svět.

Druhou polovinu koncertu uvedlo Collegium Marianum Sinfonií z opery Didone abbandonata Domenica Natale Sarroa. V té hrály obě flétnistky na traversa. Opět šlo o hudbu zpěvnější, nápěvkově snadněji zapamatovatelnou.

Jak soubor popisuje, mezi více než pěti sty koncerty Antonia Vivaldiho se kromě sólových koncertů pro housle dochovaly i koncerty pro různá seskupení jiných nástrojů. K těm patřilo i Concerto g moll, RV 103 pro zobcovou flétnu, v původním obsazení s hobojem, fagotem a bassem continuem. Jakkoli byl celý Vivaldiho kus nádherný, zaujalo mne nejvíc Largo, které bylo snovým dialogem fléten s theorbou, violoncellem a kontrabasem. Byl to asi nejniternější čas celého koncertu, ve kterém docházelo k absolutnímu ztišení duše, klidu a úžasu nad překrásně klenutými frázemi obou fléten, ale i velmi citlivými a zároveň obsažnými vstupy doprovodných nástrojů. Z velké dálky se tu a tam ozývalo město a spojení s touto náladou dávalo pocit, že vše, co právě žijeme, je správné a má to tak být.

Vrcholem večerního hudebního setkání bylo Telemannovo virtuózní Concerto e moll, TWV 52:e1. Toto dílo je zcela mimořádné a Collegium Marianum ho předneslo s naprostou bravurou, jistotou a nadhledem. Bylo úžasné sledovat výkony Lenky Torgersen, která frázovala, klenula široké oblouky hudby a inspirovala tak ostatní členy ansámblu, že v několika momentech dílo vyznívalo skoro symfonicky. Koncert měl i lyrické polohy, které připomínaly hudbu z pohádky, a v jednom místě jako by se ozýval venkovský folklor. Přiznám se, že bych do Telemanna neřekl, že umí být tak vynalézavý. Inu, budu si muset ještě leccos vyposlechnout, nejlépe opět v podání souboru Collegium Marianum, které skutečně posluchačům předává svým umem, přirozeností a radostí z hudby a ze života klid a pocit, že vše funguje, jak má. Obecenstvo bylo nadšené a vytleskalo si přídavek v podobě Passacaille z Armidy Jean-Baptiste Lullyho. Byl to krásný večer!

Foto: Petra Hajská