sobota, 03 červenec 2021 09:15

Má vlast nás baví
Česká filharmonie v Litomyšli k poctě Bedřicha Smetany

Autor:

„Filharmonici ještě nehráli naplno. Jiří Vodička, vynikající sólista, jinak také jeden z koncertních mistrů orchestru, naplno hrál.“

„Fakt, že na úvod smetanovského festivalu zazněla hudba Antonína Dvořáka, už není ani trochu pikantní a je to tak dobře.“

„Tomáš Netopil nevrší s pohledem upřeným do dálky jednu epizodu za druhou, ale plně doceňuje přítomný okamžik.“

 

R58680

 

Dvěma koncerty zahájila letos Smetanovu Litomyšl Česká filharmonie. První večer s klasickým rozvrhem byl připomínkou prvního vystoupení orchestru na této přehlídce před 75 lety. Ten druhý, páteční, byl sice bez hymny, ale slavnostnější, vzácnější a svátečnější. Na programu byla totiž Má vlast. Zaštítil ji Tomáš Netopil a bylo to krásné, muzikální, zajímavé a plastické provedení, vzbuzující radost a potěšení. Těžko si představit, že by někoho nebavilo.

Čtvrteční zahajovací koncert Národního festivalu Smetanova Litomyšl evokoval rok 1946, kdy na „Hudebních slavnostech Smetanova Litomyšl I.“ dirigoval Rafael Kubelík Českou filharmonii. Zazněla nyní pod taktovkou Tomáše Netopila, stejně jako tehdy, nejprve Smetanova juvenilie – Předehra D dur. Skladba odvážně a neoposlouchaně exponující tympány, energická a slavnostně závažná, zaměnitelná však ještě, až na několik slibných momentů, s dobovými díly autorů, jejichž jména dnes už neznáme.

 

R58087

 

Filharmonici se v akusticky přece jen ne zcela standardním prostředí druhého zámeckého nádvoří tentokrát zahřívali delší dobu. Smetanově předehře nepřidali punc mimořádnosti a ani ve Dvořákově Houslovém koncertu ještě nehráli naplno. Jiří Vodička, vynikající sólista, jinak také jeden z koncertních mistrů orchestru, naplno hrál. Dvořáka obdařil technickou i výrazovou samozřejmostí, pohodou a nadhledem. Neoslňoval, vítězil naopak neokázalou a neagresivní hrou a zajímavými detaily, zvláště ve druhé větě mimořádně ztišenými místy.

 

R66471

 

První větu Dvořákova Koncertu a moll ovšem značně poznamenala prasklá žárovka nad pódiem a sklo vysypané z reflektoru přímo na jednoho z trumpetistů. Následovala chvilková bezradnost, zastavení hudby, jeho vystřídání a snaha navázat. Bylo jasné a zřetelné, že nalézt nit, kontinuitu a hlavně soustředění k pokračování na stejné vlně není vůbec snadné a chvíli trvalo, než dala hudba na nechtěný incident zapomenout.

 

8742

 

Teprve Brahmsova První symfonie měla po přestávce už naplno většinu z toho, co ke standardu orchestru, jako je Česká filharmonie, patří: naprostou přesnost, velkou škálu výrazu, intuici ve vystižení nepřeberného množství odstínů, schopnost navodit pocit závažnosti vývoje a důležitosti okamžiku i dojem oddechu, umění proměn a nuancí… Někdy se říkává, že Brahmsova První je jakoby Beethovenovou Desátou. V Litomyšli, a tentokrát i v kontextu s Houslovým koncertem a moll, se nabízela spíše úvaha o blízkosti a rozdílech mezi Brahmsem a Dvořákem. Fakt, že na úvod smetanovského festivalu zazněla hudba Antonína Dvořáka a jeho přítele, umělecky spřízněného vídeňského klasika, už není ani trochu pikantní a je to tak dobře, ale v minulosti by určitě byla. Naštěstí už není důvodu, ideologie je pryč. Můžeme se probírat podrobnostmi vztahu a kontaktů Smetany a Dvořáka, rozdílným a přece se doplňujícím přínosem obou hudebníků k emancipaci české kultury a k cílům národního obrození, můžeme porovnávat jejich kompoziční postupy, orientaci a preference i zahraniční úspěchy. Ale nesmíme a nemusíme je už naštěstí dávat do protikladu.

 

R58393

 

Původním záměrem bylo pořádat o válce ve skladatelově rodišti velký mezinárodní festival. Možná něco podobného, co bylo a je od meziválečných let v Mozartově rodném Salcburku. Nakonec z toho byly jako proklamace prozatím jen dva koncerty a opravdový festival začal až o tři roky později, navíc na dobrých patnáct let především jen jako manifestační záležitost točící se kolem hostování Národního divadla a výhradně věnovaná Smetanově tvorbě. V roce 1946, ve dnech 22. a 23. června, měsíc poté, co hráli také na prvním ročníku Pražského jara, vystoupili v Litomyšli filharmonici se svým tehdejším mladým šéfdirigentem Rafaelem Kubelíkem. První večer hráli od Smetany švédské symfonické básně, Scherzo z Triumfální symfonie a Slavnostní předehru D dur, druhý večer Mou vlast. V následujících letech však festival nepokračoval a k založení pravidelné tradice došlo až při příležitosti 125. výročí narození Bedřicha Smetany v roce 1949.

I letos byla pro druhý večer hostování České filharmonie zvolena Smetanova Má vlast. Tomáš Netopil umí dodat hudbě na vzruchu a zajímavosti a filharmonici hráli jako vyměnění. Bavilo je to stejně jako posluchače. Šestice symfonických básní je pod jeho vedením plná detailů a podrobností, příjemně vyhrocených směrem ke krajnostem, ale jen tolik, aby se jednotlivé skladby pěkně odlišily. Současně je v nich zvýrazněno to, co je spojuje, ať už jsou to některé idiomy, výrazné motivy, nebo instrumentační postupy.

 

R59348

 

Vyšehrad byl vstupním zamyšlením, skutečným obrazem; hudebně byl krásným sledem klidných i gradujících ploch s pěkným návratem k úvodním tónům harf a klidnému spočinutí. Vltava se zvýrazněnou polyfonií znovu pohladila polkou i snovou noční scénou, divokými proudy i vytrácením se po průtoku Prahou. Šárku jsme slyšeli jako bohatě strukturovanou, zřetelně artikulovanou partituru plnou vyprofilovaných nálad, s méně výraznými klarinetovými sóly, ale skvěle tempově vygradovanou. Báseň Z českých luhů a hájů byla příjemně zdrženlivá co do hlasitosti spojené s hymničností, byla převážně lyrická a přehledně rozčleněná. Tábor s Blaníkem pak završily cyklus patosem beze stopy úpornosti, plasticky a obsažně, s propracovanou proměnlivou agogikou, před závěrem s nádherným pastýřským výjevem a v závěru v hudebně logické, jakoby operní gradaci.

 

R67180

 

Tomáš Netopil je v každém okamžiku soustředěn na to nejkrásnější možné, nevrší s pohledem upřeným do dálky jednu epizodu za druhou, ale plně doceňuje přítomný okamžik. Není přehnaně komplikovaný, není estét, není ponořený do sebe, ani povrchní, je naopak energický, srdečně muzikální, upřímně pozitivní, motivovaný a motivující. Mou vlast necítí jako monument obtěžkaný historií a očekáváním, ale jako skvělou a životnou hudbu.

Po čtvrtečních „střepech štěstí“ se v pátek už nic vážného nepřihodilo, až na to, že chvílemi ťukaly do zatažené střechy kapky a že se auditoriem občas prohnal netopýr. Smetanova Litomyšl tak publiku nabídla přesně to, co k ní patří. Vzduch, historické kulisy, svou jedinečnou atmosféru a aktuální počasí, v tomto případě dost chladné. Stručně řečeno, genia loci.

 

R67376

 

Foto: Jakub Trpkoš, Smetanova Litomyšl 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.