„Krásně ztišená, nádherně provedená Góreckého hudba.“

„Tento předpokládaný důležitý dějinný okamžik zpřítomňuje ve dvacetiminutovém pozastavení Fialova skladba Křest svaté Ludmily.“

„Nejde o prvoplánově církevní libreto, i když text nezastírá, že vyjadřuje úctu ke katolické světici.“

Program festivalu Smetanova Litomyšl ozdobil ve čtvrtek hodinovým koncertem duchovní hudby Český filharmonický sbor Brno. Na starou hudbu navázala Brucknerova moteta, Góreckého niterná kompozice určená polskému papeži a nakonec vlastní dílo sbormistra Petra Fialy, působivě a výstižně koncipované komorní oratorium Křest svaté Ludmily.

Nářky proroka Jeremiáše, velikonoční hudbu od hudebníka pražské rudolfinské doby Jacoba Handla-Galluse, vyřešil sbormistr Petr Fiala v piaristickém kostele Nalezení sv. Kříže prostorově, dvousborově. Teprve potom se celý sbor sešel standardně uprostřed chrámového prostoru. Stejně jako polyfonní moteto Laudetur Jesus Christus Bohuslava Matěje Černohorského a následující výběr čtyř motet Antona Brucknera, i vstupní skladba měla parametry oduševnělosti, kultivovanosti, krásně modelované dynamiky a vokální kultury. S Brucknerem sbor před lety uspěl mezinárodně, v roce 2007 za kompletní nahrávku obdržel cenu Echo Klassik. Skladatel zhudebňuje myšlenky přesahující banality pozemského života. Je zřejmé, že tento typ hudby sboru s jeho zázemím, k němuž patří i aktivní křesťanství, výjimečně dobře vyhovuje.

Emocionálně působivě, vnitřně opravdově zapůsobila oproštěně jednoduchá religiźní skladba Totus Tuus od Henryka Mikołaje Góreckého. Zhudebněný mariánský text, fragment latinské modlitby „Celý tvůj“ vyjadřující bezpodmínečné odevzdání těla i duše Ježíši prostřednictvím Panny Marie, byl v roce 1987 holdem Janu Pavlu II. Skladba vznikla k třetí návštěvě hlavy katolické církve v rodné zemi a byla tak při ní při oficiálních příležitostech ve Varšavě skutečně dvakrát provedena. Krásně ztišená, nádherně provedená hudba.

Letos v září uplyne 1100 let od smrti kněžny Ludmily, babičky knížete Václava. Podle legend ji nechala na hradišti Tetín zavraždit její snacha Drahomíra, která v té době místo nezletilého syna vládla v Čechách jako regentka. V roce 1143 církev Ludmilu svatořečila. Ludmila byla manželkou prvního historicky doloženého přemyslovského knížete Bořivoje, hledajícího spojenectví u velkomoravského knížete Svatopluka, kde zřejmě z rukou biskupa Metoděje přijal politicky motivovaný křest. Svého vnuka vedla ke křesťanským ctnostem… Její křest se v 80. letech 9. století zřejmě uskutečnil v kostele sv. Klimenta na Levém Hradci severně od Prahy.

Právě tento předpokládaný důležitý dějinný okamžik zpřítomňuje ve dvacetiminutovém pozastavení Fialova skladba. Vznikla v době, kdy tehdejší nejvyšší tuzemský představitel římskokatolické církev kardinál František Tomášek vyhlásil Desetiletí duchovní obnovy českého národa. Každý rok byl tehdy věnován některému českému světci a Petr Fiala na tato témata napsal několik vokálních děl. Rozhovor se sbormistrem a skladatelem, před třemi desetiletími zakladatelem a nadále uměleckým vedoucím sboru, čtěte ZDE.

Slovní spojení komorní oratorium působí v případě Křtu svaté Ludmily jakoby nepatřičně, dějové momenty naopak tak úplně nesedí na pojem kantáta. Už to svědčí o originální koncepci, kterou Petr Fiala zvolil. Skladbu v roce 1992 zkomponoval pro nenápadně jedinečnou kombinaci – recitátora, soprán, flétnu, varhany a smíšený sbor. Velmi zajímavou textovou předlohu získal od Zuzany Novákové-Renčové, básnířky, beletristky, malířky a ilustrátorky, spisovatelky pro děti a mládež i autorky televizních pohádek. Nejde o prvoplánově církevní libreto, i když text nezastírá, že vyjadřuje úctu ke katolické světici. Recitátor přibližuje atmosféru dávného křestního obřadu ponořením, a to v okamžiku „…než kněžna vnoří svou nohu do vody…“. Sbor v postupně opakovaných vstupech přednáší vyznání víry, vlastní vyznání je také svěřeno sólovému sopránu.

Vyznění díla dal – samozřejmě vedle sboru – velký díl Vítězslav Šlahař, přednášející text kultivovaným způsobem upomínajícím na styl Alfreda Strejčka. A sólového partu, jakoby dívčího, se na záskok úctyhodně zhostila sopranistka Lucie Mužíková.

Svěží, nijak banální hudba se pohybuje na pomezí neagresivní expresivity a niterného ztišení, flétnový part se proplétá vokálními linkami, varhany (v tomto případě elektrofonické, ale dobře zvukově vybavené) dávají neschematický základ. Fialova kompozice bude letos ještě určitě zaznívat a přinejmenším v repertoáru Českého filharmonického sboru bude potvrzovat svou životnost. Prokázala by ji i mimo tento rámec.

Foto: Smetanova Litomyšl – František Renza