„Kontemplativní podání Petra Nekorance s citlivým doprovodem Evy Bublové, rámované duchovním prostředím kukského kostela, bylo pro posluchače jistě hlubokým zážitkem.“

„Pěveckou část uzavřela efektní árie Pietà, signore, kde je jako autor uváděn Alessandro Stradella.“

„Vděčný potlesk publika odměnili účinkující dvěma přídavky. Naplnil se tak krásný večer s dokonale interpretovanou hudbou.“

Sobotní program festivalu Hudební léto Kuks patřil zpěvu, cembalu a varhanám. Působivý hudební zážitek posluchačům zprostředkovali tenorista Petr Nekoranec a Eva Bublová, která v průběhu koncertu vystřídala cembalo a varhany. Do Kuksu přivezli pestrý program, který zahrnoval hudbu od baroka až po současnost.

Árie Deposuit potentes ze slavného Magnificat, BWV 243, Johanna Sebastiana Bacha v přesvědčivém podání Petra Nekorance za cembalového doprovodu Evy Bublové zahájila druhý festivalový koncert v kostele Nejsvětější Trojice v Kuksu.

Doslova magické prostředí nádherného hospitálního kostela ještě umocnilo duchovní rozměr především barokních hudebních děl, navíc v tak niterném provedení, jaké nám nabídli oba protagonisté koncertu. Petr Nekoranec patří už k pevně etablovaným mladým umělcům. Zapsal se do povědomí i méně poučeného publika, což je dáno nejen jeho pěveckým mistrovstvím, ale také díky sympatickému osobnímu charismatu, které z něj vyzařuje, a to – což bych chtěl zdůraznit – aniž by se podbízel „odskoky“ k jiným, populárnějším žánrům. Jeho výkon se mohl opřít o suverénní doprovod Evy Bublové. K této mladé, a přesto už velmi zkušené umělkyni mám i osobnější vztah, neboť jsem měl možnost ji každoročně sledovat už od dětských let na proslulých letních interpretačních kursech v Bechyni a Písku, kterých se zúčastňovala v doprovodu své matky, vynikající houslové pedagožky. Už tenkrát projevovala mimořádné nadání, které podpořeno pílí, cílevědomostí a skromností přineslo záhy své ovoce. Vyjmenovávat úspěchy obou umělců by ovšem značně překročilo rámec tohoto článku.

Dramaturgie koncertu si elegantně poradila s jistým handicapem většiny varhanních koncertů, případně varhanních doprovodů, kdy hudebníci vystupují na kůru a posluchač je tak ochuzen o vizuální kontakt s účinkujícími, který dotváří celkový umělecký zážitek. V první, barokní polovině koncertu zaznělo totiž ať už jako sólový, nebo doprovodný nástroj cembalo, umístěné před presbytářem kostela.

Po úvodní Bachově árii následovalo ještě deset programových položek, především barokních autorů (Stradella, Purcell, Vivaldi, Bach, Händel), ale i Mozarta, Boëlyho, Verdiho a Janáčka. Jako druhá zazněla v podání Petra Nekorance nádherná Vivaldiho árie z opery Farnace – Gelido in ogni vena, tak oblíbená u mnoha pěvců. Přestože se jedná o mužskou kontratenorovou roli, velmi často ji zpívají tenoři v běžné poloze, případně i ženské hlasy (například Cecilia Bartoli), a to i v různých tóninách a úpravách doprovodu. Tento fakt ostatně platí pro většinu zde uváděných árií. Na tomto místě bych chtěl přiznat, že se nepokládám za odborníka na klasický zpěv a výkon Petra Nekorance si netroufám za každou cenu podrobněji komentovat. Přestože se tento pěvec v úvodu koncertu omluvil obecenstvu za částečnou hlasovou indispozici, což řešil doušky vincentky, jeho výkon byl velmi podmanivý a především ve vysokých polohách naprosto stylově autentický a přesvědčivý. Navíc celý program přednesl zpaměti a i jeho sympatická vizuální prezentace byla pro posluchače příjemným zážitkem.

Jak je u podobných koncertů zvykem, i zde se střídaly pěvecké položky se sólovými instrumentálními vstupy cembala a varhan. Následoval tak Bachův Koncert F dur, BWV 978, cembalová transkripce známého Houslového koncertu G dur, RV 310, Antonia Vivaldiho. Eva Bublová zde dokázala, pro mnohé možná překvapivě, že kromě varhanice je i znamenitou cembalistkou. Především třetí větu, Allegro, zahrála ve velmi rychlém, naprosto přesném tempu, přesto však ne suše mechanicky, což se někdy u cembalistů stává. Tuto přesvědčivou interpretaci publikum ocenilo spontánním dlouhým potleskem. Pro následující, velmi niternou árii Music for a while Henryho Purcella z opery Oidipus platí dvojnásobně výše zmíněná poznámka o nejrůznějších transkripcích, včetně častého provedení a cappella s čistě vokálním doprovodem. Jako jistý kontrast následovala dramatická tenorová árie Thou shalt break them Georga Friedricha Händela ze závěru druhé části oratoria Mesiáš, HWV 56, často interpretována i pěvci v barytonové poloze. Delší, zhruba pětiminutová Vivaldiho árie Vedrò con mio diletto z jeho opery Giustino (původně pro kontratenor) byla vyvrcholením první části večera. Kontemplativní podání Petra Nekorance s citlivým doprovodem Evy Bublové, rámované duchovním prostředím kukského kostela, bylo pro posluchače jistě hlubokým zážitkem.

Ve druhé polovině večera „přesedla“ Eva Bublová od cembala k varhanám a zahrála na úvod dílo (snad) Wolfganga Amadea Mozarta, takzvanou Strahovskou improvizaci, K. 528a. Tato méně známá kompozice vznikla pravděpodobně na podzim roku 1787, kdy po světové pražské premiéře Dona Giovanniho navštívil Mozart Strahovský kostel, kde projevil zájem zahrát si na místní varhany. Tuto Mozartovu improvizaci na výrazné čtyřtónové téma zřejmě zaznamenal jeden z přítomných mnichů – hudebníků (podrobněji ZDE). Následující tenorová árie Giuseppe Verdiho – Ingemisco (Povzdech) z části Dies irae jeho slavného Requiem zazněla už z kůru kostela a přesvědčila o širokém repertoárovém záběru Petra Nekorance. Navíc bylo zajímavé sluchově porovnat oba prostory. Přeci jenom je kůr akusticky vděčnější, což se plně zúročilo právě v romantické Verdiho árii. Právě na toto provedení reagovalo publikum opět dlouhým potleskem. Následující citlivě zazpívaná Modlitba Leoše Janáčka byla nejen pro mě jistým repertoárovým překvapením (pochopitelně se nejednalo o slavnou Modlitbu Jenůfy z Její pastorkyně ani o Otče náš). Myslím, že málokdo vůbec tuší o existenci této zřejmě rané kompozice, která nefiguruje ani v oficiálním katalogu Janáčkových děl (snad jako část Lehnerova kancionálu – JW II/10?).

Pěveckou část uzavřela hluboce efektní árie Pietà, signore, kde je jako autor uváděn Alessandro Stradella. Někteří badatelé ovšem toto autorství zpochybňují a přisuzují ho nejčastěji Niedermeyerovi či Fétisovi. Závěrečná Fantasie a fuga B dur, op. 18, č. 6, méně známého skladatele Alexandra Boëlyho, představitele konzervativního proudu francouzské hudby první poloviny 19. století, uzavřela program nádherného, dramaturgicky vynalézavého večera. Vděčný potlesk publika odměnili účinkující dvěma přídavky, nejprve slavnou árií Ombra mai fu z Händelovy opery Xerxes a poté písní Ave Maria soudobého skladatele Jiřího Najvara. Naplnil se tak krásný večer s dokonale interpretovanou hudbou, to vše umocněné sugestivním prostředím Sporckova hospitálního kostela v Kuksu. Můžeme si pouze přát více takových vzácných zážitků a těšit se na další festivalový koncert se dvěma Tomáši, naším violoncellistou Jamníkem a polským varhaníkem Soczkem, který se uskuteční v sobotu 24. července 2021.

Foto: Miloš Šálek