„V její Rusalce se objevily krásné výšky, nádherně frázovala, byla zamilovanou křehkou bytostí i dramaticky roztouženou ženou. Vynikající výkon.“

„Sólově i v dialogu s flétnou byla v Mozartovi její harfa vždy zajímavá, v rukou sólistky zněla jako onen kýžený sebevědomý nástroj, jak často zdůrazňuje její pedagožka.“

„Průzračnost a čistota tónu, vemlouvavost a zpěvnost, lehkost trylků, klenutost zvuku, samozřejmá technika a jistota i v rychlých pasážích, to byl Mozart v podání mladé české flétnistky.“

Koncertem v zámeckém parku v Niměřicích se ve středu 21. července uzavřel letošní ročník Akademie komorní hudby. Pod uměleckým vedením Tomáše Jamníka se představil komorní orchestr složený ze stipendistů akademie a jako sólistky německá sopranistka Sonja Grevenbrocková, česká flétnistka Sylvie Schelingerová a polská harfistka Amelia Tokarska.

S nápadem vytvořit platformu pro zdokonalování mladých muzikantů do šestadvaceti let přišel v roce 2015 violoncellista Tomáš Jamník, který přesvědčil významné partnery o důležitosti takového konání. Hlavními partnery Akademie komorní hudby (AKH) je Česko-německý fond budoucnosti, Středočeský kraj, Ministerstvo kultury ČR a další instituce. Neokázale podporují AKH v roli mecenášů rodiny Lobkowiczů (na zámku v Nelahozevsi) a Heresů (na zámku v Niměřicích). Nezištně poskytují prostory ke zkoušení a nahrávání i ke koncertům v zámeckých interiérech a parcích.

Také letošní ročník zavítal díky každoroční spolupráci s nadací Villa musica Rheinland-Pfalz rovněž do míst v této spolkové německé zemi, kde se uskutečnily kursy a tři koncerty. Po rychlém přejezdu domů vystoupili mladí hudebníci v Nelahozevsi, Kutné Hoře a Niměřicích. Volba těchto míst není náhodná – s podporou Středočeského kraje by se Orchestr Akademie komorní hudby rád stal rezidenčním ansámblem kraje. Jak řekl Tomáš Jamník, „AKH hledá místa, kde může zakořenit, zkoušet a koncertovat“.

Letní večer v zámecké zahradě otevřela – i zakončila – německá sopranistka Sonja Grevenbrocková. Pochází z Münsteru, magisterské studium ukončila v roce 2019 v Mohuči. Nastudovala role v Mozartových operách La Finta giardiniera a Kouzelná flétna, v Purcellově Dido a Aeneas, v Monteverdiho Korunovaci Poppey. Je laureátkou soutěží a miláčkem publika. To ostatně prokázala i na niměřickém koncertě. V úvodu zazpívala tři árie z oper Wolfganga Amadea Mozarta Figarova svatba, Don Giovanni a La Clemenza di Tito. Její temněji zabarvený hlas, chvílemi trochu zastřený, snad vlivem chladnějšího večera, v poslední árii i malinko nejistý ve výškách, dával vzpomenout na průzračné zářivé koloraturní soprány, ale po zaposlouchání se do mladého zdravého hlasu šly případné výtky stranou. Proč toužit po lehounkém sopránu, když sytý hlas se tak krásně poslouchá… Na závěr večera zazněla v podání Sonji Grevenbrockové známá árie Měsíčku na nebi hlubokém z Dvořákovy Rusalky. Hlasové dispozice německé sopranistky se k této árii velmi hodily, zpěvačka ukázala, jak jí sedí lyrický repertoár a jak dobře tuto roli chápe. Věděla, o čem zpívá, srozumitelně vyslovovala, „poprala se“ i se záludnostmi češtiny, případné drobnosti jistě zakrátko opraví. V její Rusalce se objevily krásné výšky, nádherně frázovala, byla zamilovanou křehkou bytostí i dramaticky roztouženou ženou. Vynikající výkon, kterým se uzavřel koncert AKH v Niměřicích!

Mezitím ovšem dostali příležitost i instrumentalisté. Orchestr na sebe upozornil už v mozartovském doprovodu zpěvačky svou stylovou klasicistní čistotu. A vytříbeně stylově se představil v Serenádě E dur pro smyčcové nástroje, op. 22 Antonína Dvořáka. Za takovou zvukovou kvalitu by se nemusel stydět ani profesionální orchestr! Vzájemná pozornost hráčů jeden k druhému byla předpokladem výborně sehraných frází i dosažení velmi pěkného zvuku (v otevřeném prostoru zahrady). A nejen zvukové kvality provedení byly ohromující. Propracovaná dynamika, nenásilné přechody z lyriky do tanečnosti, bravurní výkony jednotlivých hráčů, to vše zanechalo hluboký dojem. Závěrečné Finale bylo zajímavým dialogem primů (koncertní mistr Andreas Feldmann a Eliška Kukalová) a violoncell (Tomáš Jamník a Keishiro Mikawa) – nástroje měly stále o čem „mluvit“ a publikum mělo co poslouchat. Dvořákova nesmrtelná partitura inspirovala hráče ke slyšitelně radostné souhře, jemně odstíněné dynamice a zvukové líbeznosti.

Dvě skvělé sólistky se představily v Mozartově Koncertu pro flétnu, harfu a orchestr C dur, KV 299. Flétnistka Sylvie Schelingerová upoutala pozornost svými výkony už na loňské AKH. Absolventka Pražské konzervatoře ve třídě Jana Ostrého a pak Ostravské univerzity má zkušenosti z International Music Academy v Lichtenštejnsku i z orchestrálních akademií České filharmonie či PKF–Prague Philharmonia, je laureátkou mnoha soutěží. Především je však velmi zajímavou interpretkou, které svědčí partnerství s polskou harfistkou Amelií Tokarskou. Ta hraje na harfu od sedmi let, na Královské konzervatoři v Bruselu byla studentkou Jany Bouškové, u které v současnosti studuje na pražské AMU. Není náhoda, že je v současnosti již harfistkou Národního divadla v Brně a první harfistkou Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně. Amelia Tokarska hraje na svůj nástroj velmi jistě, má dokonale pevný stisk, který jí umožňuje dosáhnout jak barevnosti zvuku, přechodů v dynamice, neuvěřitelné rytmické přesnosti a jasné tónové zřetelnosti. Sólově i v dialogu s flétnou byla v Mozartovi její harfa vždy zajímavá, v rukou sólistky zněla jako onen kýžený sebevědomý nástroj, jak často zdůrazňuje její pedagožka a harfistka světového renomé Jana Boušková.

Sylvie Schelingerová mě svou hrou zaujala i vloni a letos tomu nebylo jinak. Průzračnost a čistota tónu, vemlouvavost a zpěvnost, lehkost trylků, klenutost zvuku, samozřejmá technika a jistota i v rychlých pasážích, to byl Mozart v podání mladé české flétnistky. A podobně jako se v nejlepším světle představil Orchestr Akademie komorní hudby v romantické Dvořákově Serenádě, zaujal nyní posluchače i citem pro klasicistní hru. Oběma sólistkám byl velkou oporou, hrál ohleduplně a zároveň jako zkušený mozartovský specialista. Sluší se vyjmenovat jeho členy: Andreas Feldmann, Eliška Kukalová, Ivana Šrámeková, Kateřina Krejčová. Ekaterina Perlina, Tereza Šmídová – housle, Theresa Burggaller, Daniel Macho – viola, Tomáš Jamník, Keishiro Mikawa – violoncello, Zdeněk Pazourek – kontrabas, Elois Huscenot – hoboj, Adam Plšek – fagot, Petra Tyrnerová – lesní roh.

Byl to krásný večer. Nejen svou atmosférou, přibývající tmou a údery zámeckých hodin, které rozhodně neodbíjely v rytmu Dvořákovy Serenády… Především byl naplněn ohromnou radostí, entuziasmem a profesionálními dovednostmi mladých muzikantů.

Foto: Petra Hajská