„Jako by snad viděla v osudech hudby podstatně dále než velká část ostatních.“

„Obsahově náročná partitura obsahovala místa nesmírného napětí a třecích ploch i místa duševního uspokojení.“

„Ve chvíli její hry neexistuje nic jiného, než vzácný moment tady a teď.“

V rámci cyklu uvedení Schubertových sonát představila klavíristka Mitsuko Uchida ve vídeňském Musikvereinu tento pátek další tři. Prokázala jedinečné napojení na jeho hudbu.

Kdysi mi někdo řekl, že popularita Mitsuko Uchidy tady ve Vídni existuje už od doby, kdy vyhrála v Beethovenově klavírní soutěži koncem šedesátých let. Uchida tehdy ve Vídni žila a jedním z vlivů, kterým lze podpořit tvrzení o univerzální platnosti její interpretace Schubertovy tvorby, je studium u Richarda Hausera. Nicméně vztah původem japonské pianistky a Franze Schuberta se konstantně vytváří celý její život. Zprvu poměrně nenápadně, alespoň co se nahrávek týče. Při pohledu na ni člověk ihned pozná, co je základem pro její oceňovaný interpretační přístup. Jsou to ryzí osobnostní vlastnosti, které přetvářejí její pohled na svět a hudbu. Senzitivnost, chápavost a intimnost otvírají takové světy a spojení, které nalézáme v její interpretaci nejen u Schuberta.

To je další a důležitý moment, kde Uchida dotváří svůj vztah k této hudbě. Je to mimořádně intimní a podivuhodný vztah. Jako by snad viděla v osudech hudby podstatně dále než velká část ostatních. Není to jen otázka odborné analýzy nad interpretovanou hudbou a životem interpreta. Vše znovu vychází z její osobnosti a zvýšené chápavosti u tragických životních osudů. Tajemství Schubertovy hudby, vycházející z jeho životní tragiky – skladatele opuštěného, za života neuznaného a v jednatřiceti letech zesnulého – musí být pro tuto umělkyni nesmírně přitažlivé.  

Na pátečním recitálu v zaplněném Zlatém sále vídeňského Hudebního spolku Musikverein představila celkem tři sonáty, a moll D 537, C dur D 840 „Reliquie“ a jednu z posledních a nejznámějších autorových sonát B dur D 960. Všechny vyzněly nesmírně osobně a důvěrně. Uchidu doprovázela vzácná hloubka emocionálního výrazu. Ačkoliv hru strukturovala podle povahy jednotlivých sonát, v sonátě a moll D 537, včetně její poslední věty, emocionalita a dramatičnost převážně chyběla. Celá partitura byla pro svoji melodičnost poměrně jednoznačná, plynula zcela logicky. Oproti tomu sonáta B dur D 960 se vyznačovala všudypřítomnou agogikou a jednoznačným pohledem interpretky. Molto moderato v tomto kontextu prozradilo o povaze autora mnohem více, než se mohlo zdát. Uchida dokázala momenty hlavního tématu přiblížit pocitu čiré krásy.

Do mé mysli se ovšem zapsala prostřední skladba v programu, Sonáta C dur D 840. Obsahově náročná partitura obsahovala místa nesmírného napětí a třecích ploch i místa duševního uspokojení. Bylo to pro mne až překvapení. Vybavuje se mi Moderato s průzračně lehkou melodičností v závěru. Andante bylo často až dětinsky prosté.

Pokud bych mohl říci, že existují interpreti, kteří se pro určitou hudbu narodili, je dílo Franze Schuberta pro život a umění Mitsuko Uchidy přelomovým. Mimo již popsané vlastnosti existuje ještě jedna, abstraktní rovina, ukazující na jedinečnost spojení. Ve chvíli její hry neexistuje nic jiného, než vzácný moment tady a teď. Hudba je v tu chvíli uchopitelná a vše je tak jasné. Díky tomuto velikému momentu, který prožíváme, pianistka zapisuje do našich vzpomínek velikost zážitku a její Schubertova hudba se tak stává univerzálně platnou i pro další generace.

Foto: FB interpretky