„Zajmi se snažila o krásné agogické změny, které však posluchač, vzhledem k akustice velkého kostela, nemohl plně docenit.“

„V duetu z opery Jakobín se oba pěvci blýskli krásně znělými hlasy a schopností výrazové drobnokresby.“

„Widorova Toccata byla zahrána velmi precizně, technicky brilantně a přesvědčivě a završila tak celý koncert.“

Závěrečný koncert druhého ročníku festivalu Varhanní Vyšehrad měl v neděli v bazilice svatých Petra a Pavla mimo jiné připomenout 180. výročí narození Antonína Dvořáka. Na koncertě účinkovali mezzosopranistka Michaela Zajmi, basista Michael Kubečka a varhaník Petr Čech.

Felix Mendelssohn-Bartholdy zkomponoval celkem šest varhanních sonát, každá z nich má jinou formu a počet vět. Petr Čech pro úvod koncertu zvolil skladatelovu dvojvětou Sonátu č. 3 A dur. V mendelssohnovské stylizaci je pro varhaníka někdy těžké udržet srozumitelnost jednotlivých hlasů, hlavně v šestnáctinových hodnotách, s čímž si Čech celkem zdárně poradil. V první větě se mu navíc podařilo docílit plného zvuku nástroje, takže měla opravdu majestátní charakter, pro druhou větu však zvolil možná až zbytečně rychlé tempo, zahrál ji ale výrazově přesvědčivě.

Poté následovala pěvecká čísla prokládaná chorálními předehrami Johannesa Brahmse. Michaela Zajmi nejprve zazpívala Ave Maria, první z Dvořákových Tří duchovních zpěvů, op. 19b, a to krásným, plným tónem, navíc s velmi niterným výrazem… Snažila se také o velmi krásné agogické změny, které však posluchač, vzhledem k akustice velkého kostela, nemohl plně docenit, neboť byly občas trochu „schované“ za zvukem varhan. Michael Kubečka, který interpretoval zbylé dva Dvořákovy duchovní zpěvy, disponuje opravdu pěkným hlasovým materiálem. Místy to ale působilo, že nemá technicky vše zcela pod kontrolou, oproti Michaele Zajmi se také neuměl úplně vcítit do něžného zvuku varhan a přizpůsobit se jejich dynamice. Petr Čech se snažil v doprovodech ukázat paletu barev, které vyšehradské varhany z dílny bratří Paštiků nabízejí. Dokázal dokonale vystihnout zvukovou náladu konkrétního doprovodu. To platilo i v případě dvou ukázek z Dvořákova oratoria Stabat Mater („Inflammatus“ a „Fac Ut Ardeat Cor Meum“) nebo v árii („Synáčku, můj květe“) a duetu („My cizinou jsme bloudili“) ze skladatelovy opery Jakobín, kde se navíc oba pěvci blýskli krásně znělými hlasy a schopností výrazové drobnokresby.

Před samotným závěrem koncertu zazpívala Michaela Zajmi ještě píseň „Noci milá“ z cyklu „Šestero piesní milostných“ od Petra Ebena. Svým procítěným podáním této skladby, navíc se skoro až plastickým odrazem zpívaného obsahu, Zajmi opět přesvědčila nejen mě, ale věřím, že všechny posluchače v bazilice, že patří mezi naše nejlepší pěvkyně.

Závěr koncertu patřil opět sólovým varhanám. Zazněl výběr tří vět ze Symfonie č. 5 f moll od Charlesa-Marii Widora. Zde je otázkou, zda by nestačila jen věta jedna, takto koncipovaným výběrem se celková délka večera možná trochu disproporčně protáhla. V první části Widorovy skladby, ve formě variací, nasadil varhaník velmi rychlé tempo, měl jsem tedy často problém se srozumitelností jednotlivých hlasů. Čech ale opět nabídl různé barvy nástroje a celá věta tak efektně gradovala až k samotnému konci. Po další větě („Adagio“), která přinesla odpočinek od plného zvuku varhan, následovala známá „Toccata“. Ta byla zahrána velmi precizně, technicky brilantně a přesvědčivě a završila tak celý koncert, který byl důstojnou tečkou za druhým ročníkem vyšehradského varhanního festivalu.

Foto: Ilustrační – Fb a archiv festivalu, Fb Daniela Jägera