„Francouzský varhaník Samuel Liégeon zahájil 26. Mezinárodní Varhanní festival v minoritské bazilice sv. Jakuba na Starém městě pražském.“

„Program zarámoval improvizacemi, blok francouzské hudby 20. a 21. století doplnil Bachem a Ligetim.“

„Sonáta Jeana-Pierra Leguaye byla sólistou neobyčejně nápaditě detailně a kontrastně narejstříkována a brilantně zahrána.“

Samuel Liégeon ve svých sedmatřiceti letech má za sebou bohatou kariéru jako varhaník, ověnčený mnoha vítězstvími v renomovaných mezinárodních improvizačních soutěžích v Haarlemu, Münsteru a Chartres. Je titulárním varhaníkem v Paříži u svatého Petra de Chaillot. Nedílnou součástí jeho uměleckého působení je i klavír, na který často improvizuje, i hudbu k němým filmům, a projevuje se také ve výtvarném umění jako malíř.

Pro své první vystoupení v Praze zvolil francouzskou hudbu 20. i 21. století a dvě improvizace, doplněné Bachem a Ligetim. První improvizace zazněla už úvodem jeho koncertu ve formě suity, inspirované barokními francouzskými vzory, ale v harmonických prostředcích a střetech jednotlivých hlasů velmi soudobých. Jejich pět částí bylo sympaticky stručných a čtvrtá část vzdáleně připomínala exponováním jazykového rejstříku v tenorové poloze obdobné meditativní skladby Couperinovy.

Prudkým kontrastem nastoupila následující Bachova Fantasie G dur. Autorův rukopis se nezachoval, ale existují spolehlivé opisy už z barokní doby, které skladbu nazývají Pièce d’orgue, a její tři části mají francouzská tempová označení. Možná je to důvod, proč francouzští varhaníci skladbu rádi hrají, ačkoliv s výjimkou označení nelze v ní vysledovat žádný vliv francouzské hudby. Její tři části jsou vzhledem k ostatním Bachovým varhanním skladbám přímo neobvykle kontrastní. První a třetí je myšlena spíš pro malý positiv s několika rejstříky, střední pětihlasý ricercar pro mohutné forte velkých varhan. Interpret může její tři části buď zvukově k sobě přiblížit, nebo je maximálně odlišit do nejpříkřejších kontrastů. Liégeon zvolil druhé řešení. Střední plenový ricercar ještě na několika místech zvukově zahušťoval a na závěrečném zmenšeném septakordu podržel tak dlouhou fermatu, že po ní závěrečná část v pianu působila spíš dojmem nepatřičného přídavku a její zajímavé chromatické postupy pouze nezávazně proběhly.

Další tři skladby věnoval Liégeon varhaníkům a zároveň skladatelům, což je kombinace ve Francii od 19. století velmi obvyklá. Vzpomeňme Guilmanta, Widora, Vierna nebo Duprého.

Pro tento koncert byly zvoleny skladby méně známých autorů, u nás téměř nehraných. Tento zajímavý programový záměr však ukázal své slabiny především proto, že skladby ani autoři netvořili spolu dostatečný kontrast. Možná, že by skladby zapůsobily výrazněji, kdyby byly exponovány ne za sebou, ale jednotlivě a mezi ně vloženy kontrastnější kompozice jiného stylu a zaměření.

Prvním skladatelem tohoto bloku byl nevidomý Jean-Pierre Leguay, emeritní varhaník pařížské katedrály Notre-Dame. Je známý z jakubského festivalu, kde vystoupil v létech 2014 a 2017. Skladatelsky je žákem Oliviera Messiaena a k jeho vlivu se hlásí dodnes. Rozsáhlá Sonáta č. 4 vznikla v roce 2016 a využívá obrovské spektrum varhanních barev. Byla zvukově sólistou neobyčejně nápaditě detailně a kontrastně narejstříkována a brilantně zahrána. Zde se jakubské varhany ukázaly jako ideální pro tento druh hudby a zřejmě by se u nás nenalezl podobný nástroj, který by nabídl tolik zvukových možností. Co ovšem u Messiaena působí jako nezapomenutelné fluidum jeho fascinující hudební osobnosti, vyznívá u Leguaye jako určitá kompoziční rozumová kombinace. V první větě „Kolem“ provokativní b ve vysokém rejstříku pedálu zní nepřetržitě přes všechny epizody v manuále po celé trvání věty. Ve druhé větě, „Zpěvu jitřenky“, je to určitá zdlouhavost a disproporčnost v délce věty vzhledem k ostatním částem a vršení dost stereotypních postupů při přidávání dalších sekund ke stávajícím akordickým spojům vyznívá značně mechanicky. Třetí věta „Útes“ je nejstručnější a působí bezprostředněji.

U předčasně zemřelé Jeanne Demessieux, významné varhanní virtuózky a varhanice pařížského chrámu svaté Máří Magdalény, bylo vzpomenuto její stoleté výročí narození. Ave Maria má poněkud jednodušší stavbu s pravidelně odsazenými akordy v manuálu nad melodií vedenou v tenorové poloze v pedálu.

Charles Tournemire byl jedním z dlouholetých varhaníků u svaté Klotildy, známé působením Césara Francka, a profesorem pařížské konzervatoře. Z jeho rozsáhlého cyklu „L’orgue mystique“, zhudebňujícího proměnné části jednotlivých svátků církevního roku při použití parafrází gregoriánského chorálu, byl vybrán díl pro svátek Nanebevzetí Panny Marie.

Osvěžením po tomto francouzském bloku byla Musica ricercata VII Györgye Ligetiho, původně klavírní skladba z jeho mladého období ještě před emigrací z Maďarska. Nad neustálým ostinatem v basu se rozvíjí jeden nebo víc hlasů v pravé ruce velmi nápaditě a bezprostředně muzikálně. Liégeon zahrál skladbu s patrnou chutí.

Závěrečná improvizace byla na dané téma. Sólista obdržel duchovní píseň Bůh všemohoucí, poprvé zapsanou v Jistebnickém kancionálu v roce 1420. Její krásné diatonické postupy v dórské tónině však brzy ve vzletné improvizaci přetvořil bitonálními kombinacemi a útržkovitými postupy do svého hudebního světa a efektně zakončil své vystoupení.

Foto: Zdeněk Chrapek, fb festivalu