„Při poslechu úvodního varhanního preludia by si člověk myslel, že je prostor kostela už plný zvuku, avšak v okamžiku, kdy se pustil do zpěvu basista Beláček, se tato hranice posunula ještě mnohem dál.“

„Dramaturgicky velmi zajímavá byla série čtyř árií Ave Maria, pokaždé však od jiného autora a v jiném stylu.“

„Na kukský festival jsou zváni vždy kvalitní umělci, kteří však neuvádějí jen dobře známá díla, u nichž by dopředu měli záruku, že se jimi regionálnímu publiku zavděčí.

Čtvrtý koncert festivalu Hudební léto Kuks patřil basu a varhanám. Do kostela Nejsvětější Trojice, který je součástí východočeského barokního areálu, zavítali Gustáv Beláček, sólista Slovenského národního divadla, a Marek Mosnár, slovenský varhaník a nedávný absolvent Akademie múzických umění v Praze. S sebou přivezli repertoár složený především z děl slovenských autorů. Umělci tak vedle tradiční chrámové hudby dali prostor i hudbě v našich končinách poněkud méně známé.

Sobotní podvečer na Kuksu opět kulturně obohatilo hudební vystoupení dvou výtečných umělců. Duo předních slovenských hudebníků sestávající z basisty Gustáva Beláčka a varhaníka Marka Mosnára nastudovalo duchovní repertoár skladatelů působících napříč staletími. Kdo však očekával často uváděnou a všeobecně známou chrámovou hudbu, mohl být trochu překvapen. Ačkoliv své místo na programu měli i Bach, Mendelssohn či Glinka, větší část večera se hudebníci věnovali interpretaci písní autorů běžnému obecenstvu neznámých. Nejčastěji se jednalo o dílo slovenské, z pohledu interpretů tedy národní.

Koncert zahájil sólově varhaník Mosnár, který jinak v současnosti působí jako pedagog topolčanské konzervatoře a regenschori v Ludanicích. V jeho provedení zaznělo Preludium a fuga C dur BWV 547 Johanna Sebastiana Bacha. Obě části však byly od sebe odděleny a proloženy nejprve třemi zpěvy z kancionálu Juraje Paulína Bajana, po nich pak zpěvem Laudamus Te, jehož autorem je Michael Haydn, mladší bratr slavnějšího Josepha.

Při poslechu úvodního varhanního preludia by si člověk myslel, že je prostor kostela už plný zvuku, avšak v okamžiku, kdy se pustil do zpěvu basista Beláček, se tato hranice posunula ještě mnohem dál. Cenami ověnčený a zkušený sólista Slovenského národního divadla rozezníval svými tóny snad každý kout chrámu. Zvláštní bylo, že místní akustika občas zvýrazňovala nějaký alikvót, který chvílemi skoro až řinčel kdesi u stropu. Kulatější tón doprovodných varhan se však s hlasem sólisty příjemně doplňoval. Bylo tomu tak i v árii Dovunque il guardo giro Michaila Glinky. První polovinu programu pak interpreti uzavřeli písní Ad te, Domine, levavi a představili tak druhého slovenského autora, Jána Levoslava Bellu.

Následovalo další Mosnárovo sólové vystoupení, tentokrát to byla Mendelssohnova Sonáta c moll. Nese opusové číslo 65 a jedná se o druhou varhanní sonátu z celkem šesti, které tento německý romantik vytvořil. Závěrečná věta této sonáty Allegro maestoso e vivace vnesla do programu po dlouhé době trochu pohybu. Jinak prakticky všechny zvolené árie měly hloubavý či prosebný charakter, protože šlo především o modlitby.

Další série modliteb následovala vzápětí. Dramaturgicky byla velmi zajímavá. Beláček v doprovodu Mosnára zazpíval celkem čtyřikrát árii Ave Maria, pokaždé však od jiného autora a v jiném stylu. Jednalo se ovšem o výhradně slovenskou tvorbu. Umělci tedy vzali posluchače na pomyslnou exkurzi dějinami slovenské hudební školy. Zazněli autoři Alexander Albrecht, Mikuláš Schneider Trnavský (zde proběhla malá odbočka k Otče náš), Ján Móry, Frico Kafenda a Štefan Németh-Šamorínsky. Přestože všichni uvedení autoři zasahovali svými životy až za polovinu 20. století, stylový posun byl nejvýraznější u posledního z nich.

Podobně jako na začátku a uprostřed, také na konec programu zazněly sólové varhany. Jednalo se o první větu Maestoso ze Sonáty g moll, Op. 42, č. 2 tentokrát opět německého autora Gustava Adolfa Merkela. Nejednalo se však o skladbu poslední. Nadšené publikum bylo obdařeno ještě dvěma přídavky. Nejprve zaznělo Mozartovo Ave Verum Corpus a na úplný závěr ještě pátá verze Ave Maria, tentokrát jedna z těch slavnějších – napsaná Charlesem Gounodem k Bachovu Preludiu C dur z Dobře temperovaného klavíru, BWV 846.

Sobotní program byl dalším důkazem jisté progresivity, kterou kukský festival dlouhodobě vykazuje. Zváni jsou vždy kvalitní umělci, kteří však neuvádějí jen dobře známá díla, u nichž by dopředu měli záruku, že se jimi regionálnímu publiku zavděčí. Polští varhaníci například na program zařazují skladby svých krajanů, Slováci se tentokrát zachovali podobně. Koncerty tak vedle estetické hodnoty přinášejí i edukativní rozměr. Tradicí je také uvádění nově vzniklých skladeb v premiéře za účasti jejich autorů a novodobé provádění děl dlouho skrytých v archivu samotného Kuksu. Jedna taková árie je zařazena na program už za necelých čtrnáct dní – půjde zároveň o závěrečný koncert festivalu, na kterém vystoupí Wolf Matthias Friedrich (opět bas), Jaroslav Rouček (barokní trubka) a Ensemble Inégal.

Foto: Miloš Šálek