„Portugalské občanství přijal proto, že ho silně přitahoval Lisabon jako útočiště před světem chaosu, hluku a chamtivosti.“
„Díky práci s časem udržel klavírista po celou první polovinu koncertu publikum v maximální pozornosti.“
„Umět posluchačům zprostředkovat díky Bachově a Beethovenově hudbě až existenciální zážitek, je výsada pouze velkých umělců.“
Byl to teprve druhý koncert letošního Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, počítáme-li v to i jazzového pianistu Montyho Alexandera, který vystoupil ve čtvrtek 22. listopadu v pražském Mercedes Foru. Polský klavírista s portugalským občanstvím Piotr Anderszewski nasadil v sobotu 24. listopadu ve Dvořákově síní Rudolfina tak vysokou laťku, že jsme zvědavi, jak ji v nejbližších dnech překonají Yekwon Sunwoo, Grigorij Sokolov, Miroslav Sekera či Paul Lewis. Anderszewski, který do Prahy přijel i díky Koncertnímu jednatelství FOK, publikum přimrazil k sedadlům dvěma jmény – Johann Sebastian Bach a Ludwig van Beethoven.
Devětačtyřicetiletého Anderszewského provází pověst výjimečného pianisty a mimořádně hloubavého člověka – před dvěma lety natočil film Mé jméno je Varšava, v němž se kromě vyznání tomuto městu vyrovnává i s jeho zničením na konci války – Anderszewského matka byla maďarská židovka; celkem však jeho jméno figuruje ve třech dokumentech, dva o něm natočil Bruno Monsaigeon. Vedle této filmové anabáze je Piotr Anderszewski znám i tím, že si dovede vybrat několikaměsíční oddechový čas, aby se mohl poté lépe soustředit na hudbu a skladatele, kteří ho zajímají. I portugalské občanství přijal proto, že ho silně přitahoval Lisabon jako útočiště před světem chaosu, hluku a chamtivosti, jak uvedl v rozhovoru pro časopis Harmonie.
Anderszewski zvolil pro pražský koncert „pouze“ dva skladatele – Johanna Sebastiana Bacha a Ludwiga van Beethovena. V úvodní polovině zahrál výběr z Bachova druhého dílu Dobře temperovaného klavíru, preludia a fugy C dur, H dur, Es dur, dis moll, As dur, gis moll. Psát o obdivuhodné technice, přehledném vedení hlasů, dynamických přechodech a tak dále nemá takřka smysl. To všechno je samozřejmým předpokladem výkonu každého dobrého pianisty. Anderszewski však ke všemu přidává ještě něco navíc: jeho technika je samozřejmá, s hlasy fugy si pohrává jak vánek, dynamiku používá neokázale, s o to větším účinkem na posluchače. Nikde nesklouzl k vnějškové okázalé virtuozitě, pečlivě hlídal, aby pevný až těžký úhoz či oslňující perlivé pasáže nepřebily obsahové sdělení.
Co je u bachovské interpretace důležité, je čas. A Anderszewski s ním zachází výtečně. Po mém soudu právě díky práci s časem, prodlevami, udržel klavírista po celou první polovinu koncertu publikum v maximální pozornosti a nebývalém tichu nerušeném ani zakašláním. A to nedal posluchačům ani vydechnout. Bez předělů a pauz vršil jednu skladbu za druhou, s poctivě vyhranými repeticemi, s ohromující gradací stavěl bachovský monument, který v jeho podání neměl trhliny, a ve vzácné vyrovnanosti předestřel, co je pro Bachovu hudbu podstatné: intelekt a emoce.
S velkým zájmem auditorium očekávalo, co přinese druhá polovina koncertu – 32 variací na Diabelliho valčík op. 120 Ludwiga van Beethovena. Další rozsáhlé dílo, stěžejní nejen v kontextu Beethovenových skladeb, ale celé klavírní literatury. Anderszewski se zabývá interpretací těchto Variací léta, jeho první etapa vyrovnání se s nimi vyvrcholila v roce 2000 velmi oceňovanou nahrávkou pro Virgin Classics. Pro polského pianistu je tato Beethovena skladba tak zásadní, že se k její interpretaci opakovaně vrací a znovu ji promýšlí z jiných úhlů. I pražské provedení bylo důkazem, do jakých prostor, vzdáleností se výjimečný interpret může dostat – a vzít s sebou i posluchače –, nejsou-li mu vzdálené kategorie jako pokora, přijetí, disciplína, svoboda odevzdání…
První, co si publikum uvědomilo, byla samozřejmost, s jakou stylově odlišil oba skladatele. V Beethovenovi projevil smysl pro dramata vystavěná na malé ploše i rychle se střídající kontrasty. Opětovně bylo možné obdivovat dokonalé vedení hlasů. Byl to nesmiřitelný dialog pravé a levé ruky, kdy pravá ruka představuje horizontálu a levá vertikálu. Ani u velkých mistrů není tak zcela obvyklé, že v zájmu výrazu „nespadne“ nějaká ta nota pod klavír. Anderszewskému se to nestává, pečlivá modulace a vyhrání každé noty i v seberychlejších pasážích je jeho krédem. Největší jeho mistrovství v interpretaci těchto Beethovenových variací však spočívá v až neuvěřitelné proměnlivosti technických a výrazových prostředků. V jednom okamžiku slyšíme lehkost, která hraničí s až strojovou přesností, vzápětí se ovšem láme do zamyšlenosti, zádumčivosti, melancholie, niterného usebrání… Totéž se týká rozlišení dynamických odstínů: tak lehounce, křehce, a přitom se zřetelnou artikulací zahraná pianissima jsem už dlouho neslyšela.
Také si nevybavuji tak pozorné, tiché a soustředěné publikum ve Dvořákově síni během klavírního recitálu. Takhle ho uhranout myslím naposledy dokázal Alfred Brendel. Ne, nechci srovnávat, ale umět posluchačům zprostředkovat díky Bachově a Beethovenově hudbě až existenciální zážitek, je výsada pouze velkých umělců. Snad jen ono výše zmíněné přimrazení do sedadel nedovolilo návštěvníkům vyjádřit své nadšení prostřednictvím standing ovation. Přesto aplaudovalo vřele a Piotr Anderszewski je odměnil přídavkem – Beethovenovou bagatellou. I s hudebním vtípkem – vynechal závěrečný akord a nechal celý večer nedořečeně doznít do ticha.
Foto: Zdeněk Chrapek, Simon Fowler, Robert Workman
