„Podivuhodný let vznikl v roce 1927 v reakci na pokus o přelet Atlantského oceánu, který podniklo duo francouzských letců François Coli a Charles Nungesser.“

„Jediným ‚živým‘ aktérem představení byla Sylva Marková ukrytá v útrobách mechanismu ztvárňujícího vizuální složku baletu.“

„Dostali jsme možnost nahlédnout do zákulisí – do celého modelu malé scény, z níž Sylva Marková ovládala rekvizity jako v loutkovém divadle.“

Polička od minulé soboty hostí Martinů fest, v jehož rámci se 5. září uskutečnila další akce: mechanický balet Podivuhodný let. Autorem je pochopitelně Bohuslav Martinů, jehož návrhy na provedení tohoto podivu- a pozoruhodného dílka dotvořil tým ve složení Sylva Marková (libreto a scénografie), Monika Holá (dramaturgie) a Jakub Kalus (management). První provedení se konalo ve tři odpoledne, druhé s úderem šesté.

Podivuhodný let vznikl v roce 1927 v reakci na pokus o přelet Atlantského oceánu, který podniklo duo francouzských letců François Coli a Charles Nungesser. Tito veteráni první světové války přistoupili na výzvu amerického hoteliéra Raymonda Orteiga, který nabídl pětadvacet tisíc dolarů tomu, kdo úspěšně přeletí oceán na trase New York – Paříž bez přerušení. Dne 8. května 1927 vzlétli piloti ve dvouplošníku L’Oiseau Blanc (Bílý pták) z Paříže. Do New Yorku však nikdy nedorazili. Existují celkem čtyři různé scénáře toho, kde se jejich osud uzavřel, nicméně přesné místo, kde letoun ztroskotal, není dodnes známé. „Bohuslav Martinů svůj Podivuhodný let dokončil tři měsíce po oné tragické události. Dílo si u něj objednala pro svou soukromou scénu Théâtre Bériza majitelka divadla Marguerite Bériza. (…) K provedení skladby však pravděpodobně z finančních důvodů vůbec nedošlo,“ uvádí Monika Holá v programu.

Martinů své dílo patrně ani neslyšel. Po jeho smrti zaznělo v koncertní podobě a v televizním, a dokonce i klasickém baletním zpracování. Martinů si však přál, aby se balet hrál pouze s rekvizitami, k nimž sám provedl náčrtky. Uvedení na Martinů festu tak bylo v podstatě prvním, které se uskutečnilo opravdu podle původních představ skladatele. Přihlížel mu potemnělý sál Městského muzea a galerie Polička pro přibližně padesátku diváků a jednalo se skutečně o počin neobvyklý. Jediným „živým“ aktérem představení byla Sylva Marková ukrytá v útrobách mechanismu ztvárňujícího vizuální složku baletu. Do reprodukované hudby, nahrávky Státní filharmonie Brno z roku 1995 pod vedením Václava Noska (o Václavu Noskovi více ZDE), zprostředkovávala divákům „děj“ baletu pomocí vysouvacích obrazů na kolejnicích, pomocí táhel a modelů.

Ještě před prvními tóny zazněly texty Hermanna Hesseho, literáta a současně nadšence do letectví, jehož vlastní představy a vzpomínky na let vybrala Monika Holá k navození atmosféry příběhu. Poté se spustila nahrávka. První obraz znázorňující ptáka, což je současně název první věty baletu, prozářily reflektory. Martinů se v hudbě nezapře: evidentní inspirace fugovou expozicí a současně typické užití klavíru v orchestru jsou jasnými důkazy, že jde od první noty o jeho dílo. Pták je posléze zaměněn za model letadélka, a když přijde čas na druhou větu, vrací se obraz, tentokrát s plastickou vrtulkou, která se otáčí ve vzduchu. Ji pak nahradí kompas s pohyblivou střelkou rotující zrovna jako vrtulka prve. Přichází bouře – scénu pokryje obraz blesku, celkový dojem umně dokreslí světelné efekty. Za pomoci nových i opakovaných obrazů a rekvizit jsme provedeni dalšími větami: Mapy, Reflektory a plakáty až k Moři. Hudební složka končí dvěma proplétajícími se klarinety… snad obraz dvou osamělých letců ztracených ve vodách Atlantiku?

Pětivěté dílko svým rozsahem nepřesáhlo půl hodiny – tím však nebyl program zcela u konce. Dostali jsme možnost nahlédnout do zákulisí – do celého modelu malé scény, z níž Sylva Marková ovládala rekvizity jako v loutkovém divadle. Scéna, jejíž hlavní plochou je obdélník o rozměrech přibližně dvakrát jeden metr, byla sestavena z několika za sebou poskládaných kolejnic. Ty nesou celkem pět vrstev pozadí, která lze odsouvat do stran, ale nesou i některé modely. Jiné, prostorově rozměrnější modely lze zavěsit shora na drátcích, naopak plátno s deštěm, které tvoří poslední vrstvu, je umístěno na válci a je pohyblivé ve vertikálním směru. Pod touto konstrukcí je prostor pro jednoho skrčeného člověka, který vše výše popsané ručně ovládá – k tomu jsme viděli i zapojené ovládání světel a nezbytnou časomíru, která aktérce umožňovala trefit se do správných okamžiků hudební složky.

Scéna byla vytvořena speciálně pro toto provedení dle návrhu Sylvy Markové s ohledem na náčrtky samotného Martinů. Nyní zůstane v poličském muzeu – jak organizátoři poznamenali: pro potřeby expozice i pro případné další uvedení Podivuhodného letu.

Martinů fest pokračuje ještě tento týden: v pátek Poličku navštíví Duo Lyrico s Otakarem Brouskem mladším, v sobotu zazní Večer skladeb pro violu, violoncello a klavír a v neděli festival završí divadelní představení Martinů – Česká rapsodie Bohuslavova; vždy od 19 hodin v Tylově domě.

Foto: Monika Holá