čtvrtek, 29 listopad 2018 12:35

Dobrý výběr
Skončilo Hudební fórum Hradec Králové

Autor:

 

„U Mansurjana jde často o útlé zvuky zavěšené v prostoru a čase.“

„Kančeliho skladba má ´večerní´ charakter, je trochu ukolébavkou, trochu modlitbou.“

„Gandolfiho Ascending Light vykazuje silný kontakt s estetikou filmové hudby.“

 

DSC2546---foto-Patrick-Marek

 

Čtrnáctý ročník festivalu Hudební fórum Hradec Králové je minulostí. Přehlídka nedávno nové světové symfonické tvorby v obvyklých čtyřech listopadových večerech opět umožnila seznámení s díly, která v posledních letech vzbudila pozornost. Dobrý výběr, české premiéry. I závěrečný koncert byl takový.

 

DSC2458---foto-Patrick-Marek

 

Úterní vystoupení patřilo pořádající Filharmonii Hradec Králové a jejímu šéfdirigentu Kasparu Zehnderovi. Přidaný titul Koncert pro lidská práva měl logiku – skladby připomněly památku obětí genocidy Arménů z let 2015 až 2018 a omezování práv v současném Rusku. Arménský motiv program jinak ryze hudebního večera zarámoval. Od současného arménského klasika Tigrana Mansurjana (který mimochodem nedávno vydal desku s názvem Requiem obsahující skladby dedikované památce obětí arménské genocidy) zazněl Koncert pro housle a smyčce č. 2, orchestrální kompozice s podtitulem Čtyři vážné zpěvy. Ten charakterizuje celkové vyznění skladby, ale nezastírá ani skutečnost, že se autor do určité míry vztahuje i ke stejnojmennému vokálnímu dílu Johannesa Brahmse. Mansurjan napsal v roce 2006 houslový koncert s velkým duchovním obsahem, který vyplývá z komentáře provázejícího skladbu, ale vyvstává jasně i z poslechu samotné hudby. Je skladatelem, který nezapomíná na typické projevy hudby svého národa, včetně chrámové hudby. A pokud k základním znakům původní arménské hudby patří sólový zpěv, pak základ hudebního jazyka tohoto skladatele tvoří vícehlas vzájemně nezávislých linek.

Houslový koncert, jak ho s Kasparem Zehnderem prezentoval sólista Dalibor Karvay, je tak ustrojen také. Je ve výsledku převážně tišší, klidnou a zvukově řidší skladbou, nehledající efekty, hudbou zdrženlivou, vážnou, jen chvílemi rapsodičtější; často jde o útlé zvuky zavěšené v prostoru a čase. Vyznění je přemítavé, ostatně volný odkaz na texty Brahmsovy skladby naznačuje, že program díla – má-li nějaký – se týká přemítání o životě a o smrti, o Bohu, o jeho lásce, o lidském osudu a údělu. Skladba, premiérovaná v roce 2007 ve Švédsku, odráží zajímavá hudební i duchovní východiska. Mansurjan, příští rok osmdesátiletý, se vědomě drží kultury své země a podává o ní umělecky působivé svědectví. Interpretace byla soustředěná, zklidněná, trpělivá, měla empatii a zřetelný vhled.

 

DSC2358---foto-Patrick-Marek

 

Gruzínec Gija Kančeli reprezentoval v první polovině koncertu podobný autorský přístup. Duchovní, přemítavý, neagresivní, posmutnělý. Jeho skladba vybraná pro festival má název Andělé smutku. Zazněla nejprve v Kronbergu u Frankfurtu nad Mohanem, v místě každoroční Akademie pro mladé hudebníky, a hned potom, v říjnu 2013, v Berlíně na koncertě připomínajícím výročí zavraždění ruské novinářky Anny Politkovské a vyjadřujícím podporu těm v Rusku, jejichž práva jsou omezována. Včetně Michaila Chodorkovského, který financoval opozici a byl pak vězněn za údajné ekonomické delikty. Kančeli právě Chodorkovskému Anděly smutku věnoval. Jde o volně plynoucí kompozici pro housle, violoncello, komorní orchestr a dětský sbor, vyjadřující dětskými hlasy nevinnost a jednoduchými hudebními strukturami sílu lidského ducha, pozvedajícího se nad nemorální režim.

Skladba má „večerní“ charakter, je trochu ukolébavkou, trochu modlitbou, převládá v ní vyjádření žalu jako reakce nad projevy bezcitnosti a násilí. Využívá sólové housle a sólové violoncello, v orchestru klavír. Je ukotvena tonálně, i nadále zní a vyznívá jednoduše, sugestivně, jakoby minimalisticky, celý aparát využívá jen v menších skupinách, ne k ohromujícímu účinku, jen občas přeruší tok hudby náraz nebo krátká, naléhavá a nedokončená gradace. Děti zpívají jednotlivá slova, půlhodinová skladba má v tiché dynamice otevřený konec. Houslista Dalibor Karvay a violoncellista Lukáš Polák i Královéhradecký dětský sbor Jitro posloužili s filharmonií pod Zehnderovým vedením poselství skladby maximálně oddaně a soustředěně.

 

DSC2710---foto-Patrick-Marek

 

O to větším kontrastem zapůsobilo po přestávce jen čtyři roky staré dílo amerického skladatele Michaela Gandolfiho nazvané Stoupající světlo. Vzniklo na objednávku Bostonského symfonického orchestru a za řízení Andrise Nelsonse mělo v Bostonu premiéru. Má výrazný arménský prvek – uctívá nejen památku Berji Zamkochjana, dlouholetého bostonského varhaníka, zakladatele nadace podporující stavbu varhan v Arménii, ale také památku obětí genocidy z let 1915 až 1918, během níž Turecko - v utopické snaze vytvořit etnicky čistou říši - v pochodech smrti a vyhladověním v poušti povraždilo na jeden a půl milionů Arménů. Gandolfi, Bernsteinův žák pedagogicky působící v Bostonu a Tangelwoodu, je skladatelem rozkročeným mezi více žánrů a vedle klasické koncertní hudby i směrem k filmu a divadlu. Jeho „Ascending Light“ silný kontakt s estetikou filmové hudby vykazuje.

Koncepce počítá s velkým orchestrem a s varhanním zvukem. Ryze kompoziční rovina skladby souvisí s variacemi na arménskou ukolébavku a s inspirací známým arménským chorálem. Dílo začíná jako oslava životní síly, kontrastně pokračuje žalozpěvem a v závěru se v propojení obou poloh vrací až k úvodním motivům a v krátkém, dynamicky opět vypjatém epilogu jejich pomocí jednoznačně vyjadřuje kulturní a duchovní vítězství Arménů. Výsledek je přístupný, víc než působivý. Ve spektru současné symfonické hudby jde ovšem pro náročnějšího posluchače až o příliš jednoduché, jinými slovy málo vynalézavé řešení. Dlouhé úvodní pasáže ulpívají na držené prodlevě a dosahují efektu jen výměnami základních akordů. Silnému účinku napomáhají trubači na balkoně. V reminiscenci na tuto invenci skladba také vrcholí. V předchozím průběhu se dobírá neobarokních polyfonních ploch, rychlé virtuozity, v určitém místě i tanečnosti, posléze velmi kontrastního ztišení s melodií ukolébavky ve varhanním jednohlasu, opět na prodlevě. Pokud do té doby byly varhany spíše jen součástí orchestru, ve variacích se jim dostává většího sólového prostoru. Stejně tak některým nástrojům v orchestru. Právě druhá polovina díla svým folklórním zabarvením a ztišeným výrazem evokuje vzpomínku na oběti genocidy.

 

DSC2488---foto-Patrick-Marek

 

Filharmonie mohla díky tomuto dílu prezentovat své nové varhany, loni touto dobou, při minulém ročníku festivalu, v sále ještě nebyly. Gandolfiho skladba je prostřednictvím zřetelně vyjádřených obrysů posluchačky vděčná, nese jasné poselství. Ve výběru obvyklém na Hudebním fóru Hradec Králové reprezentovala svým prvoplánovým kompozičním řešením spíše už hraniční polohu, blížící se protipólu avantgardních experimentů, které dramaturg Marek Hrubecký také nezařazuje. Kaspar Zehnder provedl hudebníky i touto partiturou s přehledem. Výrazný vklad přinesla do celkového efektu varhanice Kateřina Chroboková, zvaná Katta. Měla vděčný úkol. Gandolfi uzavřel festival současné hudby vstřícně, symbolickým mostem. Ale i bez toho by Hudební fórum Hradec Králové mělo dobrý ohlas. Má své publikum, nikoli výlučné a specializované.  Přestože koncerty prezentují jen tu hudbu, která je předmětem zájmu festivalu, tedy ne v kontextu s klasiky a podobně, nejde o žádné ghetto, ale o prověřený model, jeden z možných, model ve městě fungující.

 

DSC2707---foto-Patrick-Marek

Foto: Patrick Marek

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.