čtvrtek, 09 září 2021 13:10

Boris Giltburg s Pavel Haas Quartetem. Jedno tělo, jedna duše

Autorka:

„Boris Giltburg elektrizoval publikum svou kultivovanou, invenční, uvolněnou, zvukově neagresivní a výrazově mnohotvárnou hrou.“

„Ohleduplnost klavíristy, jehož pianissima jsou nedostižně zřetelně artikulovaná, se prolínala s emocionálně naplněnou a bravurně jistou hrou kvarteta.“

„V klavírním triu upoutali a okouzlili i manželé Jarůškovi – v nasazení, emocionálním napětí i hráčské kultuře, která charakterizuje hru celého Pavel Haas Quartetu.“

 

299

 

Komorní řadu festivalu Dvořákova Praha zahájilo vystoupení Pavel Haas Quartetu a klavíristy Borise Giltburga. Zahráli skladby Roberta Schumanna a Antonína Dvořáka, od jehož narození právě v ten den – 8. září – uplynulo 180 let. Komorní řada výborně doplňuje orchestrální koncerty a dokládá, jak všestranným umělcem Dvořák byl.

Intimita je výsadou komorních koncertů, a je-li posílena absolutním porozuměním interpretů, stávají se tyto večery výjimečnými zážitky. Boris Giltburg a Pavel Haas Quartet (Veronika Jarůšková – 1. housle, Marek Zwiebel – 2. housle, Luosha Fang – viola a Peter Jarůšek – violoncello) spolu hrají od roku 2014, vystupují u nás doma i v zahraničí, spojují je přátelské vztahy a podobné hudební cítění a názor na interpretaci. Svůj letošní první společný koncert – následovat budou ještě další dva 19. a 22. září – otevřeli Klavírním kvintetem Es dur, op. 44 Roberta Schumanna. Byla to dobrá volba! Schumann nebyl ani doplňkem, ani protikladem k následujícímu Dvořákovu Klavírnímu triu č. 3 f moll, op. 65, B. 130, ale součástí jednoho celku, který posluchače dovedl k hloubkám jak kompozičního i interpretačního umění, tak vlastní duše.

 

302

 

Kvintet, který Schumann složil v roce 1842 a dedikoval jej své manželce, vynikající klavíristce Claře, provedl poprvé Felix Mendelssohn-Bartholdy, který skladateli navrhl drobné úpravy díla. Od prvních taktů – klavírních akordů, k nimž se vzápětí připojuje smyčcové kvarteto – člověku připadalo, jako by se octl ve známém prostoru, kde ho cosi velmi důvěrně oslovuje, zkrátka doma. Tento pocit vycházel nejen ze Schumannovy hudby, ale z viditelného – a slyšitelného – porozumění všech interpretů. Ohleduplnost klavíristy, jehož pianissima jsou nedostižně zřetelně artikulovaná, se prolínala s emocionálně naplněnou a bravurně jistou hrou kvarteta. Po dramatickém rozuzlení první věty Allegro brillante přichází druhá věta s uchvacující rytmizací, drtivými piany smyčců a znepokojivým tepem klavíru. Inu, marche funèbre se vším všudy. Vzedmuté emoce podpořené kantilénou smyčců, jíž dominovaly líbezné housle Veroniky Jarůškové, se zklidňují do smíření a vyrovnání se s osudem. Ve Scherzu jsme slyšeli příznačný „haasovský“ drajv, nasazení a nesmírně bohatý zvuk. V závěrečném Allegru ma non troppo se nejprve vůdčí role ujímá klavír a Boris Giltburg znovu elektrizuje publikum svou kultivovanou, invenční, uvolněnou, zvukově neagresivní a výrazově mnohotvárnou hrou. Přebírání témat, dialog a vzájemná podpora všech nástrojů ústí do orchestrálního závěru se silným katarzním účinkem.

 

304

 

Prvním z klavírních trií Antonína Dvořáka, jejichž komplet tito interpreti letos na festivalu provedou, bylo Klavírní trio č. 3 f moll, op. 65, B. 130. Skladatel jej napsal v roce 1883 a je označováno za jeho „nejbrahmsovštější“ dílo. Dramatická vyhrocenost, vášnivost a závažnost tohoto zhruba čtyřicetiminutového díla se otiskla do instrumentální, zvukové podoby: tři nástroje znějí jako celý orchestr. A (nejen) pro tento večer sestavené klavírní trio ve složení Veronika Jarůšková (housle), Peter Jarůšek (violoncello) a Boris Giltburg (klavír) hrálo jako ten nejsehranější soubor, v němž hráči dovedou předvídat reakce svých kolegů.

Temný dramatický úvod obstaral klavír, který se vzápětí pustí do pozorného dialogu s violoncellem (výborný Peter Jarůšek). Boris Giltburg byl v této větě vůdčí osobností i citlivým spoluhráčem, který zvukově temperuje hru. Jeho předností je umění rychlých střihů – z energických akordů přejde nenásilně do hebkého ztišení, je vnímavým partnerem. Upoutali a okouzlili však i manželé Jarůškovi – v nasazení, emocionálním napětí i hráčské kultuře, která charakterizuje hru celého Pavel Haas Quartetu. Druhá věta Allegretto grazioso vyzněla vskutku graciézně – ve všech polohách: od citových vzryvů po intimní výpověď, naléhavost a usebrání v závěru. Třetí věta Poco Adagio je z rodu těch, o kterých se píše, že vedou posluchače mimo hranice tohoto světa. Sametová měkkost všech nástrojů, ztišenost a přenádherné houslové téma, harmonicky ladící s ostatními nástroji. Obdiv zaslouží všichni hráči za jemně rozvíjenou dynamiku v intenzitě piana. Závěr věty nicméně přináší gradaci a emocionální napětí, které v tom okamžiku sdíleli všichni společně – hudebníci i posluchači. Ve finálovém Allegru con brio se výrazová střídmost až zadumanost střídala s vyzpívanou energií, která vyvrcholila v bezchybné souhře a porozumění hráčů.

 

305

 

Nebylo pochyb o přídavku. Zazněla druhá věta z Dvořákova Klavírního tria č. 2 g moll, která prodloužila onen vzácný intimní prožitek sdílený společně z pódia i hlediště, která navodila pocity líbeznosti a blízkosti domova. A také potvrdila, jaké osobnosti ten večer vystoupily – byli to hudebníci, kteří nepotřebují předvádět své virtuózní schopnosti, ale své umění odevzdávají službě skladateli.

Následující koncerty komorní řady se konají 19., 20. a 22. září, vystoupí na nich Boris Giltburg s Pavel Haas Quartetem a Sir András Schiff s členy Panochova kvarteta a Petrem Hejným.

 

303

 

Foto: Petr Dyrc

Alena Sojková

Zástupkyně šéfredaktora Týdeníku Rozhlas, publicistka

Hudební publicistikou se zabývá dvacet let. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Tvrdí, že základní profesionální dovednosti si osvojila právě při práci na Staročeském slovníku. Poté několik let působila v časopise Naše rodina, kde se přiučila základům novinařiny. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. Od roku 2010 je redaktorkou Týdeníku Rozhlas, časopisu s širokým kulturním záběrem. Publikuje v Týdeníku Rozhlas, Harmonii, Hudebních rozhledech, Medicíně a umění a na KlasicePlus.  Specializuje se na rozhovory s muzikanty, v poslední době zejména s mladou generací. Myslí si totiž, že je třeba mladé, šikovné a zapálené hudebníky soustavně uvádět do povědomí publika. Klasická hudba je její vášní a potřebuje ji k životu. Zrovna tak ale i rockovou a jazzovou muziku.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.