„Byl to příval hudební krásy a energie, která se přelévala od sólisty k orchestru a zpět do publika.“

„Angličané uchvátili jemností i leskem svých smyčců, dokonalostí dechů, přesně vyváženou dynamikou a také bezvýhradným sepětím se sólistou.“

„Orchestr povýšil Bizetovu symfonii svou lehkostí, leskem a zářivostí, bravurními tempy a jedinečně znějícími a intonujícími dechy.“

Hudební svátek zažili ti, kdo ve čtvrtek 9. září zamířili do Rudolfina na další z koncertů letošní Dvořákovy Prahy. Jeden z nejlepších světových komorních orchestrů Akademie sv. Martina v polích se tu potkal s vynikajícím českým houslistou Josefem Špačkem. Byla to láska na první pohled. A přitom mohlo být všechno jinak.

Původně měli Angličané přijet do Prahy se svým uměleckým ředitelem, houslovým virtuosem Joshuou Bellem. Ten se ale turné po Evropě nezúčastnil, a tak bylo vedení Dvořákovy Prahy nuceno hledat náhradu. Bez rozmýšlení zvolilo Josefa Špačka, do loňska koncertního mistra České filharmonie, dnes budujícího si vlastní sólovou kariéru. Významných „záskoků“ zná hudební historie několik – vzpomeňme na Leonarda Bernsteina, který v roce 1943 pohotově odřídil Newyorskou filharmonii za Bruna Waltera, či z nedávné doby klavíristku Yuju Wang, která na jednom z koncertů nahradila Marthu Argerich. Možná během čtvrtečního večera došlo k dalšímu zásadnímu setkání.

Josef Špaček zná Houslový koncert a moll, op. 53, B. 108 Antonína Dvořáka dokonale, má jej nejen v ruce a hlavě, ale především v srdci. Strhnul svým projevem všechny hráče, není zase tak časté, aby posluchači byli svědky takového porozumění a přátelské komunikace mezi sólistou a orchestrem. Bylo vidět a hlavně slyšet, že hráči s českým houslistou si sedli lidsky i po muzikantské stránce. Akademie sv. Martina v polích hraje bez dirigenta, vedoucí role se ujímá buď první houslista, nebo sólista. Josef Špaček byl tedy i v této dvojjediné roli, musel se soustředit jak na svůj výkon, tak dávat nástupy orchestru. Od první chvíle rozehrál své Guarneri del Gesù z roku 1732 s absolutní technickou jistotou, která dovoluje luxus nadhledu a vzbuzuje zdání snadnosti. Byl to příval hudební krásy a energie, která se přelévala od sólisty k orchestru a zpět do publika. Josef Špaček hrál virtuózně, a přitom přirozeně, lehce, v jeho výkonu nebyl ani náznak jakéhokoli předvádění se. Prostě čistá radost ze společného muzicírování. Mnozí věhlasní světoví houslisté by si měli poslechnout, jak interpretovat Dvořáka! Jedinečně vyhrané melodické oblouky, vřelá a promyšlená dynamika, zpěvnost, bohatý zvuk plný barev, hravá rubata… Josef Špaček zná Dvořákův koncert do poslední noty, do poslední skladatelovy poznámky. Jeho Dvořák je plný energie a mladistvého entuziasmu, ovšem i zkušenosti a technické i výrazové jistoty. Špačkovo pojetí ctí skladatele, zároveň je plné jeho rukopisu – zpěvnosti volné věty či energickému tempu a akcentaci ve finálové větě těžko odolat. Neodolali mu ani hráči anglického orchestru – byli vynikajícími partnery a interprety díla, které tak často nehrají. Uchvátili jemností i leskem svých smyčců, dokonalostí dechů, přesně vyváženou dynamikou a také bezvýhradným sepětím se sólistou. Nestává se často, aby publikum po posledním taktu tak spontánně a s výkřiky bravo projevilo své nadšení. Po tomto provedení Dvořáka tomu tak bylo. Houslista za doprovodu tří členů orchestru poděkoval přídavkem – jakým jiným než Dvořákovou Humoreskou.

Akademie sv. Martina v polích je výjimečným ansámblem, jehož mozartovská provedení jsou považována za referenční. Svůj pražský koncert zahájila předehrou ke Snu noci svatojánské, op. 21 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Posluchače omámily jistě a měkce hrající dechy, neslýchaně jemné a přesné smyčce, které doslova kouzlily s barvami, zvukem, dynamikou. V jednu chvíli ansámbl zní jako symfonický orchestr, vzápětí se „převlékne“ do nejniternější komořiny. Příležitost ukázat se v plné kráse dostal v Symfonii č. 1 C dur Georgese Bizeta, kterou skladatel složil na závěr svých studií na Pařížské konzervatoři v roce 1855. Je to půvabná, melodicky nápaditá skladba, s bohatou instrumentací, za niž se pozdější vážený operní autor nemá co stydět. Anglický orchestr ji ještě povýšil svou lehkostí, leskem a zářivostí, bravurními tempy a jedinečně znějícími a intonujícími dechy. Velmi povedené bylo hobojové sólo doprovázené velejemnými pizzicaty smyčců ve druhé větě, které vzápětí přecházejí do klenuté kantilény, vyzpívané takřka k dokonalosti. Strhující finále symfonie ve více než vysokém tempu opakovaného a variovaného tématu znovu posluchače donutilo k upřímnému standing ovation.

Akademie sv. Martina v polích v Praze oslnila. Ale byl to především večer Josefa Špačka, který si podmanil jak publikum, tak hráče tohoto skvělého orchestru. Možná se díky jednomu záskoku rozvine další spolupráce, kdo ví. Večer na Dvořákově Praze naznačil, že jiskra přeskočila.

Foto:  MHF Dvořákova Praha