„Nosek Variace Ernsta Köhlera znamenitě odstínil a s velkou chutí zahrál.“

„Kličkova úprava Vyšehradu varhaníky stále magicky přitahuje. Aleš Nosek skladbu pozoruhodně zvukově vypracoval a vychutnal její křehkou krásu.“

„Závěrečná Toccata Georgije Mušela se postarala o efektní závěr Noskova úspěšného vystoupení.“

Aleš Nosek pochází z Rakovníka. Studoval na konzervatoři v Českých Budějovicích, na Hudební a taneční fakultě AMU v Praze a na Vysoké škole církevní hudby v bavorském Regensburgu. V současné době působí v Plzni v biskupském kostele svatého Bartoloměje jako ředitel kůru a varhaník, vyučuje na plzeňské konzervatoři a Základní umělecké škole v Dobřanech. Je znamenitě technicky vybaveným hráčem a pozvání ke koncertu na prestižním svatojakubském festivalu bylo jeho prvním vystoupením v Praze po delší době. Pozvání bezezbytku využil a prezentoval se jako přemýšlivý varhaník, který má jasnou interpretační představu a umí ji na koncertním pódiu zřetelně obecenstvu předat.

Zahájil dílem u nás nepříliš hraného francouzského skladatele Nicolase de Grignyho, varhaníka v korunovační katedrále francouzských králů v Remeši na začátku 17. století. Jeho zpracování mariánského hymnu „Ave maris stella“ má čtyři části. Po uvedení gregoriánského tématu v tenorové poloze v pedálu zazněla čtyřhlasá fuga, Duo pro dva zvukově odlišené hlasy a Dialog pro dva střídající se manuály. Jak je u francouzské barokní varhanní hudby zvykem, předpokládá použití určité pevně dané sestavy rejstříků, které Nosek stylově dodržel. Jen kvůli využití příliš komorní dynamiky nemohlo autorovo výsostné kontrapunktické umění výrazněji zapůsobit.

Z díla Johanna Sebastiana Bacha zvolil Nosek krásnou chorálovou předehru s kolorovaným cantem firmem „Liebster Jesu, wir sind hier“ a obrovitou Toccatu a fugu F dur. Toccata začíná kánonem v manuálových hlasech na pedálové prodlevě na f. Totéž se opakuje ještě jednou na prodlevě na c a po něm následuje třetí koncertantní díl. Dvojitá fuga začala na principálové rejstříky. Druhé téma na positivu zvukově nebylo příliš kontrastní a třetí díl, spojující obě témata dohromady, byl jako celá skladba držen v příliš zdrženlivé dynamice, která monumentalitě díla příliš nesvědčila. Svatojakubský velký chrámový prostor by snesl patrně větší zvukovou intenzitu.

Půvabným připomenutím Bachova oblíbeného žáka Johanna Ludwiga Krebse byla jeho Fantasie v italském stylu F dur. Prozrazuje už náznaky přicházejícího galantního stylu a určité zjednodušení kompoziční struktury.

Ernst Köhler byl dvacet let varhaníkem u svaté Alžběty v tehdy německé Breslau, nyní polské Wrocławi. Jeho Variace na téma Louise Spohra dokazují kvalitní kompoziční úroveň chrámových varhaníků v Německu v 19. století. Aleš Nosek Variace znamenitě odstínil a s velkou chutí zahrál.

Významný varhaník a pedagog na Pražské varhanické škole, Pražské konzervatoři i její mistrovské škole Josef Klička přepsal Smetanovu symfonickou báseň „Vyšehrad“ pro varhany. Částečně skladbu překomponoval a přidal ve fortissimu dva bombastické závěrečné akordy. Původní vlastenecký záměr byl jistě zpřístupnit Smetanovo dílo všude, kde v 19. století nebylo možné orchestr slyšet. Kličkova úprava padla z celé Mé vlasti právě na „Vyšehrad“, který na varhany zní z celého cyklu nejlépe. Jak je patrné, i při současných možnostech slyšet originál přímo na koncertním pódiu, v rozhlase, televizi i na CD varhaníky stále magicky přitahuje. Aleš Nosek skladbu pozoruhodně zvukově vypracoval a vychutnal její křehkou krásu.

Závěrečná Toccata Georgije Mušela, ruského skladatele působícího v Taškentu, využívá uzbeckých folklorních intonací ve virtuózním pohybu a postarala se o efektní závěr Noskova úspěšného vystoupení.

Foto: Zdeněk Chrapek