„Vladimír Fedosejev je jedním z největších znalců Čajkovského díla.“

„Hra Jana Mráčka je mimořádně pevná v intonaci, lyrická i dynamická.“

„Symfonické tance Sergeje Rachmaninova jsou jeho kšaftem.“

Rusko si nemůže stěžovat, že by mělo málo špičkových dirigentů. Jedním z nich je Vladimír Fedosejev, jeden z největších znalců Čajkovského díla. Přes 55 let ho propaguje po celém světě a už 44 let vede moskevský Čajkovského velký symfonický orchestr, původně orchestr rozhlasový, ale protože se právě pod vedením Fedosejeva věnoval Čajkovského dílu, bylo mu v roce 1993 uděleno skladatelovo jméno. Do Prahy ale Fedosejev přijel sám, aby řídil 28. a 29. listopadu Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK na večeru, kde kromě Čajkovského zazněl i Rachmaninov. Skvělá volba.

Houslový koncert D dur dokončil Petr Iljič Čajkovskij během dvou měsíců v roce 1878. Premiéru měl až o 3 roky později. Čajkovskij ho totiž věnoval známému ruskému houslistovi Leopoldu Auerovi, ten ale nebyl schopen překonat jeho technické problémy a nakonec se provedení díla vzdal. A tak kuriózně dílo mělo premiéru ve Vídni, když se jeho provedení ujal jiný významný ruský houslista Adolf Brodský za doprovodu Vídeňských filharmoniků. Vídeňská kritika, lépe řečeno jeden kritik, Eduard Hanslick, v Neue Freie Presse, dílo naprosto strhal. Nešetřil odsudky instrumentace, harmonie i houslové faktury. Dneska, nebýt této nesmyslné a hloupé kritiky, by nikdo o nějakém Hanslickovi nevěděl a Čajkovského houslový koncert je už 130 let hvězdou koncertních podií celého světa. Je pravdou, že po Čajkovského smrti byl často upravován, ale Vladimír Fedosejev, který je původcem akademické edice Čajkovského díla, ho samozřejmě nemůže hrát jinak než v jeho prapůvodní podobě, tak jak ji v roce 1878 skladatel napsal.

Jako sólistu si Fedosejev vybral mladého českého virtuóza Jana Mráčka. Fedosejev zná Mráčka od minulého roku, kdy v curyšské Tonhalle provedli společně právě Čajkovského Houslový koncert D dur. Do Curychu Mráčka pozvala Nadace Orpheum, která se zabývá podporou mladých umělců a každý rok si vybírá jednoho, kterému umožní koncert se špičkovým orchestrem. Bylo to setkání osudové, oba protagonisté si padli doslova do noty. Fedosejev má letos velmi nabitý program. Japonsko, Španělsko, Rakousko, Čína, Slovensko a samozřejmě Rusko, což zvládnout v 86 letech není asi jednoduché. Přesto přijet do Prahy neváhal ani minutu. Jan Mráček je vítězem Kociánova Ústí, houslové soutěže, kterou nám závidí celý svět. Zvítězil na Concertinu Praga, je nejmladším laureátem soutěže Pražského jara (2010) a v roce 2011 se stal nejmladším sólistou v historii Symfonického orchestru Českého rozhlasu. V roce 2014, ve svých 23 letech, vyhrál houslovou soutěž Fritze Kreislera ve Vídni. Stoupnout si před FOK muselo mít pro Jana Mráčka jisté kouzlo, jeho tatínek, Jan Mráček starší byl deset let koncertním mistrem FOKu a stále ještě sedává občas v prvních houslích. Tentokrát ale zůstal v hledišti a mohl tak hodnotit synův výkon jako posluchač.

Mráčkovy technické schopnosti jsou skutečně výborné. Zvuk jeho houslí je teplý, plný, jeho hra mimořádně pevná v intonaci, lyrická i dynamická. V Canzonettě pečlivě kreslil ozdoby, ve finále byl plný důrazu. Orchestr pod Fedosejevovým vedením hrál velmi dobře. Pizzicato v allegru vivacissimu muselo potěšit srdce každého houslisty. Interpretace byla konzistentní, přesto výsledek vyzněl trochu ploše. Možná to bylo naším nadměrným očekáváním.

Symfonické tance Sergeje Vasiljeviče Rachmaninova jsou jeho kšaftem. Jedná se o skladatelovo poslední dílo (opus 45) a vlastně se v něm ohlédl za celou svou tvorbou. Rachmaninov psal současně dvě verze – první pro dva klavíry, druhou pro orchestr. Předepsané obsazení orchestru je značné. Kromě trojitých dřev je předepsán altsaxofon, bicí nástroje vyžadují nejméně osm hráčů (tři tympány, tamburína, triangl, malý a velký buben, činely, zvonkohra, tamtam, zvony), klavír, harfa. Není divu, že se často nehraje a FOK si musel vyžádat pomoc. U řady hráčů se skvěla poznámka j.h. Název tak trochu klame, rozhodně se nejedná o tance, tak jak je známe třeba z per Dvořáka či Brahmse. Jde spíše o  quasisymfonii už tím, že je to třívětá skladba. Rachmaninov ji považoval za své nejlepší dílo. Ke skladbě se pojí i jedna zajímavost. Až dva roky po napsání, při provedení Symfonických tanců Newyorskou filharmonií, Rachmaninov zjistil, že v partituře je vytištěno Non allegro místo Allegro, jak původně udával. Sice to opravil, ale v partiturách to non často zůstává a podle toho se mění i délka provedení.

Non allegro se to hrálo i ve Smetanově síni. Melodika je typická pro tohoto skladatele – hluboká, srdečná, lyricky patetická. Krásně je to slyšet v první větě s nádhernou zádumčivou, folklorně laděnou melodií hranou altsaxofonem. Pak se melodie přenáší na smyčce a poté na dechy. Vladimir Fedosejev tuto část skvěle propracoval. Včetně závěru, v němž skladatel cituje svou První symfonii. Snad nejkrásnější část celé skladby je druhá věta ve valčíkovém rytmu. V ní se cituje Klavírní koncert č. 3, který jsme shodou okolností slyšeli tuto neděli v podání Yekwoa Sunwoo a KBS symfonického orchestru z Koreje (Klasika Plus o tom psala v článku Brilantní Yekwon Sunwoo). Orchestru se podařilo vyjádřit měkkou, teplou barevnost této věty s bohatou škálou zvukových asociaci. To se dařilo i v poslední větě, kde se skladatel vrací k pravoslavnému chorálu tak, jak jej slyšel ve svém dětství při nedělních bohoslužbách (tento motiv užil už v Rapsodii na Paganiniho téma) a cituje i ze své vokální tvorby – úpravy liturgických textů pro sbor Vsenočnoe bdenie (mimo Rusko často označované jako Vigilie). Byla to skutečně ta pravá ruská hudba, byť psaná na Long Islandu, plná zádumčivosti i nezřízené radosti. Je třeba vyzvednout perfektní hru bicích, ale i smyčců a hobojů. Kdo by měl lépe pochopit toto tak typicky ruské dílo psané emigrantem než ruský dirigent… Vladimír Fedosejev má svůj vlastní styl spočívající v důrazu na barevnost a melodiku. Ten se mu podařilo Symfonickému orchestru hlavního města Prahy FOK  vtisknout.

Foto: Petr Dyrc