„Hudební obsazení bylo vskutku velkorysé.“

„Lucie Silkenová zvládla svůj náročný part doslova excelentně, její plný a intonačně jistý soprán zněl přesvědčivě ve všech polohách.“

„Závěrečné sborové fugato s plénem orchestru a sólistů ve vynikajícím provedení tohoto mohutného hudebního aparátu přineslo silnou emoci a povznášející duchovní zážitek.“

Výročí svaté Ludmily vyprovokovalo v půli září k provedení Dvořákova stejnojmenného oratoria nejeden soubor. Mezi „gratulanty“ se zařadila i Filharmonie Hradec Králové pod taktovkou Jiřího Petrdlíka. Spolu s ní také čtyři sborová tělesa a pětice výtečných sólistů. V sídle hradecké filharmonie zazněla Dvořákova Svatá Ludmila 15. září.

„Až když měl úplně ve své mysli jasný obraz nové práce, opustil svou lesní poustevnu v lesích Příbramských a v Pražském svém obydlí chutě dal se do práce.“ Těmito slovy přiblížil vznik Dvořákova oratoria Svatá Ludmila Václav Juda Novotný v roce 1888 v úvodu ke svému rozboru díla. Že Novotný nepřeháněl, potvrzují slova samotného Dvořáka, který píše v roce 1885 v souvislosti se vznikem oratoria svému příteli Antonínu Rusovi tato slova: „Je to kříž s tím komponováním, než člověk se do toho vpraví, co to stojí za přemýšlení a studírování.“

Oratorium Svatá Ludmila, op. 71, B 144 pro sóla, sbor a orchestr na slova Jaroslava Vrchlického, věnované „Pěvecko-hudebnímu spolku Žerotín v Olomouci“, komponoval Antonín Dvořák v letech 1885 až 1886. Premiéra díla se uskutečnila pod jeho vedením 15. 10. 1886 v anglickém Leedsu, ve stejném roce pak následovala i dvě provedení v Londýně. Zanedlouho tedy uplyne 135 let od této události. Filharmonie Hradec Králové pod vedením Jiřího Petrdlíka, šéfa opery Divadla J. K. Tyla v Plzni, dílo uvedla v předvečer svátku svaté Ludmily a připomněla tak tisící sté výročí její smrti, sté osmdesáté výročí narození Antonína Dvořáka a navíc i desáté výročí úmrtí královéhradeckého arcibiskupa Karla Otčenáška. Pouhý týden po provedení Dvořákovy „Novosvětské“ se tak hradecké publikum mohlo zaposlouchat do tohoto zásadního, monumentálního díla, které se vzhledem k náročnosti provedení neobjevuje na našich pódiích příliš často.

Hudební obsazení bylo vskutku velkorysé. Kromě sólistů, kterými byli Lucie Silkenová (Ludmila), Stanislava Jirků (Svatava), Aleš Voráček (Bořivoj), František Zahradníček (Ivan) a Ondřej Koplík (rolník), účinkovaly tři smíšené sbory – Sbor opery Divadla J. K. Tyla v Plzni (sbormistr Jakub Zicha), Pražský smíšený sbor (sbormistr Jiří Petrdlík), Pěvecký sbor ČVUT Praha (sbormistr Jan Steyer), a dětský sbor Kajetán (dětský sbor opery Divadla J. K. Tyla v Plzni pod vedením Anny-Marie Lahodové).

Samotné kompozici oratoria Svatá Ludmila předcházel fenomenální úspěch Dvořákova provedení jeho Stabat Mater v Londýně v roce 1884. Dvořák byl vzápětí vyzván Alfredem Henrym Littletonem, spolumajitelem nakladatelství Novello, Ewer and Co. (zaměřeného především na vydávání kantátových a oratorních děl), ke kompozici světského díla pro sóla, sbor a orchestr. Dvořák tak přistoupil ke kompozici kantáty Svatební košile, op. 69, která měla anglickou premiéru v Birminghamu 27. 8. 1885 (tam pod anglickým názvem The Spectre’s Bride). Už při první návštěvě Anglie byl ovšem Dvořák vyzván i výborem hudebního festivalu v Leedsu, jejímž předsedou byl Frederic Robert Spark, ke kompozici rozsáhlejšího oratorního díla na biblický text. Přes určité protesty nakladatele Littletona nakonec Dvořák prosadil svůj záměr zkomponovat oratorium na český text, vycházející z českých dějin. Po jistém váhání, kdy například nedopadlo jednání s libretistkou jeho oper Dimitrij a Jakobín Marií Červinkovou-Riegrovou, se obrátil na tehdy teprve dvaatřicetiletého Jaroslava Vrchlického, v té době už velmi respektovaného básníka. Ten mu velmi rychle dodal libreto o třech částech, líčící přijetí křesťanství nejen samotnou Ludmilou a jejím budoucím mužem Bořivojem, ale všemi Čechy, a to prostřednictvím mnicha-poustevníka Ivana, jakéhosi alter ega Cyrila a Metoděje. Zde je ovšem třeba připomenout, že pro anglické provedení bylo libreto přeloženo nejprve do němčiny a následně do angličtiny. Výsledek byl ovšem místy dost „toporný“ a libreto se stalo předmětem dobové kritiky.

Práce na díle, jak už bylo v úvodu zmíněno, byla pro Dvořáka dost vyčerpávající (původní verze trvala zhruba tři a půl hodiny!), z čehož vzniklo i napětí mezi ním a jeho proslulým nakladatelem Fritzem Simrockem, který důsledně urgoval dodání Dvořákem přislíbené druhé řady Slovanských tanců, op. 72, čemuž Dvořák ještě v roce 1886 vyhověl (klavírní čtyřruční i orchestrální verze). Ostatně jistou nelibost německo-rakouského prostředí vůči Dvořákovu působení v Anglii dokládá i vyjádření Eduarda Hanslicka a Johanessa Brahmse, kteří Svatou Ludmilu pokládali za pouhé příležitostné dílo a „úlitbu“ anglickému vkusu, zvyklému na Händelova a Mendelssohnova oratoria. Dvořákovo neuvěřitelné pracovní nasazení a nezdolnou energii v tomto hektickém období dokazuje jeho následná kompozice Mše D dur, op. 86, takzvaná „Lužanská“ (na základě objednávky Josefa Hlávky pro kapli v Lužanech), dokončená už v následujícím roce 1887! Značnou délku Svaté Ludmily si uvědomil i sám Dvořák a osobně navrhl některé možné škrty. To platilo i pro jeho přepracování díla pro scénické provedení v Národním divadle v roce 1895 (s nepříliš velkým úspěchem, později v roce 1934 provedené i Otakarem Ostrčilem). Pro zajímavost – první nahrávka oratoria (Václav Smetáček, FOK, 1963) trvala 136 minut, poslední nahrávka (Jiří Bělohlávek, Česká filharmonie, Pražské jaro 2004) 114 minut, hradecké provedení necelých 110 minut, což je pro současné publikum ideální řešení.

Všechna čest dirigentu Jiřímu Petrdlíkovi, který dokázal stmelit dvousetčlenný hudební aparát, a to po pouhé jediné, zároveň tedy generální zkoušce celého tělesa. Díky jedinečné variabilitě sálu hradecké filharmonie nevznikl ani prostorový problém s umístěním tří spojených sborů v zadní části pódia. Přes úvodní, trochu nesmělý vstup mužského sboru se pěvci rychle „osmělili“ a dokázali vytvořit jednolitý, dynamicky plastický zvuk. Dětský sbor, respektive s jedinou výjimkou sbor dívčí (sbor andělů), byl nápaditě umístěn na oba postranní balkony, což umocnilo i vizuální efekt.

Z pětice sólistů vynikly, jak už to často bývá, především ženské hlasy. Lucie Silkenová zvládla svůj náročný part doslova excelentně, její plný a intonačně jistý soprán zněl přesvědčivě ve všech polohách. Kromě vypjatě exponovaných čísel dokázala velmi citlivě interpretovat i lyrické pasáže (například „Od dětství ku oltáři mne vodil svatý cit“ – jedna z nejkrásnějších melodií celého oratoria z první, „pohanské“ části). Citlivou partnerkou Ludmily byla postava Svatavy v podání Stanislavy Jirků, která vstupuje do díla ve druhé, především dialogové části (lesní Ivanova poustevna), ve které se objeví i budoucí Ludmilin manžel Bořivoj. Mužským postavám možná chybělo trochu více exprese, faktem ovšem je, že jejich party jsou intonačně i rytmicky velmi náročné, navíc basový part Ivana má velký rozsah a v nejhlubších polohách hrozí „překrytí“ sólisty orchestrem. Třetí, „Velehradská“ část oratoria, líčící svatbu a křest Ludmily a Bořivoje, je ve svém závěru monumentální apoteózou přijetí křesťanství českým národem. Dvořákova citace chorálu „Hospodine, pomiluj ny“ je pouze citací textovou, melodie je autorova původní (některé zdroje se v tomto ohledu mýlí). Závěrečné sborové fugato s plénem orchestru a sólistů ve vynikajícím provedení tohoto mohutného hudebního aparátu přineslo silnou emoci a povznášející duchovní zážitek. Ve složité době, ve které žijeme, stále platí závěrečná prosba Vrchlického textu: „Dej nám všem, Hospodine, hojnost, pokoj v naší zemi!“

Foto: Patrick Marek