sobota, 01 prosinec 2018 16:11

Zápisník zmizelého jako hudební divadlo

Autor:

„Pohybujeme se v rovině fantazie, která se čím dál víc vzdaluje od textu Josefa Kaldy a nabaluje další významy.“

„V tomto Zápisníku zmizelého nejde zdaleka jen o zpěv. Ale nejde ani o sex.“

„Odkaz Leoše Janáčka si v tomto představení existuje po svém.“

 

332821642752ff436cb91b

 

Leoš Janáček komponoval ničemu nepodobný písňový cyklus Zápisník zmizelého, jako i mnoho svých dalších skladeb, s vidinou konkrétní ženy jako objektu touhy a tím současně velké múzy. Belgický soubor Muziektheater Transparant našel v komorním vokálním dramatu potenciál pro divadelní projekt, který předlohu přesahuje, aniž by ji zničil. V pátek s produkcí hostoval na festivalu Janáček Brno 2018.

 

332050430421c73efcf5db

 

Zápisník zmizelého, jak ho pojali dramaturg Krystian Lada a režisér Ivo van Hove, je v první řadě hudebním divadlem, rozhodně ne koncertem. Vizuálně a pocitově jde o představy a vzpomínky nevybočující z původního námětu – muž se setká se smyslnou ženou z jiného světa a podlehne jí. Sto let starý příběh vesnického synka, který má sociálně nepřijatelný milostný vztah „s cigánku“, je však přesazen do města moderní doby, do ateliéru fotografa, a jsou mu přidány další roviny – jednak alter ego v podobě stárnoucího muže, který na to vše vzpomíná, jednak sama mladá žena, která reflektuje a komentuje svůj vztah, který nikam nevedl a zřejmě skončil. Pohybujeme se v rovině fantazie, která se čím dál víc vzdaluje od textu Josefa Kaldy a nabaluje další významy. A to fantazie tak hodně uvolněné, že přidává nově dokomponované části, rozšiřující part mezzosopránu a malého ženského sboru o zcela novou hudbu.

 

32977820490029801c9cbb

 

Muziektheater Transparant má svou verzi Zápisníku zmizelého na repertoáru už třetí sezónu. Belgická umělkyně Annelies Van Parys, rezidenční skladatelka souboru, která na projektu autorsky spolupracovala, dokomponovala další výstupy Zefky. Jsou to vsuvky v romštině a hudebně k Janáčkovi zapadají velmi citlivě – znějí spíš poeticky než dramaticky, jsou v cyklu zastavením, tak jako tam je intermezzem celý „ženský výstup“. Jakkoli na Janáčka v jeho stylu navázat nelze, jí se podařilo na jeho hudbu, i když v modernějších souzvucích, napojit téměř beze švů. Mladá francouzská mezzosopranistka Marie Hamard ztělesnila uhrančivou snědou mladou ženu herecky i hlasově v rámci stylu inscenace zcela zdařile. Stejně tak zapadá do celkového vyznění postava fotografova staršího dvojníka, kterého zahrál Hugo Koolschijn přesvědčivě, včetně výstupu, kde zpívá starým, přeskakujícím, špatně intonujícím neškoleným hlasem malý úryvek z tenoristova partu.

 

325173589345d85ec03eeb

       

U klavíru, integrovaného do scény, do interiéru ateliéru, seděla Lada Valešová psaná jako Valesova, česká pianistka působící v Londýně na Guildhall School of Music and Drama. Hrála měkčeji, ostatně i nástroj byl umístěním hodně vzadu zvukově dost znevýhodněn. Jde skutečně o doprovod, podmalování.  

Britský tenorista Ed Lyon je doma v Monteverdim, Händelovi, Rameauvi a Lullym, zpívá Haydna, Mozart, Berlioze, Strausse, Stravinského a Brittena i současné skladatele, na Janáčkův vypjatý part však v nejexponovanějších místech dosáhne jen u hranic svých možností. Lyrickou polohu vystihl plně, dramatickou nikoli. Ale vzhledem ke kontextu celého představení, oscilujícího mezi retrospektivou, fantazií a symbolikou, jeho měkký vibrující projev příliš nevadil. To, co by na koncertě bylo handicapem, v tomto případě – podepřeno scénografií a charismatickým hereckým projevem – stačilo. V tomto Zápisníku zmizelého nejde zdaleka jen o zpěv. Ale nejde ani o sex. Nejdál tvůrci zašli promítnutím nahého ženského těla na mužovu postavu. I smyslnost je jen naznačena, jakkoli by právě v této rovině mohli popustit uzdu představivosti hodně daleko.

 

333197988760ea8927189b

 

Scéna je přitom realistická, počínaje kávovarem, fotoaparátem a promítačkou a konče temnou komorou s červenými žárovkami. Divák může sledovat, jak se v misce s vývojkou na již exponovaném fotopapíru postupně objevuje černobílý portrét mladé ženy. Femme fatale. Ať už jde o modelku, kterou zachytil fotograf v tomto příběhu, o Zefku z Janíčkova příběhu z Lidových novin z roku 1916, nebo o Kamilu Stösslovou v luhačovických vzpomínkách brněnského skladatele…  

Janáčkovský projekt, v repertoáru souboru figurující v sousedství nejrůznějších více či méně alternativních autorských děl na pomezí klasiky a nejrůznějších dalších podnětů, žánrů a akcentů, vznikl jako koprodukce s Toneelgroep Amsterdam, Klarafestival, De Munt/La Monnaie Choral MM Academy, Kaaitheater, Les Théâtres de la Ville de Luxembourg a Operadagen Rotterdam. Tedy jako široce rozkročený záměr, který s naprostou samozřejmostí pracuje s partiturou, která rozhodně nepatří do středního proudu a která se dostává do souvislostí, o nichž se Janáčkovi nezdálo a o nichž se nesní nikomu ani u nás v Česku. V těchto týdnech byl Muziektheater Transparant, sídlící v Antverpách, se svým Zápisníkem zmizelého mimo jiné v Římě a v Pekingu, na jaře směřuje do New Yorku a do Londýna. Další termíny jsou v jeho vlastním regionu.

 

3324097443622c12695abb

 

Jde evidentně o představení, za kterým si tvůrci stojí a které divácky funguje. Odkaz Leoše Janáčka si v něm existuje po svém. Inspiroval k reakci a k domyšlení, je živý. Nebyli jsme v pátek při festivalu v Mahenově divadle na koncertě, nebyli jsme ani jen na scénickém uvedení Janáčkova Zápisníku zmizelého, ale byli jsme na moderním komorním divadelním představení vycházejícím z Janáčkova Zápisníku zmizelého, které má svou vlastní legitimitu, poetiku i působnost a které na festival Janáček Brno 2018 rozhodně patřilo.

 

DSC3655

 

Foto: Jan Versweyveld, Petr Veber

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.