„Krásnou kantilénou a technickou brilancí nešetřil violoncellista Federico Toffano.“

„Manuel Granatiero dokázal být Minecciovi důstojným a rovnocenným průvodcem.“

„Vitální kapacita plic italského kontratenoristy se zdála být bez hranic.“

Na Svatováclavském hudebním festivalu zazpíval jeden z nejuznávanějších kontratenoristů současnosti Filippo Mineccia. Rodák z italské Florencie vystoupil na tomto festivalu už podruhé, tentokrát ve společnosti ansámblu Il Gioco de’ Matti. Program s názvem „Jméno milované“ nabídl barokní árie a instrumentální díla především italských autorů.

Pohled do životopisů členů ansámblu Il Gioco de’ Matti naznačuje, že i přes své mládí nebudou italští muzikanti žádná ořezávátka. Flétnista Manuel Granatiero nahrával pro nejprestižnější vydavatelství (Deutsche Grammophon, Decca, Harmonia Mundi…). Violoncellista Federico Toffano si zahrál v koncertních síních jako Wigmore a Carnegie Hall. Hráč na barokní teorbu Giulio Quirici kromě staré hudby vystudoval jazzovou kytaru. A cembalista Francesco Corti vyučuje hru na clavicembalo na proslulé Schole Cantorum Basiliensis. Všechny propojuje osobnost kontratenoristy Filippa Mineccii, který si osvojil intepretaci virtuózních barokních árií jako málokterý současník.

Mineccia zahájil svůj program rozsáhlou kantátou Georga Friedricha Händela Srdce mi buší, v níž se jeho hlas proplétal se sólovou flétnou v něžném a melancholickém dialogu. Souhra souboru byla od začátku výtečná, oceňuji rovněž, že hráči po každé kompozici překontrolovali ošemetné ladění nástrojů. Instrumentální Sonáta d moll pro violoncello a basso continuo Bachova vrstevníka Giovanniho Benedetta Plattiho vynikala zádumčivou atmosférou i svěží italskou melodikou. Krásnou kantilénou a technickou brilancí v ní nešetřil Federico Toffano.

Poté si vzal opět slovo Mineccia a zazpíval Vivaldiho árii Jen ty, má sladká lásko z opery Zuřivý Roland. Jedna z nejslavnějších barokních melodií vyniká tklivou a senzitivní náladou, jíž dominuje nejen sólový hlas, ale i náročný flétnový part. Manuel Granatiero dokázal být Minecciovi důstojným a rovnocenným průvodcem. Ovšem to, co předvedl v této árii italský kontratenor, se slýchá opravdu výjimečně. Jeho omamné koloratury a nekončící držené tóny braly dech, přitom je Mineccia zpíval s dokonalou lehkostí a flexibilitou.

Velmi krásně vyzněly i následující části z kantáty Plamen Johanna Adolfa Hasseho, ale vrcholné číslo mělo teprve přijít. Byla jím árie Píšu tě sem, ó, jméno milované Francesca Gaspariniho. Další autor, který v hudebních slovnících staršího data chybí, protože byl „znovuobjeven“ teprve nedávno. A další potvrzení (podobně jako u našeho Zelenky), že velkolepá nádhera italského hudebního baroka rozhodně není záležitostí úzké elity, ale kdovíkolika opomíjených autorů. Gaspariniho hudba má všechny atributy vynikající a osobité invence! Je melodicky šťavnatá, harmonicky rafinovaná a rytmicky štědře strukturovaná. Prezentovaná árie měla neuvěřitelně opojné kouzlo, na kterém se podílel sestupný bas à la ciaccona a líbezný dialog violoncella hrajícího pizzicato a arpeggiových rozkladů teorby. Bylo neskutečné, jak intenzivní výraz dokázali oba hráči za použití naprostého minima hudebních prostředků sugerovat!

Bez zajímavosti nebyla ani Sonáta d moll č. 2 pro flétnu a continuo Benedetta Marcella, árie z Gaspariniho opery Antiochos či závěrečná kantáta Johanna Adolfa Hasseho, jíž se italští umělci v řádném programu rozloučili. Hasse byl jedním z pozdních „apoštolů“ barokní hudby, zemřel v době, kdy už svá vrcholná díla psali Mozart a Haydn. Příběh Hasseho je svědectvím, že ani největší úspěchy nemusejí zajistit nehynoucí slávu. Tento skladatel, který dosáhl v životě nejvyšších met, zemřel v naprostém zapomenutí. Můžeme spekulovat nad tím, co přetrvá, ale hluboký hudební zážitek si s sebou zřejmě neseme až do konce dnů. Mineccia se v hlučínském kostele svatého Jana Křtitele po více než hodině rozloučil. Ale jen na okamžik, protože ho nadšené publikum vzápětí přivolalo bouřivým aplausem vestoje. Mineccia se svými kolegy potěšil ještě několika přídavky a s diváky se rozloučil opakováním klíčové árie Gaspariniho.

Koncert měl jediné slabé místo: cembalo bylo příliš hlasité a místy zastiňovalo dynamicky slabší flétnu, zpěvní hlas i doprovodné nástroje. Celá věc se přitom dala ošetřit jednoduše zavřením nebo zúžením prostoru vrchní desky. Škoda tohoto zbytečného posluchačského diskomfortu.

Filippo Mineccia i přesto zanechal v Hlučíně opravdu úchvatný dojem. V čem tkví jeho pěvecké mistrovství? Domnívám se, že především v dokonalé balanci virtuozity a přirozenosti. Jakoby Mineccia v každém okamžiku nalézal ideální rovnováhu mezi expresí a intimitou. Přesné ztvárnění rétorických figur a barokních afektů se u něj neslo v ideálním konsenzu s dokonalou ornamentikou a technikou extrémně dlouhých tónů. Vitální kapacita plic tohoto kontratenoristy se zdála být bez hranic. Barevnost a ušlechtilá krása jeho hlasu se vymyká rovněž běžným standardům. Mineccia potvrdil, že barokní hudba může být i dnes osvěžujícím zážitkem, nejen vetchou archiválií, jak jsme bohužel někdy svědky.

Foto: Ivan Korč