„Borisi Giltburgovi patří za jeho klavírní recitál v České Lípě obrovské Bravo, které se ostatně při závěrečném aplausu ozývalo z nejedněch úst.“

„Asi by vás zajímalo, jak vlastně hrál Boris Giltburg. Inu skvostně, a přitom jako by nic.“

„Kéž by šel podobný zážitek zavřít kamsi do konzervy a každý den si jeho kousek znovu a znovu dávkovat.“

Festival Lípa Musica naděluje při příležitosti svého dvacátého jubilea jeden dárek za druhým. A tak v pondělí večer začal všední týden naprosto svátečně. V klavírním recitálu Borise Giltburga, který vystoupal na téže pódium, tedy v bazilice Všech svatých v České Lípě, jako předcházejícího večera, kdy se zde představil v kvintetu s osobitým Pavel Haas Quartetem. Tentokrát mělo jít o něco jiného, klavír značky Fazioli zapůjčený pro tyto účely z Rakouska zde nebyl jedním z pěti, nýbrž si měl pod rukama výjimečného interpreta s prostorem naplněné baziliky poradit sám.

Na program připravil diváky pregnantním a aktuálním proslovem Pavel Ryjáček, který podtrhl společnou valčíkovou dramaturgii jednotlivých děl, ale přitom přichystal posluchače na drama, které je mělo čekat. Vysvětlil, že valčíkové melodie a rytmy jsou prostředky, jak zobrazit zkušenost ideálního a noblesního světa. Zároveň však autoři jejich děl své romantické aluze konfrontovali s dramatickou dobou dvacátého století. Výsledkem byl velký dramatický nářek nad zmizelým světem doby vzniku prvních valčíků, který, třebaže nebyl ideálním, nepostrádal vznešenost.

Večer načala nesmírně hluboká, nejednou osudově tísnivá, lkavá, místy tektonická Sonáta A dur Sergeje Prokofjeva. Úzkostné dílo bylo provedeno s přirozenou autoritou až dominancí. Boris Giltburg provedl diváky skladbou, tak jak chtěl. Od počátku se to dělo strhujícím způsobem. Z emocí, které skladbou tryskaly, muselo být každému jasné, že ji stvořila buď nemocná hlava, nebo spíše nemocná doba. Dílo českolipské publikum doslova fixovalo a angažovalo k poslechu. I v době svého vzniku snad skladba musela být považována za popis něčeho brutálního a násilného, byť přímo nevyřčeného. Dějiny nepřestaly dávat skladbě za pravdu. Dvacáté století přineslo a vyplodilo tolik úzkosti, že by se Prokofjevova sonáta mohla stát soundtrackem k filmu o něm.

Zmíněná apokalypsa částečně ustoupila ve druhé větě, nikdy ale z díla docela nezmizela, a to ani ve třetí, à la valčíkové části. I zde zavládla na moment disonance naznačující tíseň a nesoulad.

Asi by vás zajímalo, jak vlastně hrál Boris Giltburg. Inu skvostně, a přitom jako by nic. Jako by mu noty létaly od rukou nadpřirozeně přirozeně, věděl, co dělá, a prostě to dělal. Ale nadpozemsky.

Už úvodní skladba byla vlastně vrcholem večera. Těžko na něj navazovat. Totálně vypointovaný a vygradovaný Prokofjev by se snad měl déle vydýchávat. Na to ale nebyl čas, byl tady Giltburg a hrál dál. Pokračování programu přineslo Ravelovy Vznešené a sentimentální valčíky. Krátké útvary oscilující na valčíkovém rytmu bylo možné oproti předcházejícímu, promiňte, nátěru označit za balzám a útěchu. Přinesly kouzelné, lehce fantaskní i reflexivní melodie.

Pokračovalo se Karnevalem od Roberta Schumanna. Pestré, zvesela začínající dílo je zahájeno jaksi uvolněně. Potom však opět vygraduje v části Pochod Davida a jeho bratrů proti Filištínským. Zpočátku hravý příběh tak nebyl ochuzen o dramatické finále, v němž se vařily emoce i noty. Z valčíku svým námětem čerpala i závěrečná skladba programu, tedy Ravelův La valse. Tato taneční báseň přinášela karikaturu jak moderny, tak konzervativního středostavovského světa, který by nejraději stále ještě tančil valčík. V určitých částech skladby převládaly momenty totálně romantické, které byly nesmírně příjemné. Kéž by šel podobný zážitek zavřít kamsi do konzervy a každý den si jeho kousek znovu a znovu dávkovat.

Borisi Giltburgovi patří za jeho klavírní recitál v České Lípě obrovské Bravo, které se ostatně při závěrečném aplausu ozývalo z nejedněch úst. Lípě Musice patří obrovské poděkování za tento DÁREK. Byl to opravdový skvost.

Foto: Martin Špelda