sobota, 02 říjen 2021 16:39

Petr Popelka, dirigentský úkaz

Autor:

„Čajkovského zahrála s mužskou zvukovou razancí, mohutně, robustně, nekompromisně.“

„Rachmaninovovy Symfonické tance vyzněly jako skutečný koncert pro orchestr.“

„Aniž by o to usiloval, krásně pomáhá v orientaci i naslouchajícímu publiku.“

 

202110016340

 

Zahájení sezóny se Symfonickému orchestru Českého rozhlasu málem nepovedlo, šéfdirigent Alexander Liebreich pár dní před koncertem onemocněl. Pohotový záskok designovaného šéfdirigenta Petra Popelky však páteční večer v Rudolfinu zachránil. Nutnost částečné změny programu byla logická. Zůstal Čajkovskij, odnesli to Dvořák a Stravinskij, ale místo nich zazněl Rachmaninov. Díky způsobu, jakým provedení dvou velkých děl ruského i světového repertoáru vedl a řídil, učinil Petr Popelka z koncertu hudební událost.

Rezidenční sólistkou sezóny Symfonického orchestru Českého rozhlasu je Gabriela Montero, pianistka venezuelského původu. Má se v pražských programech do jara objevit ještě nejméně dvakrát. Čajkovského Koncert b moll rozezněla v pátek ve Dvořákově síni bez přehnaného patosu naplno: s až mužskou zvukovou razancí, mohutně, robustně, nekompromisně, aniž by ovšem pominula ta nemnohá místa, kde se hudba zklidní k lyrice a jemnému úhozu. Tam nebyla přecitlivělá, ale výrazově zjemnila a diskantové tony jí zněly lehce a perlivě. Notoricky známá skladba vyzněla zápasivě a mohutně. Zároveň s masivností do ní však dirigent Petr Popelka s orchestrem vnášel nesčetné detaily, které ji zlidšťovaly. Dodával Koncertu b moll ve velkorysých plochách i krásné detaily: jemnou agogiku, ryze romantickou a delikátní. Velmi citlivě řešil nástupy a výměny mezi orchestrálními a sólovými pasážemi a inicioval nesčetné vzruchy vedoucí kupředu. Skladba, plná dynamiky a nuancí, accelerand i jasných dělících okamžiků, skončila v opravdu efektním tempu, bravurně, pozitivně.

 

202110015805

 

Přídavek uvedla a pojala Gabriela Montero se stejnou suverenitou, s jakou hraje. Protože také komponuje a odmala podle svých slov ráda improvizuje, řekla si publiku o hudební téma. Kdosi z hloubi sálu naznačil písničku Vyletěla holubička, klavíristka si ji nechala ještě zahrát od koncertního mistra… a pak na ni v rychlém tempu vystřihla rozsáhlou, možná až moc do délky a šířky rozmáchlou volnou fantazii, ve výrazu romantickou, v sazbě skoro bachovsky polyfonní a zároveň klasicky zpěvnou. Nebylo to o holubičce, spíše o něčem hodně velkém, ale bylo to mistrné a úctyhodné. Trochu exhibice, ale po tom, co vše předvedla v Čajkovském, docela logická.

 

202110016120

 

Symfonické tance Sergeje Rachmaninova, jeho v podstatě poslední partitura, psaná za války v americkém exilu, se dá zahrát jako lehce eklektická a povrchní hudba, nebo tak, jak se to podařilo Petru Popelkovi: jako mistrovská partitura zralého mistra, možná trochu nostalgická, ale především fantazijní, poutavě roztančená, nabitá hudebními emocemi, dobře posazená, trefně a sofistikovaně stylizovaná a skvěle instrumentovaná. Jako skutečný „koncert pro orchestr“. Skladba s názvem Koncert pro orchestr od Bély Bartóka měla premiéru v roce 1944 v Bostonu a je odvážnější. Rachmaninov v roce 1941 ve Filadelfii prezentoval hudbu dávající vyspělému symfonickému tělesu podobnou příležitost, nicméně přece jen víc vycházející z pozdního ruského romantismu než z nových stylových trendů. Ale když se jí dostane z dirigentského stupínku takové pozornosti a umu jako tentokrát, je radost ji poslouchat, i když není zrovna avantgardní.

 

250

 

Petru Popelkovi se – patrně mimoděk – podařilo eliminovat z díla i z jeho interpretace okázalost, kterou mají Rachmaninovovy klavírní koncerty. Zůstala brilantní skladba plná témat, pásem a epizod a hlavně detailů, skladba neklidná, odvážně vyhrocovaná, plastická, neoklasicky určitá i démonicky nejednoznačná. První věta s nezapomenutelným sestupným houpavým motivkem, druhá věta rafinovaně kroužící kolem nálady valčíku i třetí věta směřující virtuózně k finále a doslova do prostoru zavěšenému závěrečnému úderu činelu, to vše bylo podáno jako něco nového, nesmírně vzrušujícího, epického a nejen tanečního, ale i výtvarného.

Pětatřicetiletý Petr Popelka je ještě stále teprve překvapivým objevem. Skoro zázračným úkazem. V Praze a ve Freiburgu vystudoval hru na kontrabas. Od roku 2010 žije v Německu, deset let byl zástupcem vedoucího skupiny kontrabasů v Sächsische Staatskapelle v Drážďanech. Dirigování se věnuje doslova teprve pár let. Je šéfem v Oslo, hlavním hostem v Ostravě a za rok se má stát šéfem pražských rozhlasových symfoniků. Uvedl se s nimi při záskoku skvěle. Umí s hráči komunikovat pohledem i gestem, neúnavně a neustále hudbu tvaruje a posunuje – a aniž by o to usiloval, krásně pomáhá v orientaci i naslouchajícímu publiku. Nedají se z něj spustit oči. Je mimořádně muzikální, gesty tvárně maluje, pečlivě nechává muzikanty vyhrávat sebemenší vzruchy a vzdechy, ukazuje a povzbuzuje, nebojí se naléhavě naklonit a nakročit. Až se jednou bezděky udiveně ohlédl, jak daleko za sebou najednou má své zábradlíčko…

 

202110016164

 

Za týden mají s rozhlasovými symfoniky regulérně naplánovaný koncert. Pokud tohle byl Popelkův standard (a všechno nasvědčuje, že ano, jinak by přece nebyla jeho dráha tak neuvěřitelně přímá a rychlá), pak je na co se těšit. I do příštích let. Muzikanti v orchestru o něm říkají, že má dáno shůry. Prý jako málokdo.

 

202110016101

 

202110015850

 

202110016005

 

Foto: Vojtech Brtnický 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.