„Sobotní valtická premiéra Jakuba Józefa Orlińského s respektovaným Ensemble Matheus Jeana-Christopha Spinosiho je začátkem na společné cestě, která má vyvrcholit provedením Vivaldiho opery L´Olimpiade v rámci LOH 2024 v Paříži.“

„Zvuk Orlińského hlasu je nesmírně kultivovaný, hladce přecházející z pianissima do forte, z nízkých tónů do výšek.“

„Komorní polohu Vivaldiho tvorby připomněl v neděli podvečerní koncert souboru Concerto Aventino Jakuba Kydlíčka; ještě předtím připravil ředitel festivalu Jiří Partyka přednášku muzikologa Václava Kapsy o vlivu Vivaldiho na české země.“

Na kalendáři byl 24. červen letošního roku, když na jižní Moravu vtrhlo naprosto nečekaně a s ničivou silou tornádo. Živel, který bral domkům střechy, pohazoval auty jako hračkami a smetl vše, co mu stálo v cestě. Vzpomínka na tuto hrůznou událost zdejší obyvatele dodnes pronásleduje. Náhoda tomu chtěla, že rovných sto dnů od této tragédie, 2. října 2021, bylo město Valtice – přesněji jeho zámecká jízdárna – svědkem tornáda naštěstí zcela odlišného. Barokního. Obohacujícího. Sobotním večerem byl zde naostro odstartován šestý ročník Lednicko-Valtického hudebního festivalu, věnovaný tvorbě Antonia Vivaldiho – instrumentální i operní, orchestrální i komorní, světské i duchovní. A hned úvodní koncert s hvězdným protagonistou Jakubem Józefem Orlińským bral divákům dech, pohazoval si s jejich emocemi a smetl vše, co jsme tu dosud v kontratenorovém oboru zažili. Vzpomínka na výkon pěvce, ale i doprovázejícího souboru Ensemble Matheus nás bude provázet ještě velmi dlouho.

Osobně se o kontratenorový zpěv zajímám od roku 1987, kdy měl v tehdejším Paláci kultury světovou premiéru ambiciózní multimediální projekt Odysseus. Pod představení na motivy Homérova eposu se podepsaly osobnosti napříč českou kulturou: skladatel Michael Kocáb, scénárista a režisér Evald Schorm, scénograf Josef Svoboda, choreograf Lukáš Vaculík. A pěveckého partu se na nahrávce, kterou pak roku 1990 vydal Supraphon, zhostil – kromě Magdalény Hajóssyové a Peterů Dvorského i Mikuláše – také východoněmecký kontratenor Jochen Kowalski. Byl pro mě tehdy objevem. Od té doby jsem si o tomto pěveckém oboru leccos nastudoval, například o jeho vnitřním dělení na soprán, mezzosoprán a alt. S tím, že právě nejhlubší poloha, ve které se pohybuje Orliński, se mi poslouchá nejlépe: „Vše, co bylo napsáno pro Farinelliho, je pro mě příliš vysoko,“ vysvětluje Orliński, „zatímco árie zkomponované původně pro Grimaldiho či Senesina mi sedí…“ Sleduji ovšem také Philippa Jarousského, který na mě – ostatně tak jako Orliński – udělal hluboký dojem při komentování televizních galavečerů zpod Eiffelovy věže během posledních let. A zvědav jsem též na blížící se Koncert tří kontratenorů v Královském divadle ve Versailles, na němž 25. ledna 2022 zazpívají tři významní zástupci této sféry. Čtyřicetiletý Florenťan Filippo Mineccia, který v letech 2019 a 2021 vystupoval na Svatováclavských hudebních slavnostech. Pětatřicetiletý Němec Valer Sabadus, původem z Rumunska. A nejmladší z nich, osmadvacetiletý Venezuelan Samuel Mariño, tenorový soprán udivujících výšek. Navzdory chytlavému názvu půjde zjevně o kvalitní projekt, zaštítěný už místem svého konání, kam bývají hudebníci vpuštění stejně zřídka jako do našeho skvostu, barokního divadla v českokrumlovském zámku.

Jiný projekt, sympaticky koncipovaný coby běh na dlouhou trať, odstartoval minulou sobotu ve Valticích. Jak Jakub Józef Orliński vysvětlil publiku zčásti polsky a hlavně anglicky, byli jsme svědky jeho prvního společného vystoupení s vynikajícím souborem Ensemble Matheus, založeným před třiceti lety a zaměřeným na interpretaci barokní hudby obecně a na dílo Antonia Vivaldiho zvlášť. Předtím Orliński spolupracoval s neméně slavnými Les arts florissants anebo se souborem Il Pomo D’Oro, s nímž natočil dvě alba a třetí vyjde 29. října tohoto roku. Druhé z nich, Facce d’amore, si za rok 2020 odneslo v prestižní anketě International Opera Award cenu za nejlepší sólové album roku. A to už něco znamená. Ovšem valtická premiéra třicetiletého kontratenoristy s respektovaným ansámblem na čele s dirigentem a houslistou Jeanem-Christophem Spinosim má dalekosáhlejší dosah. Je začátkem na společné cestě, která má vyvrcholit za tři roky provedením Vivaldiho opery L’Olimpiade na Letních olympijských hrách v Paříži.

Je proto samozřejmé, že na koncertě zaznělo z tohoto díla několik ukázek. Symbolicky hned na úvod předehra a poté dvě působivé árie Licida, údajného syna krétského krále. Lyričtější „Mentre dormi amor fomenti“ aneb „Zatímco spíš, láska sílí“ i dramatická „Gemo in un punto e fremo“ čili „Naříkám tiše tady a teď“ předvedla Orlińského v plné parádě. Zvuk jeho hlasu je nesmírně kultivovaný, hladce přecházející z pianissima do forte, z nízkých tónů do výšek: „Vykřičet vysoké tóny je jednoduché,“ říká k tomu pěvec, „náročnější jsou střední a hluboké polohy, aby zněly šťavnatě a nad orchestrem.“ Jakub Józef zpíval i o běsech v srdci bez afektu, nepředváděl se, byl plně ve službách Vivaldiho díla a v souzvuku s doprovázejícím Ensemble Matheus, vzniklým před třiceti lety v Brestu. Vivaldiho L’Olimpiade měla premiéru roku 1734 na libreto vyhledávaného Pietra Metastasia; ovšem už o rok dřív ji podle téže předlohy zkomponoval Antonio Caldara a po Vivaldim ještě prý na padesát dalších skladatelů, Giovannim Battistou Pergolesim roku 1735 počínaje.

Valtický večer nabídl – včetně přídavků – dalších šest árií z Vivaldiho oper, vzniklých během deseti let počínaje rokem 1724. Orliński se postupně převtělil do několika rolí. Anastázie z opery Il Giustino, a to včetně jedné z nejslavnějších árií první poloviny 18. století „Vedrò con mio diletto“, „Uvidím se s mým milovaným“, které publikum – tou dobou už naplno rozehřáté – freneticky aplaudovalo. Aniž by se přehrával, stal se Jakub Józef rovněž Osminem z opery Věrná nymfa či Perseem z Osvobozené Andromedy. A jako první z přídavků si vychutnal árii Ruggiera z opery Orlando furioso. To už měl diváky na kolenou či spíše připravené k závěrečným ovacím vestoje, tentokrát – na rozdíl mnoha jiných příležitostí – zcela oprávněným.

Ensemble Matheus oslnil i v několika instrumentálních skladbách, kterými byl výkon Orlińského ústrojně proložen. Víc než Vivaldiho Koncert pro dvoje housle a orchestr, v němž na jeden z nástrojů exceloval sám dirigent, mě oslovil Komorní koncert D dur pro loutnu a orchestr. S tím, že zcela v duchu dobových zvyklostí zazněla ve Valticích místo loutny mandolína, znějící opravdu sladce v rukou éterické Anny Schivazappy. Vítaným vybočením z celkové dramaturgie večera pak byla kantáta „Cessate, omai cessate“ čili „Přestaňte, přestaňte již“, de facto světské moteto, ovšem blížící se duchovním. „Hranice mezi světských a duchovním byla u Vivaldiho velmi tenká,“ vysvětluje Spinosi. „Jeho duchovní hudba není nikdy jenom kazatelna, ale je v ní hodně lásky a ušlechtilosti.“ Dirigentův vztah ke skladateli je – napříč staletími – umělecky důvěrný; dokonce natočil zábavné video, v němž s ním přes propast času probírá všechno možné včetně drbů o údajné milence Anně Giroud, kterým se obživlý Vivaldi zuřivě vzpěčuje. „Měl svá tajemství,“ podotýká Spinosi, „můžeme si dobře představit, jaké to asi bylo být obklopen všemi těmi dívkami v Ospedale della Pieta, mezi kterými většinou komponoval, a proč je jeho hudba tak vášnivá a láskyplná. Jeho opery jsou proto plné životních rozporů…“

Jakkoli zanechalo toto úvodní festivalové vystoupení nesmírně silný dojem, nebylo by správné se nezmínit o dalších dvou událostech, které už na festivalu také zazněly. Komorní polohu Vivaldiho tvorby připomněl v neděli 3. října v Rybničním zámečku u Lednice osmičlenný soubor Concerto Aventino uměleckého vedoucího a flétnisty Jakuba Kydlíčka. Šikovně rozdělil své podvečerní vystoupení do dvou částí, odlišných svojí atmosférou. Během první, veselé, zazněla – kromě imitace stehlíkova zpěvu v Koncertu D dur „Del gardellino“ i úprava Jara ze Čtyř ročních období, které se kdysi zhostil bez Vivaldiho svolení jeho výrazně mladší současník Nicolas de Chédeville. Druhá část se nesla v dramatickém duchu, završeném Koncertem F dur La tempesta di mare, Mořská bouře, ilustrujícím úctu barokního člověka před tímto živlem, evokující Aristotelův výrok o třech typech lidí – živých, mrtvých a na moři jako cosi mezi tím.

Ještě před tímto koncertem, v průběhu odpoledne, umístil do další ze stavebních perel Lednicko-valtického areálu, Hraničního zámku vybudovaného před dvěma staletími na hranici mezi Moravou a Rakouskem, ředitel festivalu Jiří Partyka se svým týmem další bonus. Zajímavou přednášku temperamentního muzikologa, archiváře a spisovatele Václava Kapsy, uznávaného „vivaldiologa“, o kontaktech a vlivu skladatele na české země.

Foto: LVHF – Pavel Kristián ml.